Kapitola 4 Plán a plánek

    Jeli jsme děsně dlouho. Shane vysvětlil, že Potter nakonec nějak podplatil šerifa a ten ho pustil. Tím pádem byl na svobodě, s relativně čistým štítem a mohl spřádat plány...
    Nakonec jsme se vynořili u skal.
    A, skály. Taková strýčkova specialita. Snaží se sjednotit lovce a zálesáky - má takovou organizaci, co čítá zhruba padesát lidí a na několika místech země je místo, jako tohle. Naoko to vypadá jako jeskyně nebo rozvalina, ale vevnitř je ukrytý dobře zásobený srub. Je pravidlem organizace, že kdo tam nějakou dobu je, může si brát a jíst co chce, ale zase tam musí něco nechat, jídlo, oblečení, léky nebo peníze. Zatím to funguje, i když se toho účastní vesměs samí podivíni. Jeden ze strýčkových známých tam kupříkladu nechal sbírku motýlů. Ty se nedaj ani jíst, ani prodat.
    Shane nic neřekl, jen uznale přikývl. Strýc ho uložil do postele a dal se do ošetřování.
    „Jane má všechny tři části mapy," vysvětloval mu strýc, „a taky by se ti chtěla omluvit."
    „Jo, Tady máš mapu. Promiň. Nezabíjej nás. Nenechávej nás na hřbitově, na prérii, v lese nebo v Potterově baráku. Pomůžem ti poklad najít. Je to nějaký vejce nebo tak něco. Já to teda nevím, to ví tady strejda, ten ví všechno." Shane se ušklíbl. Strýček mu rány mazal nějakou svou speciální mastí a nebylo to zrovna dvakrát příjemný.
    „Vím, jak ti je." Zabručela jsem.
    „Jestli bys přežila takovýhle bičování..."
    „Přežila," řekl místo mě strýc, „A to jí bylo šestnáct. V jednom městě... zastali jsme se indiána, kterýho mučili. Zbičovali nás taky. Nebýt toho indiána, tak tu nejsme. To on mě naučil tyhle všechny lektvary." To je pravda, i když Nějaká Věc, jak se ten indián jmenoval, byl poněkud výstřední a občas mi lezl na nervy, tak jsme se ho zastat tehdy prostě museli.
    „Jasně..." přikývl Bezejmenný Shane a vypadlo to, že nám věří.
    Odpoledne jsme uklohnila nějaké to jídlo, pak se dala do šití - dodělávala jsem si nový korzet. Začala jsem na něm dělat v dobře před kavalerií, a nechala si ho v tomhle úkrytu. Strýc ho opatroval jako oko v hlavě, za což jsem mu byla vděčná.
    Strýc stloukal masti a Shane jen tak seděl, pokuřoval a koukal do stropu. Moc toho nenamluvil. Mě se taky moc mluvit nechtělo, cítila jsem se docela mizerně.
    Večer strýc předestřel plán postupu.
    „Takže, půjdeme najít poklad," rozhodl, „patří tady Shaneovi, tak mu ho dáme."
    „No, mě zas tak nepatří," nesouhlasil Shane, „vlastně je mého strýce."
    „Jasný, no, a co s ním pak strýc bude dělat?" zajímalo mě, „popravdě, přemýšlela jsem o tom nějakou dobu,když je to vlastně nějakej drahokam ve tvaru vejce... tak ho bude muset rozbít na menší kousky, aby ty mohl prodávat a pak si za to něco kupovat... nebo já nevím..."
    „Uvidíme, až to najdeme," rozhodl Shane. To znělo celkem rozumně.
    „Jenže nejdřív musíme dát Shanea dokupy", přikázal strýc, „furt ještě není v cajku."
    „Jo, zpomaloval by nás," zašklebila jsem se, „teda... chci říct..." zajíkla jsem se, protože se na mě Shane i strýc ostře podívali, „chci říct, že jsem udělala chybu a musím... no musím prostě Shaneovi pomoct..." zamotávala jsem se do toho ještě víc.
    „Víte co? Jdu vypracovat plán postupu," zamrčela jsem, vzala mapu a šla ven, před jeskyni vymýšlet čertvíco. Nejspíš to, jak se tam dostaneme.
    Plán začínal až u města Santa Gugu. To je odsud asi padesát kilometrů. Musela jsem jít dovnitř, bručet, najít mapu větší oblasti a pak se zase vrátit. Zjistit, že jsem si vevnitř nechala tužku a kružítko, zase courat sem tam, hledat a nakonec se zase vrátit.
    Fajn. Takže mám mapu. Mám tužku a plán starý asi sto let. A za sto let se tu mraky věcí změnilo... Teď zbývá zakreslit cesta do aktuální mapy. No ty vole, hodil by se nějaký kartograf, ale jestli je něco, čeho je na divokém západě nedostatek, tak jsou to kartografové. Všude se to hemží zeměměřiči, desperáty, indiány, lovci, kovboji, šerify, stopaři, osamělými jezdci, ale ani jeden kartograf na kilometry daleko. Musela jsem se do toho opřít sama.
    Od Santa Gugu vedla cesta přes něco, co vypadalo jako rozsypaný čaj. Porovnala sem to s novou mapou - a hele, byla to Skaliska smrti. Načrtla jsem cestu kolem Skalisek smrti, kde pak ostře zahýbala k něčemu, co jsem po delším zkoumání zjistila, že je to mušinec. Ale opodál končila poušť a Skaliska smrti a začínal tam les. Tehdy ten les byl trochu větší než ten dnešní, takže jsem musela trochu odhadovat a měřit. Blbý bylo, že les byl na Siouxském území. Vlastně... je to v cajku, strýc se s nimi přátelí.
    Zakreslila jsem kružnici do mapy a zjistila, že zhruba deset kilometrů na sever půjdem kolem řeky. Dnes tam byla přehrada, takže se budeme muset přeplavit, ale to nevadilo, loděma se to tam jistě bude jenom hemžit. Ve městě, co je hnedle vedle, nakoupíme zásoby. A pak se dostaneme na nějakou děsně úzkou, klikatou cestu, co na nové mapě radši ani nebyla. A tam, hned nad klikatou cestou, je jeskyně, kde je vejce ukryté.
    Nic víc tam nebylo, prostě jen skála a tam trůnilo obří vejce v poměru 1:50000. Bylo mi jasné, že tak velké není, ale jelikož zabíralo celou oblast, nemohla jsem vypočítat, kde přesně bude a jak ta jeskyně vypadá. No každopádně, to už není naše věc, protože vejce je Bezejmeného Shanea nebo jeho strejdy, a né naše, takže Shane si může vevnitř bloudit, jak bude chtít. Asi tam budu nějaké pasti nebo tak něco, ale o tom se mapa ani nezmínila. Chvíli jsem se pokoušela dělat různé triky s přehýbáním, světlem a teplem, ale mapa další tajemství nevyzradila.
    Ustlala jsem si venku, před ukrytým srubem, a mapu jsem strčila do skrýše. Jeden nikdy neví, třeba přijde mapožravej kojot a mapu sní.
    Druhý den jsem se probudila celá rozlámaná, protože předsrubí se skládalo převážně z kamenů a klacíků, ale to mi bylo celkem fuk. Mapa byla na svém místě, tak jsem jí sebrala a šla dovnitř.
    „Nazdar vespolek!" zahlaholila jsem. Oni to očividně nečekali, protože strýc sebou trhl a rozlil nějakou vodu, co nesl. Naštěstí ne na Shanea, ten postával opodál a soukal se do oblečení.
    „No, nazdar..." řekl strýc, „nesmíš na nás takhle hulákat!"
    „Tak pardon. Hele, mám nakreslenou cestu, jak se dostat k pokladu, tak až bude Shane ready, tak můžeme vyrazit," navrhla jsem a hnala se ke stolku, kde byla připravená snídaně.
    „Hmm, kde je čaj?"
    „Polovinu jsem ho vylil díky tomu, jak jsi sem vtrhla a začala řvát jako na lesy," plísnil mě strejda a nalil do hrnků zbytek vody, „teď budeme muset pít studenej čaj, protože se mi nechce ohřívat další voda."
    „Studenej čaj, no já vám nezávidím," ušklíbal se Shane.
    „Ty zalez!" vynadala jsem mu, protože nemám ráda studenej čaj a štvalo mě, že se díky mě voda vylila.
    No, snídani jsme nějak přežili, další dny, kdy se Shane léčil, taky, a za krátkou dobu jsme se vydali na cestu za pokladem.