Kapitola 3 Záchranná výprava


Za nějakou dobu jsem dojela do lesa. Měla jsem toho všeho plné zuby. Mám hlad, chci spát a jediné, co mám, je zmuchlaná mapa k nějakému pokladu.
    U řeky někdo tábořil. Fajn, aspoň má něco k jídlu.
    Ten, kdo tábořil, byl hluboce nešťastný. Pobrekával a před něčím klečel.
    „Ehm.. dobrý den!" zavolala jsem. Ten někdo se otočil.     „U všech namazanejch chlebů! Duch!"
    „Co? Já... strýčku!"
    Byl to můj strýc, Ranger Granger, výstřední postarší pán. Celý život mě vychovával a naučil, co jsem uměla. Naposled jsem ho viděla před rokem, než jsem se dala ke kavalerii. Tou dobou se poflakoval kolem s jedním ze svých ujetých kamarádů - byl to nějaký zálesák, co mluvil zásadně ve verších. Vypadalo a znělo to strašně divně, ale strejda se takovýhlema lidma obklopuje.
    „Hledal jsem tě na bojišti!" vzlykal a z fousů mu tekly slzy, „jediný, co jsem našel, byl tvůj meč!"
    Ano, mám meč. Jsem tím proslulá, že pomocí meče dokážu odklonit kulku. A strýc se na bojiště musel dostat během doby, kdy jsem se u Pottera léčila.
    Po chvíli objímání a brečení jsme si sedli k ohni.
    „Hele, mám mapu k pokladu," na písku jsme jí poskládali. Strýc se zaradoval.
    „Náhodou o tom pokladu mnoho vím," kasal se, „starej lord Haywood kdysi bojoval ve válce v Africe. Nahrabal si tam spoustu peněz, plus našel v jedný jeskyni obrovskej smaragd, velkej jako krocaní vejce. Pak se z Londýna přestěhoval do Santa Fe, postavil ranč a oženil se. Měl tři syny, a každému dal část mapy k pokladu v horách, kde Vejce ukryl."
    „Jaký vejce?"
    „Ten smaragd. Říká se mu Vejce zkázy. No... z jeho synů žije už jen jeden. Je bezdětnej, a dost starej... Jeho dva bratři byli zabitý nějakým gangsterem... jak se ten jen jmenoval... a z jejich domů se ztratila jen část mapy. Gangstera ale před pár lety dopadl jedinej potomek Haywoodovejch. Hm.. a kde jsi vlastně ty plány našla?"
    „No, jeden v Haywoodově ranči a druhej mi dal... teda, vzala jsem si je... od Petera Pottera."
    „Jasně!" luskl strýc prsty, „u všech namazanejch chlebů, to je jméno toho gangstera! Ale byl to pěkně tvrdej parchant, to se musí uznat. Ten synovec ho naháněl jak dlouho, nakonec vyvraždil celou jeho bandu, zachránil nespočet lidí, protože Potter věznil celou vesnici.. a pak... pak...
    U všech namazanejch chlebů... Jane... Potter... jak ten střet tehdy přežil...?"
    „To nevím, mi se s tímhle nesvěřil... ale, co je zač ten poslední potomek Haywooda? Neměli bysme ho najít a mapu mu dát?"
    „To bude složitý. Ten synovec taky nebyl svatoušek. Jistě, zachránil tu vesnici, ale za nějakou dobu zabil pár důležitejch lidí - jasně, šerif a soudce byli zkorumpovaný, o tom žádná, ale připletlo se tam i několik nevinnejch... synovec může bejt kdekoliv a hlavně, nepoužívá jméno Haywood." To tak nějak chápu, taky nepoužívám svoje jméno.
    „No, a jak si teda náš hrdina říká? Ať je jakej chce, poklad je jeho a jestli je to takovej řízek, jak říkáš, tak se domákne, že mapu máme my a oba nás zabije. Musíme ho najít."
    „U všech namazanejch chlebů, to nebude sranda. On... nepoužívá žádný jméno."
    „Ha! Jednoho takovýho jsme dneska dostala. Dokonce na něj byla i vypsaná odměna! Ale zůstal tam u Pottera. Já mám poklad, a on Bezejmennýho." Po celým západě se poflakuje asi tisíc chlápků, co nosí klobouk, pokuřují doutníky a tváří se drsně, jako by svačili železniční pražce a do toho si říkají Bezejmenný. Strýčka to trochu zaujalo, tak jsem vytáhla plakát, kde byl „můj" Bezejmenný a informace o dolarech.
    „U všech namazanejch chlebů! To je on! To je Shane Haywood!"
    „Ty jo, ty znáš každýho!" žasla jsem,  Mohl bys psát kroniku pro budoucí generace. Já si stěží pamatuju, jakej je den. Středa?„
    „Pátek", odpověděl nepřítomně strýc, "ale víš, co to znamená, že Potter má Shanea?"
    „Jo, že za něj dostane prachy, a Shane po nás nepůjde a my si můžeme poklad nechat. Ovšem, budeme se muset nějak zbavit Pottera, protože po nás půjde Potter. Proč to musí bejt tak složitý?"
    „Ne, znamená to, že Potter bude Shanea mučit!"
    „No a co? Shane mě zmlátil! Vidíš mojí pusu? Jak jí mam oteklou? To udělal ten Bezejmennej magor. Tak je mi jedno, co bude Potter dělat."
    „Jane, nevychoval jsem tě k tomu, abys okrádala lidi a nechávala je mučit..."
    „Jo? Bezejmennej bude mučit nás! Sváže nás někde na hřbitově a odjede s pokladem někam do háje!" Strýc zavrtěl hlavou.
    „Jo, je fakt, že je nevypočitatelnej, ale nemyslím si, že by si na mě něco dovolil... v první řadě mu pomůžeme utéct." Nechtěl si to dát vymluvit, tak jsem musela souhlasit. Nebo nemusela, mohla jsem odjet pryč a nechat strejdu, ať si ho jede zachraňovat sám. To se mi ale nechtělo, protože strejda není nejmladší a Bezejmený Shane by mu mohl něco udělat.
    Tak jsme se trochu posilnili, já si na chvíli zdřímla a vypravili jsme se na záchrannou výpravu.
    Dojeli jsme k baráku. Měla jsem dojem, že celý život nedělám nic jiného, než jezdím k Potterovu baráku a zase zpátky.
    Slezli jsme z koně a plížili se k domu a já se u toho cítila jako debil. Plížení nemám ráda, protože se obvykle proplížím něčím nevábným, a když ne tím, tak alespoň kaluží, která je jediná na kilometry daleko.
    Když jsme byli u domu, nakoukl strýc okýnkem do sklepa.
    „Tamtudy," nasměroval mě. Protáhla jsem se a seskočila tiše na podlahu. Strýc byl hned za mnou. Nahoře ve vyšších patrech Potter a jeho přátelé hlasitě zpívali, kupodivu ne falešně, takže jsem měla dojem, že jsme se vloupali do domu nějakého sboru. I strýce to překvapilo.
    „Teda musím říct, že mě překvapuje, jak zpívaj," zamyslel se, „od takovejch lidí bych čekal hulákání a falešný zpěv."
    „Co my víme, třeba to dřív byli členové nějakýho sboru, ale to jim nevydělávalo, tak se radši staly bandity."
    „Nebo je se sboru vyhodili, je to naštvalo, zabili sbormistra a dali se na scestí." Jo, já i strejda jsme experty na vymýšlení divných teorií. Ale jestli někdy budu s Potterem mluvit, tak se ho na to zeptám, kde se o a jeho přátelé naučili tak dobře zpívat. Myslím, že by si měli založit skupinu a banditování pověsit na hřebík.
    Přestali jsme poslouchat zpěvy a plížili jsme se sklepením (tentokrát jsme šli po nohou, neváleli jsme se na zemi jako idioti), až jsme zaslechli cinkání řetězů.
    V koutě v jedné sklepní kóji byl Shane. Strýc zapálil skládací pochodeň, co s sebou furt tahal, a Shanea si prohlídl.
    „U všech namazanejch chlebů!" vydechl a musím říct, že i já jsem zavřela oči a otočila hlavu.
    Ty magoři se s Shanem nepárali. Jasně, já sama jsem zažila zajetí a mučení, jednou mě a strýce zbičovali na náměstí (nakonec to pro ně dopadlo dost blbě...) ale pokaždý mě bezdůvodný násilí zaráželo.
    Shane vypadal hrozně. Nechali mu jen kalhoty, záda měl krvavá, a na obličeji se mu táhl šrám. Měl zavřené oči a dýchal.
    „Sakra... Shane..." zatřásl s ním strýc, „jsi naživu?"
    „Skoro ne," odtušil Shane.
    „Co jsem to udělala..." sípla jsem. Shane otevřel jedno oko a ušklíbl se mým směrem.
    „Jane... nečekal jsem tě tu."
    „Dost  žvatlání, musíme vypadnout! Jane, odemkni ten řetěz, já ho trochu ošetřím.." Dala jsem se do toho. Páčit zámky byla moje specialita. Po chvíli jsem měla zámek hotový a Shane byl volný.
    „Tak a teď se odsud dostat nepozorovaně pryč." Ze shora zněl nějaký chorál. Všichni tři jsme se zastavili a chvíli poslouchali.
    „Vodkud to tak dobře uměj?" zamumlal strýc.
    „Potter bejval sbormistr. Pak se ale zbláznil," vysvětlil Shane. Já a strýc jsme po sobě koukli.
    „To není možný," ušklíbla jsem se.
    „Přestávám si o nás myslet, že jsme magoři, u všech namazanejch chlebů", usmál se strýček, „ale teď už musíme  jít, i když bych ty zpěvy dovedl poslouchat celou noc.
    Povedlo se nám nepozorovaně vyklouznout ven. Nasedli jsme na koně a jeli směr les.
    „Budou nás hledat," připomněl zbytečně Shane. Strýc se záhadně pousmál.
    „To ano. Ale já vím, kam se ukryjem."