Kapitola 2       Příšerná bitka


    Druhý den jsem se posilnila jídlem, trochu si zacvičila a připravila se na úkol. Dostal sem instrukce, kde Haywoodův dům je. Můj plán, že tam vniknu v přestrojení za služebnou, se nesetkal s ohlasem.
    „Haywood je starý a paranoidní," vykládal Potter, „má jen osvědčený služebnictvo celý roky. Jen tak nikoho neznámýho - nebo ve tvým případě známýho - nenajme." To znělo logicky. Představila jsem si napůl senilního, paranoidního staříka, jak povykuje na pár starých sloužících...  no, pokud nemá lidi, tak má pasti. Dům je důmyslně protkám pastmi, falešnými dveřmi, a podobně.
    Tak jsem se vydala na cestu: byla tma, několikrát jsem zabloudila, ale nakonec jsem ranč našla. Zaparkovala jsem kousek opodál, přelezla plot a hledala pasti. Nikde nic nebylo. Plížila jsem se a vypadala u toho jako debil. Nakonec jsem dosáhla baráku a nestačila jsem se divit.
    „Něco tu nehraje..." zamumlala jsem. Dala jsem se do šplhání. Přes verandu jsem se dostala do okna v prvním patře. Bylo pootevřené. Dědek zřejmě rád větrá, nebo někdo z jeho sluhů zapomněl zavřít.
    Chodba byla tmavá a neosvětlená. Opatrně jsem na zem hodila kamínek. Nikde ani pastička na myš. Chtěla jsem zamumlat, co to má znamenat, ale radši jsem sklapla.
    Tak, a teď kde ten blbej plánek k pokladu je.
    Otevřela jsem první dveře. Vypadalo to jako komora. Jestli se budu muset přehrabovat v haraburdí, tak potěš koště. Měla jsem dojem, že mě ten blbec Potter uvrtal do děsné kaše.
    Pak jsem zaslechla zvuk. No, nechtělo se mi mučením z obyvatel domu dostat, kde plánek je. Ale, záchrana života je záchrana života, tak jsem se vydala za zvukem.
    Dveře byly pootevřené. V místnosti se svítilo. A ze dveří byl vidět zarámovaný obraz na zdi. Já tedy tomu modernímu umění nerozumím, tohle byl nějaký trojúhelník..
    Tak moment.
    Otevřela jsem dveře, koukla na podlahu a vešla dovnitř. V tu chvíli se dveře zaklaply.
    „Dál ani krok děvče."
    „Uáááááhhaa!" zaječela jsem a vskočila asi metr do vzduchu, „Co je to kurva za fóry, takhle mě lekat?" když jsem se vzpamatovala z prvního úleku, tak jsem se rozhlídla. To mi už vytáhl z opasku pistoli.
    „Neotáčej se." Otočila jsem se.
    „Jsem řek, aby ses neotáčela!"
    „No a víš, co se udělá, když někdo řekne, abys něco nedělal? Eh." Nebyl tam dědek ani nikdo z jeho sluhů. Byl tam nájemný pistolník.
    „Kdo sakra jsi?"
    „Na jménu nesejde. Ale ty budeš Calamity Jane." Pan Na Jménu Nesejde vypadal sakra pěkně. Asi třicetiletý, vysoký, urostlý, ostré rysy v obličeji, tmavě modré oči a světlé vlasy. Na hlavě měl klobouk. Byl mi povědomý. Pak mi docvaklo. Poklepala jsem si na kapsu a vytáhla z ní poněkud pomuchlaný papír s přibližným portrétem tohohle chlapíka, s textem, že když ho někdo přivede šerifovi, dostane tři tisíce dolarů. Asi před týdnem jsem ho objevila v jednom městě, kde jsme se s kavalerií stavovali, a jen tak ze zvyku jsem si ho vzala s sebou. Po kapsách se mi válí různé věci, Potter je tam očividně nastrkal zpátky.
    „Jasně!" zaradovala jsem se, „Bezejmennej! Na tebe je vypsaná odměna!"
    „No, dá se tomu tak říkat." Pořád na mě mířil. Probodával mě pohledem. Já mu to oplácela.
    „Řekni mi, Jane, k čemu ti bude třetina plánku?" zapálil si doutník.
    „No, vlastně, já mám ty dvě zbylý třetiny," lhala jsem (částečně).
    „Ale neříkej," pokračoval s kamennou tváří, „pokud vím, má je jistej Peter Potter."
    „No, tak už nemá. Já ho zabila."
    „Vážně? Ráno ho stará Rose viděla na trhu."
   
„Nevím kdo je Rose," docházela mi trpělivost, „ráno byl naživu, ale teď je večer, a von je po smrti. A ty budeš taky, jestli mi tu nepřestaneš zaclánět. Což je škoda, protože jsi mnohem hezčí než Peter."
    „Vážně? Tak dík," podivil se.
    „Uh, já to řekla nahlas? Tu poslední větu?" Přikývl.
    „Dík, holka," dodal, „a jelikož jsem gentleman, tak dámy nezabíjím."
    „No, to se mi ulevilo."
    „Pošlu tě zpátky k Potterovi. Ať přijde sám a nezkouší tyhle triky."
Fajn, chce dámu, má mít dámu.
    „Je mi z toho mdlo," zamumlala jsem - mojí lež s tím, že je mrtvý, nespolkl, „jen mě využívá..." trochu jsem se zapotácela. Gentleman Bezejmenný mě automaticky podepřel. To už jsem se ale prudce otočila a vysunovacím nožem - co jsem měla v rukávu - jsem ho zasáhla do ruky. Pistole spadla na zem.
    Neřekl ani slovo a ohnal se po mě. Sjela jsem na podlahu, udělala kotoul, skočila ke zdi a shrábla plánek. Cápek  mě oběma rukama chytil kolem těla, ale odrazila jsem se ode zdi. Ztratil stabilitu a spadl. Chvíli jsme se váleli po podlaze, přetahovali se o mapu, jenže jak mu tekla krev, tak mu mapa vyklouzla. Praštila jsem ho s ní do hlavy. Sklo se vysypalo. Ztratil koncentraci a já nečekala, až se probere, shrábla jsem pistoli a dala se na úprk.
    Běžela jsem přes zahradu. V celém domě se rozsvěcela světla, všichni povykovali a kolem hlavy mi lítaly kulky. Měla jsem docela v gatích. Nakonec jsem se dostala ke koni, vyskočila na něj a zdrhala.
    Jenže Bezejmenný to nevzdal.Na mapě mu hodně záleželo, a já zaslechla, jak jede za mnou. Řval, abych zastavila a střílel. Já taky. Naslepo. Čekala jsem, že mě každou chvílí trefí do zad, ale to se pode mnou koni podlomily nohy a on spadl. Dost jsem si natloukla. On ke mě dojel.
    „Jane, vrať mi mapu a nic se ti nestane," natáhl ke mě ruku. Další fígle s tím, že mi je zle by nespolkl. Tak jsem k němu natáhla ruku se zbytkem obrazu. Jak tak se ke mě natahoval, prudce jsem mu zatáhla za ruku. Spadl na zem, ale stačil mi jednu vrazit. Měla jsem mžitky před očima. Vrazil mi druhou, že jsem spadla na zem a v puse ucítila krev. Časy džentlmenství skončily, ostatně, to je u rvaček se mnou normálka, mám jen jeden pokus, ale potom musím ze sebe vydat maximum.
    Sebral ze země mapu. Já seděla a točila se mi hlava. Asi jsem vypadala dost vyřízeně, protože se ke mě otočil zády. Nahmatala jsem příhodný kámen. No... málokdy minu. A útočit zezadu je moje specialita, i když to někdy bývá nuda. To ale nebyl tenhle případ.
    Kámen trefil jeho hlavu. Bezejmenný se bezhlesně skácel na zem. Byl naživu, ale v bezvědomí. Odměna bude.
    „No super," zahuhlala jsem, „ten chlap váží asi tunu." Chvíli jsem se ho snažila naaranžovat na sedlo koně a spoutat a pak jsem se dala na cestu. Od šerifa dostanu tučné prachy. Byla jsem mimo jiné i občasný lovec lidí.
    Dojela jsem k Potterovi. Svítalo. Měla jsem toho dost a k tomu hroznou chuť na šunku. Bezejmenný se probral.
    „Děláš chybu, Jane," řekl, „ty Pottera neznáš jako já. Nevíš, čeho je schopný."
    „Hele, neplatí mě za to, abych se s tebou vybavovala." Měla jsem mu dát roubík.
    „Zaplatí ti tak akorát tím, že tě zabije. A o poklad mu zas tak nešlo."    
    „Že ne?" podivila jsem se, „tak o co? Aby měl umělecký dílo poskládaný? Mi zachránil život. Proč by se s tím obtěžoval, kdyby mě chtěl zabít? I když jo, zní to naivně, ale já jsem docela ve formě, tak bych život jen tak lacino nedala."
    „Jen tě využívá."
    „Jo, a kdo je tady psanec? Já nebo ty?" to už jsme byli u Potterova domu. Před barákem parkovalo několik koní.
    „Hmm,"odtušila jsem, sundala Bezejmenného z koně a vedla ho před sebou.
Z domu se ozývaly hlasy. Neobtěžovala jsem se s klepáním.
    „Pane Potter? Jsem tady," ale to už mě viděl. V místnosti s ním stáli tři chlápci. Nepoznávala jsem je, ale tak jako nemůžu znát každýho.        „A Jane!" zaradoval se Potter, „jsem rád, že tě vidím... Tohle jsou moji přátelé - Joe, Bill a Tom. A někoho jsi přivedla!"
    „Jo, zajala jsem ho", pokrčila jsem  rameny, „tady máte plánek pokladu. Jsme si kvit. A já odvedu tohohle k šerifovi."
    „On je starý známý mě a mých přátel," usmál se Potter a zuby zasvítily v ranním úsvitu, „odvděčím se ti víc, než šerif."
    „No to teda ne!" rozčílila jsem se, „já jsem ho chytla. A jaký je pravidlo  lovců lidí? Ochraňovat svojí kořist před ostatníma lovcema!"
    „Jak bohulibý," ušklíbl se Bezejmenný. Potterovi tři přátelé si připravili nože.
    „Jane, nikdo z nás ti nechce ublížit," usmíval se Potter, „jsi víc užitečná živá než mrtvá..." to se mi přestalo líbit.
    „Dohoda padá!" V tu chvíli spadl celý svět. Bezejmenný se dostal z pout, sebral mi kolt a střelil na Pottera.
    „Jane! Zdrhej!"
    „Co? To ne! Moje prachy!" rozpoutalo se peklo. Tři přátelé plus Potetr se snažilo spacifikovat Bezejmenného, ale ten se jim statečně bránil. Tom byl omráčen, Potter byl jen postřelen. Ve zmatku jsem vyskočila na stůl, popadla plán k pokladu a vyskočila ven oknem, přímo na koně.
    „Pryč!" zavelela jsem. Těm koňům, co tam stály, jsem přestřelila provazy, a dali se na útěk. Jela jsem a neohlížela se.