Kapitola 1 - Přežila jsem vlastní smrt

     Vzbudila jsem se. A ležela pod napůl převráceným vozem.
   No, páni. Byla to hotová jatka. Osmá kavalerie verzus indiáni. Jak jsem se tak rozhlížela, vypadalo to na remízu. Kavalerie nebyla rozprášená - prostě odjeli. Asi ve spěchu, mrtvé tu nechali. Moje zbraně byly neznámo kde.
    Aby bylo jasno, rok jsem dělala stopaře pro osmou kavalerii. Bylo to docela fajn, pravidelný příjem, jídlo, oblečení (hlavně ta trapná čepice s ocasem), ale skončilo to očividně neslavně. Teď si celý divoký západ myslí, že já, Calamity Jane,  jsem po smrti. Což je fajn, ale rozhodně si nezaložím jinou identitu a neusadím se někde jako pradlena.
    No, hlava mě bolela.Měla jsem na ní zaschlou krev. Z několika ran tekla krev a v ruce jsem měla zabodlý šíp. Pokud se v nejbližší době nedostanu někam, kde je postel, ošetřovatel a obvazy, tak doopravdy zemřu.
    Pokusila jsem se vysoukat zpod vozu, ale nešlo to. Noha, kterou jsem měla přicvaklou vozem, mi pomalu odumírala a brzy asi upadne. Upižlat se mi jí nechtělo, ale hrabat v zemi, abych jí mohla vytáhnout, taky nešlo, protože země byla samé kameny. Do toho jsem měla žízeň, bylo mi zle, a omdlívala jsem.
     No, to bude asi konec. Neslavný konec Calamity Jane, pošla někde pod vozem.
    Když už to vypadalo bledě, a já natahovala moldánky, spatřila jsem na obzoru, v tetelícím se vzduchu, jezdce. Blížil se. Možná to byl lidožrout, zabiják, nebo nějaký pošuk, co si ze mě udělá vycpaninu, ale v tuhle chvíli mi to bylo fuk. Mám někomu posloužit jako svačina a je jedno, jestli člověku, nebo supům, kteří kolem kroužili ve velkých hejnech a těšili se na oběd.
     Zvedla jsem ruku a pokusila se zamávat. Bolelo to, tak jsem ze sebe vydala nějaký podivný zvuk, zaskřehotání nebo tak něco. Ten neznámý se blížil, ale to se mi rozmazávalo, vzduch se tetelil vedrem, já se dusila prachem, a pak jsem definitivně omdlela.

     Probrala jsem se. Zase. Ale tentokrát to bylo lepší. Nikde kolem mě nezpívali supy, nepovalovali se mrtvoly a nesmrdělo to tam, nepočítám-li zápach fazolí. V místnosti vládlo šero a příjemný chládek. Já ležela na posteli, rány byly obvázané a celá jsem byla umytá. Vzpomněla jsem si, jak jsem viděla někoho přijíždět a myslela si, že mě chce sníst.
     „Konečně jsi vzhůru,“ ozval se hlas. Zněl skřípavě, jako špatně naolejované dveře, ale ne zase tolik staře, „já jsem Peter Potter. Měl jsem strach. Blouznila jsi a myslela sis, že tě někdo chce sníst a vyjmenovala si všechny možný lihoviny, kterejma si se u kavalerie napájela a vykládala, že jsi kvůli tomu hnusná na chuť.“
     „Ghh.. to že jsem řikala? No, tak jsem měla pravdu. Ty supy, co se mě chystali tam na cestě sníst, by pak chytli pěknou opici.“ To byla pravda, u kavalerie se chlastalo pořád. A já mám alkohol hodně ráda. Jednu dobu jsem byla opilá skoro furt, ale ono je někdy lepší zůstat ve střehu. A u kavalerie, když se zrovna nebojovalo, to byla docela ulejvárna. A dolejvárna.
     „Každopádně, dík za pomoc. Co jsem dlužná? A nějaký takový ty služby neposkytuju,“ dodala jsem rychle.
     Ten neznámý vyšel ze stínu. Mohla jsem si ho prohlédnout. No, bylo mu tak kolem čtyřiceti, obličej vypadal jako sušené maso, občas nějaká ta jizva a delší slámové vlasy mu už trochu řídly. Když se usmál, byly vidět zlaté zuby.
     „Já vím, kdo jsi,“ řekl, „Calamity Jane.“
    „No, jasný,“ přikývla jsem, „jo. Hele, vás pistolníků a podobnejch individuí je na Západě asi miliarda,ale já jsem jenom jedna. Takže to se pak hned rozkřikne, kdo je Jane, že jo,“ zabručela jsem. Už mi to lezlo krkem, jak mě každej poznával. Člověk pak nemůže pracovat v utajení nebo se vydávat za někoho jiného.
    „Takže bych si na tebe rozhodně netroufal. Jsem už starý muž,“ řekla a na důkaz svých slov trochu poklesl v kolenou, „ale něco pro mě udělat můžeš.“ Dramatickým gestem ukázal na zeď. Koukla jsem se tamtím směrem.
    „No... pěkná zeď... eh, chcete pomoct s vymalováním?“
   „Ale ne...“ pleskl se do čela, „já vrták jsem to ukryl... moment...“ chvíli štrachal ve skříni: Opřela jsem se o lokty a sledovala, co tam dělá. Zatím nadával, řinčely tam nějaké hrnky, pak se ven vykutálel míč a vypadl vycpaný pták.
    „Mám to!“ zaradoval se. Držel dvě ruličky.
   „No ty vole,“ protočila jsem panenky, „plán k pokladu. A já ho mám najít. Hele, něco vám řeknu, tady pro samej poklad není  kam šlápnout.“ To byla pravda, jednou se mi povedlo omylem najít poklad Apačů a celý ho shodit do bažiny. Doufala jsem, že je to mapa k nějakému jinému pokladu, a že se po tamto pokladu nikdy nebude žádný Apač shánět.
   „Ano, plán k pokladu. A není kompletní.“ Chvíli ho rozkládal, ale on se furt roloval zpátky. Nakonec se mu povedlo ho na stole zatížit láhvemi a pokynul mi, abych vstala. Povedlo se mi to, zranění asi nebyla tak vážná, nebo umí dobře léčit, nebo se dobře hojím.
    „Zranění nebyla vážná,“ pokynul hlavou, „umím taky dobře léčit a ty se rychle hojíš.“ No dyť jo. Došla jsem ke stolu.
    Byla to dva trojúhelníky, které když se položily vedle sebe, tak uprostřed trojúhelník chyběl, jinak by celá mapa tvořila čtverec.
    „S velkým úsilím se mi povedlo sehnat tyhle dvě části. Potřeboval bych, abys našla třetí.“
    „No, fajn, pane Potter, ale kde to mám přesně najít? Víte, když mi řeknete, že máte plánek a jeden díl chybí, tak...“
    „Má ho starej Haywood. Jeho ranč je nedaleko odsud. Sehnal jsem ti oblečení i koně, můžeš vyrazit klidně zítra večer. Haywoodův ranč je dobře střeženej, ale myslím, že to není pro tebe složitej úkol.“
    Jasně. Tenhle Peter Potter určitě ten plánek někomu šlohnul a zmasakroval kvůli tomu mraky lidí. A já mu mám ukrást poslední dílek a zmasakrovat u toho další lidi. Ale co - zachránil mě před jistou smrtí. Sice to byl náhodný kolemjdoucí, ale i tak se na mě mohl vykašlat.
     „Zachránil jste mě, tak jdu do toho.“
     „Hodná holka,“ usmál se a zablýskal zubama, "Z pokladu dostaneš svůj podíl." No nazdar.