7)Až po zuby v trablích

     Královna se chystala na sraz senátu. Mělo se projednávat budoucnost Naboo, což bylo peklo – proto si vzala čepici, co připomínala Luciferovy rohy a kimono v červeno-černo-zlatých barvách. Stála proti zrcadlu a koukala na sebe. Podprsenka jí hrozně škrtila, podpatky byly hrozně vysoké, takže hrozilo, že každou chvílí škobrtne. Navíc musela chodit divně pokrčená v kolenou, ale díky dlouhé sukni to nebylo vidět. Do očí se jí houpaly střapce a levé oko měla rozmazané, protože jí neustále slzelo.
  
Někdo zaklepal. Dvorní dáma otevřela, a královna slyšela, jak mluví s Anakinem, co hledá Padmé.
  
„Padmé tu není,“ řekla dáma.
  
„Někam jsem jí poslala.“ To byla sama královna, „co jí chceš? Já jí to vyřídím.“
  
„Já – totiž, oni mě budou testovat v chrámu Jedi, a pak mě budou cvičit. Asi jí už nikdy neuvidím…“
  
„Řeknu jí to. Bude jistě stále duchem s tebou. Měj se!“ zdálo se mu to, nebo na něj mrkla?

     Senát zasedal. Vypadalo to tam jako někde na dně rybníka, protože to tam bylo zeleně osvětlené, a křesla byly taky do zelena. Odevšad se ozýval šum a královna měla závratě. Bylo jí zle a nevnímala. Valorum něco kecal, Palpy něco kecal, a ona se držela okraje vozíku a měla co dělat, aby se nepozvracela. Vozík se houpal, jak Palpatine nervózně podupával. Pak jí něco prskal do ucha. Potom do ní šťouchal prstem. Chtěla ho okřiknout, ale to zaslechla svoje jméno.
  
„No tak, královno Amidalo, máte slovo!“ vzpamatovala se. Začala svou planetu hájit, ale když vykoktala první dvě věty, skočili jí Nemoidiáni do řeči. Na jednu stranu to uvítala, protože mít o několik vteřin déle otevřenou pusu, vyjde z ní kromě slov něco jiného. Na druhou jí to naštvalo, protože neměla ráda, když jí někdo skáče do řeči.
  
Nemoiďáni něco namítali, ale Valorum je přerušil. Jeho pak taky někdo přerušil, Palpatine zase něco šeptal, ale Amidala nevnímala. Bylo jí zle, a navíc ten džus, co jí Palpatine naservíroval, byl nějaký divný.
  
„Navrhněte hlasování o Valorumově nedůvěře!“ bylo jediné, co zaslechla. V uších jí hučelo, a v žaludku se to bouřilo. Jak z výšky, tak ze špatného džusu.
  
„Navrhuji hlasování… grrp… o nedůvěře kancléře Valoruma!“ rozhodla a zapotácela se. Valorum taky. Ten si i sedl. Položilo ho, co mu řekla čtrnáctiletá holka, co působí jako sfetovaná. Ne, to ne. Celý život jsem se snažil, celý život jsem chtěl být kancléřem. Můj otec si to přál, a na jeho přání jsem se vzdal kariéry rockové hvězdy. Otec na mě vždy byl hrdý, a na jeho pohřbu byl jeho duch dojatý mou smuteční řečí. Citoval jsem z otcových děl a zahrál tam navíc na housle. Hudba, to byla jeho. Ta diskotéka, co se tam pak rozjela, byla boží. Otec miloval diskotéky, na rozdíl ode mě. Ale odvázal jsem se tam, aby měl radost. Měl. Jeho opilý duch mi poklepával rukou na rameno, ačkoli se na rameno ani jednou nestrefil, a byl rád. Byl šťastný. Když mě zvolili, tak byl taky šťastný. Škoda, že umřel, když mi bylo pět.
  
A pak jsem se celý život snažil, pod dohledem jeho ducha. Konečně jsem se stal kancléřem. Žil jsem v přepychu, ale poznal jsem jen odříkání, housle a otcova ducha. Na Amidalu jsem byl vždy hodný a choval se k ní jako k neexistující dceři, k Palpatinovi jako k neexistujícímu synovi. A teď… teď mě porazí čtrnáctka! Zanechal úvah a sesunul se do křesla. Tak tady skončil. Půjde oprášit kytaru.

Cesta k chrámu jediů netrvala dlouho. Ptala jsem se lidí, kde to najdu, a nakonec jsem to našla. Nepřehlédnutelná budova se čtyřmi věžmi a pátou nejvyšší uprostřed.  šla jsem k hlavnímu vchodu, ale bylo mi řečeno, že rada audience nepřijímá. POkoušela jsem se vrátnému vysvětlit, že jsem právě unikla z Tatooinu, ale nijak mě nikdo neposlouchal. Rozhodla jsem se vzít to do vlastních rukou a dala jsem se do šplhání na nejvyšší věž. Rada mě přijme, ať se jim to líbí nebo ne, vlezu tam klidně oknem.

  V Sále rady probíhalo zkoušení Anakina. Uměl všechno. Rada žasla.
  
„Je boží!“ radoval se dlouhokrký idealista, quermian Even Piell a radostně houpal hlavou na vysokém krku.
    „Toho berem!“ rozhodl rohatý pragmatik, zabrak Eeth Koth.
  
„Ne tak rychle,“ zklidnil je plešatý realista, černoch Mace Windu, jejich šéf, „něco mi tu nesedí.“
  
„Skrytou hrozbu cítím zde já,“ ozval se zelený lišák, Yoďák mistr Yoda., „blbý pocit z toho mám.“
  
„Ale prd skrytá hroz… co je to?“ nedopověděl Qui-Gon. A měl pádný důvod. Za oknem jsem byla já, docela udýchaná a bušila jsem na sklo. Musela jsem se na něj přilepit, protože se tam nebylo čeho držet, římsa byla hrozně úzká.Prohlíželi si můj nos naplácnutý na skle, co po sobě jako slimák zanechával z nudlí stopu. První se vzpamatoval Qui-Gon.
  
„Pielle, otevři to okno, ty sedíš nejblíže!“ Piell vstal z místa a chvíli bojoval s oknem. Pak ho otevřel, ale ono se napružilo a praštilo ho, takže slítnul přímo na Depu Billabu.
  
„Co si to dovolujete!“ křikla pohoršeně, „padejte na Kotha!“ a pleskla ho. To už mě Qui-Gon sundal a pomohl mi prolézt oknem. Vesele jsem se zubila na okolní osazenstvo.
  
„Mistře Jinne, kdo je to?“ chtěl vědět Windu.
  
„Jsem jeho sestra,“ zachrchlala jsem.
  
  „Co? Jinnova? Co??“
  
„Ne… moje!“ kníknul Anakin. Winduovi se odlehčilo.
  
„Unesl jí nějaký přízrak v černém, asi Sith!“ prohlásil Qui-Gon, a já si domyslela dramatickou hudbu.
   „No, a taky jsem se zničeho nic zhmotnila ve vzduchu", vysvětlovala jsem. Nikdo nechápal. Mace si mnul pleš. Holka, co jen tak přiletěla oknem, navíc je sestrou kluka, co sem ten postrach Jinn  přivedl a nutí nás, abychom je mezi sebe přijali, a zadělali si tak na mega problémy. Pak se rozhodl.
  
„Hele mam toho až po krk. Běž pryč, Jinne, ty děti vem s sebou, a pak koukejte dávat pozor na královnu.“
  
„Já bych jí rád cvičil! A Kenobi může cvičit tady Anakina!“ nevzdával se.
  
„To my dovolit ti nemůžeme. Zaprvé, v chlapci já nebezpečí cítím, zadruhé, dívka divná je, záhadou jest, co schopnosti její způsobuje.“ Dodal Yoda. Teď se na mě dívali přísně, že jsem měla dojem jako bych byla v pobočce FBI.
  
„Mě je pendrek po tom, to si myslíte!“ vykřikl Qui-Gon, až se rozvibrovaly okenní tabulky, „prostě ty děti v sobě maj Sílu a nějaké schopnosti, o kterých nemáte ani páru, a chcete jen nechat tu jen tak se poflakovat? Co když pak budou dělat problémy, nebo se přidaj k Sithům?“
  
„Ať mě husa kopne, jestli se sithové vrátili“, zazpíval Piell. Anakin vyprskl smíchy, a Windu se rozzuřil.
  
„Zmizte! Zmizte, nemáme čas na řešení konin! Jinne, toho sitha vypátráte a zničíte, Anakina cvičit nebudete a Ywu Nechii taky ne!“
  
„Kdo vám řek, jak se jmenuju?“ vykulila jsem oči. To už mě ale Qui-Gon postrkoval ven a kvapně se loučil. Já jim zamávala a Piell zamávání oplatil.
  
Venku čekal velice nervózní Obi-Wan. Když mě viděl, vykřikl.
  
„Ty!! Jak to… dovnitř vcházeli dva a ven jdete tři! Jak to děláš??“
  
„Jsem jednička,“ krčím rameny a mám toho fakt dost.
  
„No nic,“ rozhodl Qui-Gon, „vy dva si půjdete lehnout a já za váma pak přijdu. Jste unavení a je vám zima.“
    „Já jsem spala celou dobu, jsem vzhůru asi hodinu!“ Rozčilovala jsem se, ale to už mi Qui-Gon ukázal cestu do jeho pokoje, a já s Anakinem jsme odešli. Obi-Wan a jeho mistr osaměli.
  
„Mistře, mistře, mistře,“ povzdechl si Obi, „kdybyste nebyl na radu tak drzý, jistě vás jmenují čestným členem.“
  
„Tys poslouchal za dveřmi?“
  
„No jistě. Přece jste mě to učil. Proč ho nechtěj, toho Anakina? A jak se tam ona vzala?“
    
„Já nevím. Prostě koukám z okna, a najednou ona tam. Zajímalo by mě, co je doopravdy zač, ale nevzpomínám si. Jako by měla myšlenky zaheslované. Občas se nějaký záblesk paměti objeví a ona něco řekne nebo si na něco vzpomene, ale sama neví, odkud to má. Je to záhada. No nic… do rady nechci, takle jsem svobodný, a ty jsi už připravený Anakina cvičit. Jen nevím, co s ní. Pochybuju, že její schopnosti jsou díky Síle. Žádnou v ní necítím…“ a navíc měl blbý dojem, že umře.

vy umřete pokud nedostanete další část