Démoni a andělé

 
Opusťme nepřívětivé pláně Tatooinu, a podívejme se, co se děje na lodi obchodní federace.

Gunray a jeho poskok seděli u stolku a bylo jim zle. Na třetí židli blikal hologram Lorda Sidiouse, padoucha v kápi.
 „Máte královnu?“ byl stručný.
 „Pane, my éé… óna nám únikla a my névíme kám!“ vykrucoval se Gunray.
 „Sakra! Za co vás platím, vy nemožný trdla! Najdete jí?“
„No, já… névím, náše stróje jsou stáré…“

 

„Jste nemehla. Posílám tedy Sitha, ten ji najde!“ a teď přichází ta chvíle, kdy na scénu vchází další záporák, tentokráte ten reprezentativnější. Gunray a poskok koukali jako spadlí z višně, jak se za Sidiusem zhmotňuje další postava. Na to, jak by Sidious tajemně zlověstný, byl tenhle pán… přímočaře a veřejně zlověstný. Sice mlčel, ale měli jste pocit, že říká: „Já jsem ten nejzlověstnější zlověstňák ze všech zlověstňáků a trumfnu všechny záporáky, jak Voldyho, tak Vadera a žraloka z čelistí jakbysmet!“

            Gunray se odsunul, ale židle podklouzla a on se sesypal s vykviknutím na zem. Žluté oči druhého sitha ho přezíravě pozorovaly a Gunray měl dojem, že si ho představuje nahého. Nevěděl proč. Tak zíral na černo-červeně počmáraného záporáka s deseti rohy (ten záporák měl rohy, Gunray měl čepici). Vypadal jako démon, co povstal z pradávných bájí a hodlá se mstít všem, co ho pošlapali a zničili mu ďábelsky slibnou kariéru.
    „Toto je můj učedník,“ pravil Sidious, když ten druhý jen mlčel a stál tam se založenýma rukama, „Darth…“ a v tu chvíli spojení začalo haprovat. Hologram zablikal a dodal něco jako „Mlllgghhh“
  
„Co?“ optal se opatrně Gunray a lovil se zpod stolku.
  
„Darth – „ zase to zašumělo – „mhhlllgghhh“ . Gunray a poskok po sobě koukali a vrtěli hlavami. Todle tedy nechápali.
  
„Prósím, jéště jédnou a pómalu!“
  
„Darth“ – obraz zablikal, zavlnil se – „mmmlllllgggghhhhuuuuhhh“
    
„Ehe,“ vydechli místokrál s poskokem a dělali, že rozumí.
    „On najde tu loď!“ dodal Sidious zcela zřetelně a zmizel.
  
„Có tó sákra býlo?“ chtěl vědět pobočník. Místokrál na tom byl stejně jako on.

     Opět na Tatooinu. Já, Starý jedi, malý robot a Jar Jar jsme se vypravili do města pro ty náhradní součástky, stěrače a podobně. Bylo to celkem v pohodě. Protože na lodi s námi byl houf ženských, našla jsem nějaké vhodné oblečení. Po krátké kontrole teploměru jsem zjistila, že hje děsně vedro, takže jsem si z královniny zásoby hadrů našla něco jako bikiny a pohodlné boty. Jelikož mám světlou kůži a hend se spálím, našla jsem i lehký přijemný plášť. Takže jsem vypadala daleko líp, než před tím - podprsenka, krátké kraťasy a vlající dlouhý háv. Všechno světle červené. No, moc mi to neladilo s modrozelenými vlasy, ale to už je detail.
        Takže jsme vyšli ven z lodě. Bylo mi tak a korát a cítila jsem se příjemně. Najednou za námi někdo volal. Otočili jsme se.
  
„Haló, mistře Jinne, tady vám ještě královna posílá svou služebnou. Ráda by věděla, jak to ve městě vypadá, co se tam děje, a Padmé to pro ni má zjistit.“ Jinn na dívku koukal se směsicí nedůvěry a zvědavosti.
  
„Jako, jestli si královna myslí, že jí ty prachy ukradnu a zdrhnu…“
  
„Ale néé, vůbec néé!“ vymlouval mu podezření kpt. Panaka, „prostě jen chce vědět, jak to tam vypadá, a nemůže jít, protože… protože zakopla o škopek a má vyvrtnutý kotník. Tohle je její služebná Padmé.“
  
„Tak služebná?“ vložila jsem se do hry, „To je super. Hele, služebná, tak vezmi tydle pytle, na mě jsou moc těžký. Ty to zvládneš.“
    
„Jo přesně tak,“ souhlasil Qui-Gon, „aspoň se nepředřeme, služebná jistě ví, jak má nosit pytle a jak… jak se maj věci správně držet, my bysme něco polámaly… díky, kapitáne, můžete jít!“ Panaka se nezmohl ani na slovo, uklonil se a odešel.

Dorazili jsme do Mos Eisley.  Tak se to město jmenovalo, stálo to na ceduli, ale mě to musel Qui-gon přečíst.
      "Prima. takže tady musíme najít obchod se součástkama." zopakovala jsem, "za každou cenu se nesmíme rozdělit." A hádejte, jak to dopadlo. Rozdělili jsme se. Protože Jar-Jar se zdržel, na něco šplápnul, oni mu šli pomáhat se z toho dostat a mě za rohem zaujal nějaký kravál. Jenže když jsem se otočila zpátky, oni tam už nebyli. Tak co. Tak jsem bloudila.
        Našla jsem nějaký krámek, teda místo v hliněném domku, kde se válely různé součástky do robotů, něco, co vypadalo jako sekačka na trávu (tady? na poušti?) a něco, co vypadalo jako sušák na prádlo a hromady dalších věcí, co vypadaly jako jiné věci. No.. jestli je to to, co Qui-Gon hledá, tak pak jsem správně a on to určitě najde.
        Vešla jsem dovnitř. Bylo tam docela šero a na pultě seděl nějaký kluk.
        "Ahoj," pozdravila jsem ho, "eh."
        "Ahoj, vítej ve Wattově obchodu s nářadím," pravil on.
        "Já jsem zabloudila," pokračuju v konverzaci, protože jsem nevěděla, co říct, "Eh.. kdo je Watto?"
        "Majitel. Já jsem Anakin, jeho otrok."
        "Otrok! To je strašný! Musím tě zachránit! Vlastně, já už zachraňuju Naboo," napadlo mě, "ale nějak mě to nejde, protože jsem tu zabloudila," Očividně ho to zaujalo.
        "Páni! Naboo! A to je kde?"
        "Uh... někde... jinde. Hele, víš že ta planeta je vevnitř z vody? Prostě, vevnitř je voda, normálně má tekutý vodní jádro! Já to vím, protože jsem tam byla!" On na mě koukal jako na exota.
        "Páni! Tolik vody jsem nikdy neviděl! Vlastně...vlastn jsem vodu nikdy neviděl." posmutněl.
        "A jak se tu mejete? Nebo ne, neodpovídej. No... já jsem Ywa Nechiie. Musím tu počkat na ostatní."
        "koho ostatní?" byl zvědavý.
        "No, na Padmé, to je služka, na Qui-Gona, to je rytíř jedi a na Jar Jara, to je hovado."
        "rytíř jedi!" zaradoval se.
        "Né. Hovado sem řekla."
        "Né ten. Tamten... Myslíš, že nás vysvobodí?"
        "No, nevím," pokrčila jsem rameny a sedla si na pult, "víš, my se pokoušíme zachránit Naboo a ztroskotali jsme tu. Moc nám to zachraňovaání nejde, abych pravdu řekla. Navíc máme plnou loď ženskejch, co potřebujou něco jíst a chlapů, co potřebujou jíst ještě víc. Navíc mám taky docela hlad," změnila jsem téma, "no... prostě, já tomudle nevelím, to jen Qui-Gon, a s ním se domluv co a jak dál, ale myslím, že bysme tě přibrat mohli. On má rád nezvyklý sestavy skupinek."
        "jo, docela rád bych s tebou cestoval," řekl, "jsi fajn. Jako moje sestra."
        "ty máš sestru?"
        "ne, ale vždycky jsem chtěl mít. Mám jen mámu." To už dorazili ostatní. Padmé, Qui-Gon a Watto. J8 seskočila z pultu, že je představím, ale Anakin to vzal hopem.
        "Ty jsi anděl?" zeptal se Padmé.
        "Co? Co? Ne!" podivila sem "já jsem kr... já jsem služka! Jak tě to napadlo, Ywa Nechiie ti něco napovídala?"
        "Dík za projevenou důvěru," broukla jsem ponuře. Anakin to nevnímal a zíral na Padmé.
        "Jsi nejkrásnější člověk, jakýho jsem kdy viděl!"
        "A já snad né? mám hezký vlasy," kabonila jsem se. Malý mudrlant zavrtěl hlavou.
        "Ne. ty jsi moje sestra. A ty krásný nejsou." No nevím jak jemu, mě Padmé nijak krásná nepřišla, ale budiž každý máme jiný vkus, a od toho tu nejsem.
        "Co? Sestra?" divil se Qui-Gon, "uniklo mi něco?"
        "pak ti to vysvětlím." pokrčila jsem rameny, "a hele, někdo sem letí." skutečně. Dorazil nějaký létající červopošuk a hnedka se ptal, co chceme. Qui-Gon mu to vysvětlil a oni se společně s R2 vzdálili dozadu do skladu. Já, padme, Ani a Jar Jar jsme osaměli.
  
„Hele, chceš se zasmát?“ Zeptala jsem se Anakina. Přikývl, a já jsem vzala těžítko z Wattova stolu a hodila ho na Jar Jara. Následovala série pádů a systematického ničení obchodu, a my se srdečně zasmáli.
    „Je to hrozný trdlo, nějakej Jožin z bažin nebo co.“ Pravila jsem, „hm, já du trochu uklidit ten bordel, abys neměl průser, zatím se tu bavte a nikam nechoďte.“ Odešla jsem a trochu rovnala věci, a Anakin s Padmé normálně mluvili.
  
„Ty jsi teda anděl?“ zeptal se jí.
  
„Né, já jsem normální holka. Proč? Copak mam modrý oči a blond vlasy a křidýlka a poletuju tady?“ 
    „Já už vim, kdo jsem!“ zajásala jsem náhle, „já umim lítat, mam modrý oči a moje vlasy jsou původně blond! Takže budu anděl! A ten Watto taky umí lítat, taky je anděl!“ na důkaz toho, že jsem anděl, se vznesla. Trochu překvapeně na mě koukal,a le byl nadšený.
  
„Andělé jsou ty nejhezčí bytosti!“
  
„To já jsem!
    „Žijou ve hvězdách!“
    „To já žiju! Je ve hvězdách, odkud jsem, tak j sem anděl! Juupííí!“ radovala jsem se nad nalezenou identitou.
    „Bohužel si ale nic z hvězd nepamatuju. A ještě jedna věc mi neleze na pochopa: Jak to, že Andělé jsou nejhezčí stvoření, když Watto je ohyzdný?“ nechala jsem otázku viset ve vzduchu, protože jsem zaslechla zvenčí křik.
    „Hele, někdo se tam rve,“ utrousila jsem a šla za hlukem. Řádili tam Qui-Gon a Watto.
    „Kredity – ti – budou – stačit!“ řval jedi nepříčetně a mlátil Wattem kolem sebe. Chudák hmyzák toho měl už plné brusle, ale ze všech sil se bránil: „Nebudou! Tady neplatěj! A přestaň se mnou kymácet, myslíš si, že si nějakej Sith??“
  
„Grr!“ utrousil Jedi a celý rudý prodavače pustil. Ten žuchnul na zem a nadával něco o vybíravých turistech.
  
„Já se vrátím!“ zahromoval Qui-Gon a pokynul mě a Padmé, abychom odešli.
    Tak jsme se rozloučili s Anakinem a šli pryč. Jenže cestou Jar Jar vyprovokoval pana Sebulbu, hodil po něm pečené kuře. Ten si to nenechal líbit a začal ho tím kuřetem mlátit. Qui-Gon musel zasahovat, a když jsme zdrhali před rozzuřeným Sebulbou („ Von běží po rukou! Von běží po rukou!“) tak jsme totálně zabloudili.

     Mezitím se nedaleko od Mos Eisley přistál nehlučně Sith Infiltrator. Dveře se tiše otevřely a ven vyšla, světlem z vnitřku lodi rámovaná postava v černém plášti s rohy. Jako, rohy měl on, ne ten plášť. Bohužel, tento triumfální vstup byl zkažen, protože zplozenec zla si přišlápl plášť, a jak si to rázoval, škobrtnul, slítl na zem, udělal několik komických kotoulů a přistál v písku. Pozorovalo ho při tom pár písečných želv.
  
„Nic jste neviděly!“ ucedil, vstal a oprašoval se. Pak udělal několik kulhavých kroků, zastavil se, zasakroval, nějak hýbal s nohou, až mu v ní luplo, usmál se a udělal několik dalších, tentokráte jistějších kroků. Pak se znovu zastavil, tentokrát definitivně a vytáhl dalekohled. Chvíli do něj nechápavě civěl. Pak ho sundal z očí a civěl na něj.
  
„Sakra… člověk do toho párkrát třískne a už to nefunguje. Doufám, že doma mám reklamační leták,“ bručel si pod pomyslné vousy, zatímco klepáním dostával z dalekohledu písek. Pak ho znovu přiložil k očím, zatočil kolečkem, hrozně to zaskřípalo, Darth Maul něco neartikulovaného zaječel a pustil ho na zem.
  
„Já se z toho zesithnu!“ zaklel, zvedl triedr a foukal do něj. Třetí pokus – a už fungoval.
    
„Technika, fakt na houby.“ Dodal, a přivolal tři špionážní droidy. Zadal do nich úkol, aby našli královnu (jenže neměl fotku, tak to nechal na nich) a oni se vydali na cestu. Maul se spokojeně odebral do lodi koukat na seriál „Walker, Coruscant ranger.“
   
(a jak to nakonec dopadlo s droidy: jeden se rozbil cestou o telegrafní sloup, protože neuměl zatáčet. Ten druhý se zamiloval do pohledné androidky, utekl s ní a pokud je nerozmontovali, žijí šťastně dodnes. Teprve třetí průzkumný droid úkol splnil. Maul se ale i tak vztekal – droidi stáli nekřesťanské peníze.)

další kapitola nestojí vůbec nic