3) Křest vodou a pískem

 

Takže krásná královna je v nebezpečí od ohavných nemoiďanů, kterým velí záhadný padouch v kápi. Její zachránci, dva stateční rytíři, trdlo a já, spěcháme oklikou jí zachránit. Teď zrovna děláme tempa v rybníce.
  
Rybník to byl velice rozlehlý a mě napadlo, že to bude jezero. Ano nevím, jak se mi povedlo dýchat pod vodou, prostě to umím. Hold, jsem velmi nadaný jedinec, zřejmě jediný svého druhu. No, ale blížili jsme se k Otoh Gunga, město sestavěné z hydrostatických bublin. To jsem si vzpomněla, ani nevím jak, že když jsem byla malá, přála jsem si mít prosklený dům pod vodou. Jenže v rybníce, kde jsem to chtěla mít, nebylo vidět ani na centimetr, jak byla voda špinavá a žlutá. To by se ale jevilo jako jistá výhoda. No, jen ty ryby by mě lekaly. Ale Gungani na ně očividně byli zvyklí.
  
Zato nebyli zvyklí na nás. Když jsme vlezli dovnitř, s jekotem utekli.
  
„Pomoooc! Jar Jar je tu! Spaste duši!“ ječeli. Pak přijel nějaký Gungan na zvířeti, píchal do nás tyčí a vykládal, že musíme k hrozivému Bossu Nassovi.
  
Boss Nass nebyl zas tak hrozivý. Působil na mě jako figurka z dětských her. Měl asi 50 kg nadváhy, a snažil být se hrozivý, ale nešlo mu to. Gungani nejsou hroziví. Gungani jsou směšní.
  
„Co vás přivádělo sem?“ pravil.
  
„Buhehehe!“ odpověděla jsem. Qui- Gon na mě zle kouknu a pak se dal do ušlechtilého vyprávění, že má důležité poselství, aby zachránil tuto planetu, a prokládal to slovy jako osud, navěky, síla to chce, vyšší city a podobě. Nějak mi unikalo, o čem žvaní, ale pak mi došlo, že to, co říká, na tom vůbec nezáleží. Pusou prostě něco vykládal, ale rukama dělal podezřelá gesta – a tím Bosse Nasse přinutil myslet na to, co on sám chtěl.
  
„My nemilovat Naboo!“ odolával jeho kouzlům, „Naboo být nafoukanci! Oni nemilovat nás, my nemilovat je! Mechaňáci jejich problém!“
  
„Jak si myslíte,“ zestručněl Qui-Gon. Byl to docela oříšek, pracovat s tak omezeným mozkem, jako měl Boss. Podle toho, co starý jedi analyzoval, tam bylo několik základních pudů: 1-zachovat gunganský rod pokud možno co nejpočetnější, 2-ulovit si něco k jídlu, 3-buzerovat sluhy. O nějaké záchraně světa tam nebyl ani jeden nerv. Proto zatnul zuby a zase se snažil.
  
„No tak jo. Tak nás odsaď pusťte a my odejdeme v míru. Pokud nás nepustíte, tak v míru neodejdeme, ale uděláme vám tu pěkný mejdlo.“
  
„Můj mistr…“ vzdychl obdivně Obi-Wan. Asi byl taky trochu omezený.
  
„Žádné mýdlo! Gchrchrchrchr!“ odfrkl si Boss, „běžte pryč! Jar Jara vzít s sebou! Já vám dát bongo!“ poklonili jsme se a šli pryč
   „Co je to bongo?“ syknul Obi-Wan.
  
„No, to je… ehm…“ zrudla jsem, „já znám takový vtip, kde jsou domorodci a bongo-bongo a je to moc nepříjemná věc. Je možné, že takhle zemřeme, smrtí bongo-bongo.“
  
Nakonec se ukázalo, že  bongo není styl smrti, ale hydrostatická ponorka, co připomínala rejnoka. Nasoukali jsme se do ní a odplouvali pryč.
    Cesta byla výživná. Byl to fakticky křest ohněm, až na to že tu žádný oheň nebyl. Jar Jar vykládal, že ho vyhodili, protože on před tím vyhodil do vzduchu (pardon, vody) několik bublin, několik desítek Gunganů to zabilo. Nebo se mu udělalo zle a chtěl otevřít okna a vyvětrat. Tím zkratoval jeho notebook a pár bublin vbuchlo. Boss usoudil, že takto Jar Jar brzy vyvraždí celý kmen a poslal ho pryč. No potěž koště, a teď s ním sdílímděsně malý prostor, a pravděpodobnost, že zde něco provede,je velmi velká. To není dobré. Navíc jsem uprostřed jezera, které je vlastně jádro planety. Sakra. že se ta planeta nezhroutí, když jí drží pohromadě jen voda. Ach jo, sotva procitnu, hned takovéhle věci. Podivný nešika, planeta co se skládá z vody, no jsem zvědavá, co mě ještě potká. To jsem se nemohla zhmotnit na plíži, obkopená svalnatými chlapci a tunami zmrzliny a šampaňského? ach jo. No,voda tady každopádně je, a chlapci taky, ale ne tak, jak bych si přála. Ale to už je ůděl nás smolařů.
        No nic, nechám toho. Mám dojem, že se od začátku jenom lituju, a takhle si vaše sympatie nezískám. Takže pokračujme.

  
Pak jsem já začala vyprávět obsah filmu das Boot, Ani nevím, jak jsem si na Das Boot (Ponorka) vzpomněla. Když jsem byla u napínavého momentu, kde na ponorku útočí nepřátelská armáda, něco na nás taky zaútočilo.
  
„Angličani!“ zařval Obi-Wan.
  
„Ale houby angličani, nějaký ryba…“ vysvětloval Qui-Gon.
  
„Bléé…“ omdlel Jar Jar.
  
„Anglická ryba!“ triumfovala jsem. Otočili jsme se. Anglická Ryba nás unášela kamsi do zhouby. Když tu najednou anglickou rybu chytla větší ryba. Anglická ryba nás pustila a druhá ryba najednou pustila tu anglickou, protože se hodně lekla – zaútočila na ní další ryba. Na tu další rybu zaútočila ještě jedna ryba, polkla tu druhou rybu, třetí rybu a tu anglickou. Nakonec tam připlula hrozně mrňavá ryba, otevřela pusu, polkla tu megarybu, krkla a omluvně se na nás zazubila. Pak odplula. My stáli na místě a byli jsme zaměstnaní sledováním rybí svačinky.

         V Theedu se zatím dělo hotové drama. Místokrál a jeho pobočník obsadili palác, droidí armády zatýkali mírumilovné obyvatele planety. Královna v černém, dvorní dámy a pan Bibble scházeli ze schodů. Nute Gunray se poškleboval.
  
„Stáčí jéden jedíny podpísek, a dáme vám pókoj! Můsité úznát, že nášé blokáda jé legální!“
  
„Nikdy vám nic nepodepíšu, místokráli! Radši si useknu ruku!“
  
„Podepíšete tou drůhou!“
    
„No tak to ani nápad!“ skočil mu do řeči drzý Bibble, „tu druhou jí useknu já!“
  
„Vám jáko prvnímu úseknémé hlavů! Pókud by královná rúce neméla, nóhou pódepíše nebo její zákonní záastúpci smlouvu pódepíšou!“
    
„To ani nápad!“ horlil sekáním posedlý Bibble, „já všem usekám ruce a nikdo nic nepodepíše a pak si vlastnoručně useknu hlavu!“

     Zatímco se v třpytivém paláci nad tisíci vodopády dohadovali, co kdo komu usekne, my se vynořili z vody. Das Boot přestávala těsnit, a navíc sem konečně dopověděla ten příběh o ponorce. Jar Jar utrousil, že je to nesmysl, protože tam nebyly žádné ryby. Řekla jsem, že všechny ryby byly buďto chcíplé tím rámusem, co tam torpéda dělala anebo, že si je námořníci ulovili. Jar Jar dodal, že by si ty ryby ochočil, aby pomohli porazit anglickou armádu. Bůh ví, co to všechno znamená, ale myslím, že to nám teď nepomůže.
  
No takže konec hloupých řečí, vraťme se k záchraně krásné královny, co je zrovna teď v nouzi.
  
Vylezli jsme z Theedských vod, mokří jako potápníci. Díkybohu bylo strašné vedro, tak mi to nijak ani nevadilo. Mokré oblečení na mě plandalo, ale to bylo celkem fuk, nějak jsem si zvykla. Jen to, že nemám boty, moc příjemné nebylo, ale co už. Pokud nebudeme běhat po střepech, nijak mi to nevadí.
        Uháněli jsme směrem k paláci. Skryli jsme se na arkádě.
  
„Hele, támdle někdo jde!“ ukázal Obi-Wan tím směrem. Nakroutili jsme se tak, abychom je viděli – a opravdu. Vepředu šla nějaká slečna s černým peřím, s ní starší děda a kolem několik muslimek. A droidi, kterým se tak líbí moje obvody.
  
„Pozabíjíme droidy a pak uneseme nějakou loď a odletíme s královnou na Coruscant!“ navrhl Qui-Gon. Jasně, neznám nic jednoduššího, než todle. Přikývla jsem.
  
Oba seskočili s arkády a tasili meče. Jar Jar chtěl skočit za námi, ale nějak se zasekl. Tak jsme ho skopla. Pak jsem elegantním saltem seskočila, zlehka přistála a posílala na droidy koule modré energie. Jenže se všechno nějak pokazilo. Jak Qui-Gon aktivoval meč, tak mu vylétl z ruky a opsal několik salt. Koukal za ním, jako by ho nikdy neviděl, ale to už si ho Silou přivolal a dělal, jako by nic. Já jsem se zatím smíchy málem cvrnkla do kalhot, zatím co jsem odpružovala droidy.
    Královna a spol. se chovali za keříky. Když byli droidi mrtví (nebo spíše vyřazení z provozu), taky jsme se chovali za keříky.
  
„Královno, musíte letět s námi na Coruscant. My jsme chtěli vyjednávat s federací, ale oni nás chtěli zabít. Když tu zůstanete, taky vás zabijou!“ přemlouval Qui-Gon.
  
„No, my éééh…“ byla královna na rozpacích. Bibble jí přispěchal na pomoc.
    „A kdo vlastně jste?“
  
„Pardon, my jsme se nepředstavili. Já jsem Qui-Gon Jinn, mistr jedi, todle je můj padawan Obi-Wan Kenobi, zde je Gungan Jar Jar, a ona je… ona je, popravdě nevíme, co ona je zač, ale jmenuje se Ywa Nechiie. Výsosti, rozhodněte se rychle, za chvíli přijdou další droidi!“
    „No?“ otočila se na svoje dvorní dámy.
  
„Poletíme s nimi na Coruscant.“ Prohlásila jedna zahalená dvorní dáma. Královna přikývla.
    „Jistě. Pane Bibble, vy tu zůstaňte, a dělejte, že o ničem nevíte. Ostatní za mnou!“ Vydali jsme se k hangáru. Nebudu vás zdržovat podrobnostmi, ale celkem rychle to šlo. Pozabíjeli jsme droidy a skupinka dvorních dam v čele s královnou, Jar Jar, jediové, já, nělikolik strážných v čele s kpt. Panakou a pilot jsme obsadili stříbrnou loď. Vznesli jsme se, prchali z Naboo. Jenže jsme jaksi nepočítali, že lodě zločinné obchodní federace budou zabírat okolní prostor.
  
„Jsme pod palbou!“ ječel pilot, myslím, že celkem zbytečně, protože jsme to všichni věděli. Všude kolem lítaly barevná světýlka, něco bouchalo a rámusilo a kulky dělali „huuuííízd“ jak nás míjely. My nemohli nic dělat, jen se modlit. A to už vystartovali opravářští droidi, asi 4 – toho pátého vyřadil Jar Jar z povozu. Ten Gungan je horší než tornádo, tak jsem ho zamkla v komoře, kde byly kbelíky a košťata.

            Roboti vyjeli na střechu a opravovali. Ale střelci federace byl hraví a sestřelovali jednoho za druhým. Zbyl jen R2D2, co štíty opravil a vrátil se do lodě. Královna mu udělila pochvalu a přikázala služebné Padmé,a by ho umyla, protože byl zablácený (No já nevím jak vy, ale nechápu, jak se ve vesmíru vzalo tolik bahna. Leda že by střílely bahenními náboji)
  
Padmé šla pro hadr, a tím osvobodila Jar Jara. Pěkně se vylekala, když na ní vyskočil a noha mu rachotila v kyblíku. Já jsem se tomu smála jako blázen, až jsem se převrátila na židli dozadu.
  
No bavili jsme se skvěle, ale ostatní tak ne,
  
„Královno, máme problém,“ oznamoval pilot, „zaprvý, palivo na Coruscant nestačí. Ze všech lodí, co tam byli, jsme si museli vzít tu, co nemá skoro žádný palivo. Za druhý, hyperpohon netěsní a není tu ani jeden hasák. Za třetí, rozmlátili nám nějakou hranatou věcičku, díky které klepe motor a nějak to háže a za neposlední, stěrače jsou zničené a potřebujeme nové.“
  
„Musíme tedy přistát na tom, co je nejblíž!“ rozhodla královna.
  
„A sakra podruhé,“ utrousil pilot, „je to Tatooine! Vládnou tam huttové, a pokud se tam objevíte, unesou vás!“ sýčkoval.
  
„A von jim někdo řekl, že tam letím? Ne. Neví o mně. Takže tam klidně můžeme… co je to?“ královna nedomluvila, protože motory najednou vypověděly službu. Uvízli jsme.
  
„A sakra potřetí!“ hřímal kapitán, „musíme to tam dotlačit! Takže pánové, dámy, Gungane, do skafandrů a tlačit!

Dotlačili jsme loď na Tatooine. Jak by se tato planeta dala nazvat? Písek. Písek, písek. Jako na Naboo byla voda, tak tady je písek. Kdyby se tydle dvě planety srazili ještě s planetou Waap-No, byla by z toho zásobárna malty pro celou galaxii.
  
„Co to děláte, kapitáne?“ zeptala se královna pilota, když se halil do celofánu nebo co to bylo.
  
„No já mám alergii na písek! Jakmile se mě aspoň zrnko dotkne, hrozně oteču a dělají se mi puchýře!“
  
„No nic, tak se pro ty věci vypravím já,“ rozhodl Qui-Gon, „Jar Jar a Ywa Nechiie půjdou se mnou, a taky R2. Navíc mám blbý pocit, cítím narušení v Síle.“
  
„To budu asi já,“ řekla jsem něco po dlouhé době, „já jsem nějaká narušená po té cestě vesmírem, kdy jsem musela loď tlačit.“
  
„Kdepak,“ vrtěl hlavou, „cítí nějakou… Skrytou hrozbu!

Skrytou kapitolu!