2        Blátníci nebo co

 

      „Kde to sakra jsme a co tu děláme?“ chtěla jsem vědět. Zase jsem si musela vzít na sebe tu děsnou kapucu, ale našla jsem nějaký urvaný kabel,t ak jsem si jí aspon na několika místech přepásala, no vypadalo to... různě, ale aspon nic nevypadávalo.

      „Vyjednávání se nezdařilo! Musíme pryč!" řekl Obi-wan. Ten druhej na mě radostně koukal-

      „Říkal jsem, že je vyjímečná!“ vyřvával Qui gon.

      „Ale ne, mistře, říkal jste jen, aby chodila nahá jako dívky u vás na planetě. Což nechápu, protože vy jste z…“ nedořekl Obi.

      „No já vím, odkud jsem,“ setřel ho trochu mrzutě mistr, „tak mi to nepřipomínej. Teď máme ale problém – máme za zadkem federaci, před nosem Naboo a u toho zbytku, co je mezi tim Ywu Nechii.“ Broukl ponuře a hodil na mě pohled podobným stylem, jako by házel těžkou skříň nebo klavír. Zazubila jsem se.

      „No, aspoň bude legrace.“ Dodala jsem.         

      „Mám z toho blbý pocit,“ povzdech si Obi.

      „To já ho mam už od začátku, ty ne?“ mrkla jsem na něj. Ale to už se Naboo blížilo, a všude byly stromy. Něco mi to připomínalo.

      Jenže jsme zahučeli mezi ty stromy, a nenarazili jsme. Oddechla jsem si. Další stromový atak bych už nemusela ve zdraví přežít.

      „Jdou po nás!“ volal Qui gon a byla to pravda. Hnali se na nás ohromné tanky, nebo co to bylo. Já snad nikdy nenajdu klidu! Sotva se tu objevím, dějou se příšernosti! A ani jedna zménka o tom, kde si mám stěžoavt.

      Kličkovali jsme a unikali. Povedlo se mi skrýt se za nějakou skalkou, tanky přejeli pryč, ale Qui Gon pod jedním skončil, a s ním i nějaká ušatá příšera. Naštvala jsem se. Ta příšera ho zdržela a on umřel, a…

      „Já děkovala! Velice děkovala!“ ozval se hlas, něco mezi kvákáním a mluvením. Vypoulila jsem oči, otočila se a spatřila Qui Gona a tu obludu, jak v objetí leží na zemi. Nechápala jsem ani zbla. Co to má znamenat?? Konečně se zvedali.

      „Já Jar Jar Binks!“ proneslo to. Uplácala jsem magickou kouli a prskla to po něm. Todle strašidlo mě teda pěkně krká. Koule mu nic neudělala, jen se lekl, zamával ušima (fakt to udělal) a otočil se na mě. Chystal se, že něco řekne, ale pak se otočil zpátky na Qui Gona a nabízel se, že půjde s ním.

      „Mistře, co to za váma chodí?“ přiběhnul najednou odnikud Obi.

      „Jak ses tu vzal?“ vykulil oči Qui gon, očividně vykolejený setkáním s Jar Jarem.

      „No, přiletěl jsem přece s váma, ne?“

„To je pravda, byl s náma v tom ufu, pamatuju si ho!“ skočila jsem mu do řeči. Pro mě všechno, co lítá vesmírem, je ufo. Kromě meteoritů a tak, samo sebou. Teď ale nebyl na řeči čas. Dali jsme se do běhu, protože všude rachotily stroje a káceli stromy. Nejspíš to byli nějací dřevorubci, nebo já už fakt nevím,
 „Tak, totálně jsme se ztratili!“ zastavil se náhle Qui Gon. My to nečekali. Jar Jar do něj vrazil, do něj já a nakonec co mě Obi. Všichni jsme se svalili a Qui Gon nás seřval.
  
„Co to děláte? Pobíháte si tady po lese, jako kdyby se hrála bojovka na dětském táboře! Hned těch skopičin nechte! A navíc, ztratili jsme se a já nemám ani páru, kde jsme!“
  
„Na Naboo přece, mistře!“
  
„No to vim kupodivu taky. Ale nevim, kde jsme a kde je Theed.“
    „Eaa... můžu mít smělý dotaz?“ osmělila jsem se, „Kdo je ten Theed, kterého hledáme?“
  
„Theed je město,“ vysvětloval, „Hlavní město Naboo. Mám blbý dojem, že je někde na opačné straně planety. Sakra! Na dosmrti budeme žít v lese a pojídat kořínky, pokud nám ho ty stroje nevykácí!“ rozčiloval se. Pak se ale uklidnil.
  
„Jar Jare, aspoň takto bys mohl být užitečný. Jak se dostaneme do Theedu? Na pěší tůru to nevypadá. Nemáš nějaká auta, nebo něco takového?“
  
„U nás velká podvodní říše, a já poradila, aby jediové šli zkrz jádro planety!“ snažil se být Jar Jar užitečný.
  
„Zkrz jádro?“ zařval Obi-wan, „My ale neumíme dýchat pod vodou? Copak sme žáby nebo ryby? Naše dýchací přístroje vydrží tak půl hodiny! To by planeta musela bejt extra mrňavá!“
  
„Nač se rozčiluješ, můj milý padawane,“ konejšil ho Qui gon, „jistě to dobře dopadne. Tak co,“ otočil se k Jar Jarovi, „dovedeš nás tam?“
   "já ale umím dýchat pod vodou,"pravila jsem, "chválně jsem si to na tý lodi zkusila a jde mi to." nikdo mě ale neposlouchal, protože Jar Jar nás odmítl dovést do podvodnícho města. mě to osobně bylo celkem fuk, ale ostatním ne.
  
„A jak to, že ne?“ vyzvídal druhý jedi opatrně.
  
„Já tóó… já nešika!“
  
„To vidim,“ broukla jsme ponuře. Strašidýlko jako z disneyovek a navíc nešikovné, no, zajímavá kombinace. A k tomu dva choleričtí jediové a holka se super schopnostmi, co absolutně neví, co je zač. Tadá, zachránci galaxie přicházejí. Zatím se ovšem jen bahní na Naboo, ale brzy se blýsknou svými schopnostmi. Pokud ovšem nějaká mají, nepočítám li vznětlivost, způsobování katastrof a nekontrolovatelné kouzelní. Masters of disasters, hehe.
  
Zatímco jsem přemýšlela, tak Obi-wan vyhrožoval Jar Jarovi bolestivou smrtí, pokud je neodvede do jejich (těch bahňáků, kuňkanů nebo gunganů, či jak se jmenovali, já to nevím, protože jsem to přeslechla) města, a že je to pro dobro těch guňkanů. Já cynicky utrousila, že oni dost dobře vědí, co dělají pro své dobro, jinak že by ho nevyháněli.
  
„Armáda mechaňáků vám zničí baráky!“ vyžíval se v týrání Jar Jara mladý jedi. Ten starší ho s libým pohledem sledoval a přikyvoval hlavou.
  
„Tak moment,“ skočila jsem mu do řeči, „jaký mechaňáci?“
  
„Mám na mysli ty stroje, co to tady ničili.“
  
„Co??? Vy máte lesy pod vodou? LESY? Jak se tam vzaly? Jak to že stromy rostou pod vodou, já jsem myslela, že tó… no že musej bejt na sluníčku kvůli fotosyntéze a chlorozelených fotonech nebo jak se to jmenuje.. ne?“ to    na mě koukali všichni tři, jako by na mém místě stálo strašidlo a nesmyslně kvílelo.
  
„Ty si myslíš, že tady jenom kácejí lesy??“ podivil se hlasitě Qui gon.
  
„No jasně, co jinýho?“
    "Ne. je to jen ironie," ušklíbla jsem se, "protože kamkoli vlezu, děje se nějaká katastrofa."
  
„Tak poslouchej,“ řekl Qui gon, „teď jsme na planetě Naboo, kterou okupuje obchodní federace. Ta loď, kde jsi se procházela nahá, byla jejich hlavní základna. My měli vyjednávat, aby toho nechali, jenž místo toho do nás začali pálit. No a teď se musíme dostat do Theedu, tedy do hlavního města, abychom zachránili královnu! Jenže jsme na opačné straně planety. Je ti to jasné?“
  
„Ne.“
  
„To jsem rád. Jar Jare, veď nás!“

 

Zatímco my se prodírali bažinami, odháněli komáry a nadávali na ropuchy a lopuchy, co se na nás lepily, tak se všude jinde děly věci. No, je to jasné, že se děly věci, jinak by nebyli dějiny, ale todle byli zvláštní věci, co jsou pro příběh velice důležité.
  
Začněme rovnou na Naboo, když už tu jsme my.

    Město Theed, starobylé a mocné, bohaté, s překrásnou architekturou a zářícími kopulemi, tonulo ve strachu. V rozlehlém paláci nad tisíci vodopády (no… byli tam jenom 3, ale je lepší popsat jako tisíc vodopádů. Zní to sice nelogicky, protože by tam prakticky pro nic jiného než vodopády nezbylo místo, ale je to poetičtější.) takže v tom paláci nad tisíci jiskřícími vodopády panovala stísněná nálada.
    Královna Amidala seděla v hlavním sále a s ní tam byli její dvorní dámy – Padmé, Rabé, a další tři, jejichž jména si nepamatuju, ale jistě to končilo na-abé. Pak tam bylo ještě několik dalších lidí, ale taky nevím, jak se jmenovali, když nevím ani svoje jméno. Ochrannou ruku (obrazně řečeno) nad nimi držel kapitán Panaka.
    „Jste v nebezpečí,“ promlouval k nim hologram nějakého pána, jehož jméno náhodou znám – Dantoise Palpatine, „Naboo okupují lodě obchodní federace, a plánují zajmout královnu, aby… a.. i.. u..“ bzzt, obraz zmizel.
  
„Zase vypadly pojistky!“ zahromoval pan Bibble, „kolikrát jsem těm pakům z elektroinstalace řikal, aby to pořádně opravili, ale oni néé, jediný co je zajmá je špehování dvorních dam!“ byl to živý a čilý pán (dá rozum, že ne mrtvý) co měl bradku střiženou do ostré špičky a stejně ostrý byl i jeho projev.
  
„To nebyla elektroinstalace,“ pravila královna čistým a jasným hlasem čtrnáctileté předčasně vyspělé (myslím rozumově) dívky, „někdo přerušil spojení. Obávám se, že obchodní federace už zaútočila.“
  
„Oh, výosti, já bych se neunáhloval!“ snažil se pan Bibble.
  
„Ale ano. Soudím podle toho, že támhle z okna vidím jejich lodě, jak nám ničí lesy. Vy to nevidíte, protože sedíte k oknu zády a neslyšíte rámus, protože okna jsou antihluková.“ Pak dodala, že je čekají těžké časy, a že se jde převléct do smutečního hávu.   
  
„Ale výsosti, teď jste se převlékla do komunikačního hávu!“ oponoval Bibble, který měl vždy kecy, i když se jednalo třeba o snídani, že dostal o vejce míň než jeho spolusedící, „ztácíte tím čas!“
  
„Žádný problém!“ řekla královna a rozvázala si vzadu šaty. Spadly na zem a místo rudočerveno modrého složitého kimona na sobě měla něco mezi pohřebními šaty a šlehačkovým dortem. Na hlavě se s tichým „vzzzp!“ narovnaly tři černá pera ze speciálního černého páva. Pak královna zatáhla za šňůrky, co jí splývaly ze složitého účesu, a vlasy se jakoby stáhly a nahoře se utvořila pyramida.
  
„Úspora času, pane Bibble. Mám na sobě vždy několik vrstev oblečení. Tak jdeme přivítat naše hosty.“

     Během tohoto příjemného sezení u oken třpytného paláce nad tisíci vodopády se děly věci, co popíšu níže. Dělo se to v tu samou chvíli, ale bohužel tady ve wordu nemůžu popisovat naráz dvě věci, ale musím polopaticky. Takže teď popisuju, co se dělo v tu samou chvíli, ale někde uplně jinde. No, zas tak jinde ne, kousek od Naboo ve vesmíru, na staré známé obchodní lodi.
  
Hlavoun obchodní federace, nemoiďan Nute Gunray kráčel se svým poskokem chodbou.
  
„Ón nébudé rád!“ pronesl s přízvukem ukrajinského dělníka, „žé jsme jé nézabíli.“ Poskok poskakoval kolem něj a souhlasil se vším, co říkal. To už se ale ozvalo zabzučení, a před nimi se zjevil hologram.
  
„Tak co,“ zaskřípal, „máte je?“
    
„Óní nám úteklý. Jsóu to džédajové!“ oznámil Gunray. Jeho poskok si tiskl ruce na uši, a pořád potichu opakoval „aj ajajajajaja!!“ a podupával, takže to vypadalo, že tančí nějaký ruský národní tanec a prozpěvuje si u toho. Ten hologram, pan Darth Sidious, si ho ani nevšímal. Oči upíral pravděpodobně na Gunraye – ale dalo by se o tom diskutovat, protože měl přes oči přetaženou kápi, takže pohled pravděpodobně upíral na tu kápi. Tvářil se, jako by snědl citron.
  
„Zklamal jste mě, místokráli. Takže teď tam padejte, chyťte ty dva a zajměte královnu. A vyhoďte jim pojistky, zrovna jim vysílám svůj holohovor, co jsem namluvil minulý týden. Jasné?“ a zmizel.
  
„To búdé pekló!“ odtušil místokrál a měl pravdu. Jen ty čerti přijdou později.

další kapitola přijde už hned