1)Kdo jsem a kde jsem?

 

Procházela jsem se jen tak po poli a propadávala depresím.
Nestalo se mi nic hrozného, nikdo neumřel, ale nabarvila jsem si vlasy… Jo, čtete dobře, nabarvila jsem vlasy. Dopadlo to všelijak. Házím teď odlesky zelené a modré. Ano, čtete pořád dobře.

      Foukal vítr, a já jsem stála s rozpřaženýma rukama a hrozně se smála. Znělo to jako „hahah! Ahaha! Ohoho! Hoooooo! Ha! Ha!“ trémovala jsem si zlý smích, aniž bych věděla proč. Asi jsem neměla co na práci, krom truchlení z barvy vlasů. Pak jsem toho nechala a prostě šla dál.  Došla jsem k prudkému srázu. Nenapadlo mě nic jiného, než si cestu zkrátit. No... dopadlo to všelijak. Lezla jsem, lezla, ale najednou se kořen, kterého jsem se držela, uvolnil.

    "A do prdele..." celý vesmír se zakýval a začal dělat podivné kotouly. Snažila jsem se to zastavit, ale marně. Křoví mě mlátilo jako zběsilé, sem tam nějaký ten kámen... S válečným pokřikem jsem zahučela mezi větve, a pak jsem slyšela jen praskání dřeva, zahlédla jsem, jak se kolem míhá jehličí, šlehá mě do obličeje a najednou kde se vzal, tu se vzal, vzrostlý smrk přiklusal, rovnou na moje čelo a všude se mi hned zatmělo.

 

      Neprobírala jsem se. Jen tak jsem si ležela, nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole, jestli je kolem les nebo něco jiného, necítila jsem tělo a měla dojem, že jsem musela ochrnout. Myslím, že jsem zapomněla, jak se jmenuju, a doufám, že to mám někde napsané. Myslím, že jsem zapomněla i to, kdo jsem. Jen si pamatuju strom. Dokonce jsem se domnívala, že jsem po smrti, a stal se ze mě jednobuněčný organismus.

        Pak se dělo několik divných věcí naráz. Udělalo to "vžuuuuum"! modře se zablesklo a pak to chvíli modře zářilo. Nevím, jestli jsem měla, nebo neměla otevřené oči, nic než modré záření jsem neviděla. A necítila, což bylo divné, protože barvy se jen tak cíti nedají. No nic... prostě, jsem jen tak vlála ve vzduchoprázdnu, tělem mě projíždělo divné brnění, měla jsem dojem, že jsem se rozpustila a zase mě to dává do kupy. Zničeho nic se zablesklo znova, ozvalo se to vžum! a a já jsem otevřela oči. A vzápětí pusu a dala jsem se do křiku.

        "Pomoc!! Proboha, pomoc!!! co se to kurva děje! Aáááá!!" aby bylo jasno... prostě, letěla jsem vzduchem, uplně nahatá, kolem se míhaly ohromné mrakodrapy, divná létající auta a ze všeho nejhůř, netušila jsem, jak jsem se tam vzala a kdo jsem. Jenom jméno jsem věděla a to je všehcno. MOje poslední vzpomínka... moje poseldní vzpomínka? ten podivný záblesk a pocit moci, co se mnou rozprostřel. Sakra, to si asi moc nepomůžu, ale sakra, potřebuju zastavit ten zatracenej pád, nebo se o něco rozmáznu!

        A tak se i stalo. Zničeho nic se pode mnou objevila něco... nějaká... vesmírná menší loď. Spíš jen takovej transportér.

        "Ufff!" udělala jsem, a zachytla se o něj. Jenže odstředivá síla byla větší, odrazilo mě to, já jsem chvíli klouzala po předním skle, pak prudký poryv větru, já se praštila do hlavy a byl konec...

 

      „Hýbe se!“ řekl najednou někdo. Ha. žiju. Asi. Dneska je fakt divnej den.

      „Uf, už jsem si myslel, že to ubohé stvoření nikdy neotevře oči.“

      „Ještě neotevřelo!“ řekl někdo jinej,  zdál se trochu mladší a druhý starší. To dá rozum, že když je jeden mladší, že ten druhý musí být starší. Co jsou zač? Rozhodla jsem se to risknout a otevřela jsem jedno oko.

      „Hele, jedno už otevřela!“ řekl ten mladší. Spatřila jsem ho v mém zorném poli. Byl to nějaký kluk. Měl krátké světlé vlasy, na straně úzký copánek a byl oblečen v něčem, co připomínalo luxusní pytel.

      „Hé?“ pozdravila jsem.

      „No ahoj! Vítej mezi živými!“ řekl druhý. Měl dlouhé vlasy, fousy a oblečen podobně jako ten krátkovlasý, "co jsi zač? Protože... protože jsi se zničeho nic zhmotnila ze vzduchu. modře to zablesklo, a ty jsi byla tam... odkud jsi? Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Já koukala hrozně nechápavě a pak oznámila: „moment, někde to mám zapsané.“ Chystala jsem se šacovat, ale zarazila se.

      „Tak moment. Kde mám šaty?“

     "Ty se nezhmotnily", větil ten mladší, "a koupit nové nemůžeme. Už jsme na oběžné dráze... a tady obchody nejsou."

      „Oběžné dráze čeho?“

      „Coruscantu.“

        "to je zase sakra co?"

        "Planeta... hlavní město galaxie," vysvětloval ten mladší, "no nazdar, bude to horší, než jsme si mysleli. Mistře... co uděláme? povíme o ní radě jediů?"

        "Radě čeho?" koukala jsem na ně bezradně, "o čem to pořád melete?" Ten starší si mnul bradu a pak pověděl:

        "Ne... Síla nám jí poslala, má... má s ní nějaké plány..."

        "CO?"

        "Budeme jí držet v tajnosti, Síla nám pak ukáže, co s ní...!

        "DOST!" zařvala jsem, naštvaná, že dělají takové tajnosti, furt o mě mí rozhodovat někdo cizí, já nevím lautr nic,  bojím se, je mi zima... no jenže, jak jsem se ohnala rukou, udělalo to něco divného, jako by z ní vystřelil podivný výboj, zase se modře zablesklo a oba ty týpci spadli na zem.

        "To bude ještě horší, než jsem si mysleli před tím, než jsem si mysleli, že to bude horší," řekl ten starší. Mě to docela pobavilo. Ale zároveň jsem byla znepokojená, protože když o mě někdo mluví vážně, no tak to není zrovna nejpříjemnější pocit, ačkoli nemám tucha, kdo jsem a kde jsem. ale jméno si pamatuju. Tak se jim aspon představím, tím nic nezkazím.

      „Nevím sice, odkud jsem a kdo sem, ale vím, jak se jmenuju. Ywa Nechiie," natáhal jsem ruku. Oni se hrabali z podlahy. Ten starší se osměli a mou rukou potřásl.

      „Těší mě! Já jsem Qui-gon Jinn a todle je můj padawan Obi-Wan Kenobi.“

      „Boha jeho, vaše jména mi něco říkaj, ale... nevím… No nic. Šaty by nebyly, nebo u vás choděj holky nahý?“

      „Nooo...“ protáhl Qui gon, „u mě na planetě chodí holky nahé…“ načínal, ale Obi mu skočil do řeči.

      „Mistře! Nemluvte hlouposti. Já jí půjčím kapucu, a pak jí vrátíme na Coruscant. Jedeme na vyjednávání s obchodní federací, ne na lyžák!“

      „Kapuci? Pche, ta zakreje maximálně hlavu, a to potřebuju nejmíň!“ kvílím. „kdyby takle nějaký šaty, gatě, cokoli, ale né kapuca nebo čepice!“

      „Na Coruscant jí vrátit nemůžeme, ze třech důvodů,“ rozhodl Qui-gon, „za prvé, rada Jediů by chtěla hnedka odpovědi,a ty mi nemáme..  Za druhé, nemáme dostatečně paliva, abychom lítali jako blázni sem tam sem tam a hráli si na taxi. Z třetí, pořád cítím narušení síly a rád bych to prostudoval.“ Zatvářil se u toho všemožně.

      „Tak hele, sire, pracky pryč, tady nikdo nikoho studovat nebude, a ptám se tě, kdo je tady narušenej? Vpadla jsem mu do řeči, „Nejsem babylonská soška nebo někdo, kdo utek z blázince. Jasný? A podejte mi někdo šaty, nebo…“

      „Mistře, máte tady holohovor!“ ozval se náhle nějaký pán. Oba jediové sebou trhli a oddusali pryč.

      „Co bude s těma šatama?“ nikdo neodpovídal. Oba vlezli do kokpitu a tvářili se vážně. Obličeje si zakryli kapucama a vypadali zlověstně. Já jsem se k nim přifařila. Pilot a kapitánka na mě nechápavě koukali. Zazubila jsem se na ně.

      Na monitoru se objevil někdo, kdo připomínal žábu.

      „Kdó je tó?“ řekl s viditelným ruským přízvukem.

      „Já jsem Qui Gon Jinn a on je Obi Wan Kenobi, už jsme vám to říkali!“

      „Né, já mýslím tódlé!“ ukázal kamsi mezi ně. Otočili se a já taky.

      „Tam nikdo není!“ odsekla jsem.

      „Tó jé dárek pró mé?“ náhle zněl potěšeně.

     "To je zase kdo?" chtěla jsem něco dodat, ale Obi mě směroval pryč. "Nech mistra, on.. potřebuje teď klid. Hele, sedneme si tady, a já ti vysvětlím, co je co..."

 

      Cesta trvala celkem dlouho, a zatím mi ten Obi-wan stačil vysvětlit, jak se věci mají. Galaxie, planety, vláda, jediové.. učila jsem se rychle, něco mi to říká, ale já nevím stále co. Navíc jsem na sobě měla rezervní plášť s kapucou, který jsem si musela přidržovat jako koupací plášť, jinak odhaloval téměř všechno. Hm. Problém nastal ve chvíli, kdy se zjiszilo, se neumím číst. Ty jejich písmena se nedaly luštit a naučit mě číst nebyl čas. Naštěstí v datapadu byla volba, že to hlas říkal nahlas, co se tam píše,t ak jse mohla nerušeně naslouchat vyprávění o Republice a jediích.

        Pak přišel Qui-Gon a zjištovali jsme, co všechno umím. NO páni, jsem fakt výkonná. Umím střílet energii, házet věcma, anich bych na ně šáhla, létat na krátké vzdálenosti, generovat energetické pole... a jistě je toho víc, ale to už naše loĎ přistála a ty dva museli odejít. mě radši nehali vevnitř.

      Prošmejdila jsem celou palubu, ale nikde jsem nenašla ani dečku pod vázu. Když jsem se jich (těch pilotů) zeptala, kde že jsme, odvětili, že na palubě lodi Obchodní federace. To je jasné, že ne na hnoji. Ale jelikož mi byla zima, vyšla jsem ven na obchodní loď, abych tam našla nějaké oblečení. Tu kapuci jsem si sundala anechala jí na podlaze. Jo, je to docela risk běhat po bitevním křižníku nahá, ale co? Tady očividně nikomu chybět nebudu.

      Vyšla jsem ven. Kolem se seskupili droidi a koukali na mě.

      „Kdo-jsi-zač?“ zeptal se mě jeden z nich.

      „To bych taky docela ráda věděla. Někde jsem to měla napsaný, ale fakt si to už nepamatuju. A kdo jste vy?“

      „Bitevní-droidi-obchodní-federace!“ zněla strohá odpověď, „zadej-účel-cesty!“

      „Hledám oblečení.“

      „Odevzdej-zbraně!“

      „Nemám zbraně. Ráda bych se podívala po tom oblečení.“ Droidi mi ustoupili a já jsem odešla někam do skladů, a hledala jsem aspoň prostěradlo.

      „Hezké-obvody!“ prohlásil obdivně droid, co mě hlídal.

      „Díky, ale nevím, o čem mluvíš.“ Pokrčila jsem rameny a přehrabovala se v krabicích. Bodlo by, aby tadle federace obchodovala s oblečením.

      Zašla jsem vedle do hangáru, a najednou se ozval výbuch! Loď, na které jsem přiletěla, vybuchla!

      „Kristova noho! Teď je i ta loď v loji! Nemam loď, nemam oblečení a navíc jsem se ztratila! Co to bylo?“ třásla jsem droidem.

      „Nevím-netuším-nějaká-chyba…“ nechala jsem ho tam koktat a hláskovat a běžela pryč. Kam, to nevím. Najednou se proti mně vyřítilo několik droidů v bublinách a začali pálit. S jekotem jsem zaplula mezi krabice a nevěděla, co dělat. No, něco musím. Přála bych si mít ochranný štít, nějakou bublinu… štít! No ano... vzápětí jsem kolem sebe měla energetické pole, které pomáhalo odrážet střely. škoda, že neumím vyčarovávat oblečení. A ferari. A prachy... ale, energetický štít stačí. No, Ještě najít nějakou loď a někoho, kdo umí řídit… Ah, tamhle se ženou ty dva, co mě objevili, nebo spíš já se u nich objevila, tak rychle, k nim, oni jistě umí řídit líp než já…

      Povykovala jsem na ně, aby počkali. Svými meči odráželi střely a překvapeně na mě koukali, jak uháním ve své bublině směrem k nim. Najednou bublina najela na mrtvého (chcíplého? Rozbitého? Polámaného? Může být něco co je neorganické mrtvé?) droida a poskočila. Já jsem ztratila rovnováhu, s nechápavým „ééé!“ jsem udělala vrut, spadla na obličej, prohnula se v zádech, ztratila koncentraci, bublina poskočila a pak zmizla. To už jsem byla u vchodu do lodě, takže rychle vstala  a jakýmsi husím úprkem vsprintovala dovnitř. Dveře se zavřeli, jediové skočili do kokpitu a metli jsme si to pryč.

 

metli jsme si to do další kapitoly, ZDE