16  - Maskovo terno

       

            „Co to kurfa je za podělaný mífto?“ zeptal se Murderface.

            „Konečně jste tady,“ ozval se Magnus, „čekali jsme vás. Loď byla pohodlná?“

            „Teklo do ní,“ zabručel Skwisgaar nespokojeně.

            „Fakt?“ zeptal se ho Nathan, „já si ničeho nevšimnul.“

            „Protože jsem tu díru ucpával vlastní prdelí. Měl jsme jí pak celou mokrou.“

            „Aha.“ Zašklebil se Nathan, „já myslel, že tě Toki pochcal strachy.“

            „Ha, ha,“ kníknul smutně Toki. Já nic neříkala, jen jsem se rozhlížela kolem. Nelíbilo se mi to tam. Byly tam okna, zkrz který jsem viděla ven, na pláně Zkázy.

            „No hurá,“ pravil ten člověk, co stál u oltáře. Otočil se k nám.

            „Maska!“ vykřikli jsme všichni současně. Já jsem ho tedy nikdy neviděla, ale bylo mi jasný, že je to on. Měl masku na obličeji. Toki však byl na pochybách.

            „Nebo snad někdo, kdo se za Masku vydává?“

            „Cože? Ne!“ zděsil se Maska, „já jsem pravej Maska.“

            „Dokaž to,“ nevěřil Toki.

            „Mě možná neznáš,“ posmíval se smrtelně vážně Maska, „ale jeho ano.“ Poodstoupil. Bylo vidět na mrtvolu na oltáři. Ta mrtvola se pohnula.

            „Too…ki..“ řekla. Byl to nějakej chlapík. Nebylo poznat kdo. Ale Toki ho poznal.

            „Tati!“ běžel k němu. My se ho snažili zastavit, ale marně. Přiběhl ke králi a brečel.

            „Krále bylo třeba k dovršení obětí,“ pravil Magnus, zatímco Toki vzlykal a Maska na něj jen koukal, „stejně tak jako všech našich lidí.“

            „Vyvraždil sis kmen, magore!“ řval Nathan.

            „Máme nový. Nový, a silnější.“

            „Magnusi! Ještě je čas! Ještě se můžeš k nám vrátit!“ přemlouval ho Skwisgaar, „nejsi tak špatnej!“

            „To jeda je,“ odsekla jsem, „a navíc… počkej, jak jako vrátit?“

            „Kdysi byl na naší straně,“ řekl Skwisgaar, „pak nás zradil, ukradl knihu, co dokáže přivolat prvotní zlo… a hele, to je zrovna vona.“

            „Jo, je,“ řekl Magnus, a knihu zvedl. Na přebalu bylo spousty oblud a lidiček, se kterejma ty obludy dělaly hrozný věci, a taky nápis.

            „Trololomegalomikon,“ pravil Magnus obřadně, „kniha co přivolá ty, co jste vy vyhnali. Troly, draky, zlobry. Vy, elfové a černí bojovníci jste je vyhnali. I vy Ostrované jste pomáhali.“

            „Já teda o ničem nevím,“ rozčilovala jsem se, „nikoho jsem nevyháněla. Leda švábi a myši z baráku, to jo. Ale nepoužívala jsem k tomu tu Trololo knihu ale koště.“

            „Dost!“ zařval Maska. My sebou trhli, protože jsme nečekali, že tam někdo začne tak řvát. Maska odhodil Tokiho od otce.

            „Jsi velmi statečný, synu. Zachraň celou zemi!“ stačil ještě zachrchlat král.

            „Ano, výsosti!“ opověděla jsem. Murderface pomohl Tokimu vstát. Všichni jsme se připravili do bojovejch pozic. Já vytáhla meče a začala výstražně probíjet bleskama, Nathan tasil svůj obří meč a místnostní zavál vítr, Murderface lehce vzplanul a vytáhl kuši (dával bacha, aby mu nechytla), Skwisgaar a Toki vytáhli luky, jenže jejich živelný schopnosti nebyly tak epický. U Skwisgaarových nohou vyrašila tráva a z Tokiho začala odkapávat voda. Takže vypadal, že brečí celým tělem. Musela jsem se uchechtnou. I Murderface se uchechtával, ale Nathan ne. Nasraně zíral na Masku.

            „Ty! Nechal jsi vyvraždit celej můj národ!“

            „Jo, musel jsem to udělat. Nechtěli mi dát to, co jsem potřeboval. A navíc, byli jste to hlavně vy, co vyhnali Troly.“

            „Kluci?“ rozhlídla jsem se, „na něj!“ vyrazili jsme. Jenže ouha. Zpětnej ráz nás odhodil na zem. Vzápětí nás něco vyzdvihlo do vzduchu. Cejtila jsem, jak mi to napnulo ruce a nohy a nemohla jsem se hejbat. Zbraně nám spadly na zem.

            „Uááá! Do hajflu, to je hnufný podfádění!“ řval Murderface. Toki neartikulovaně pištěl a dělal hrozný kravál, Skwisgaar nadával elfsky, já jsem vykřila jen „ty hovado!“ a Nathan  neříkal nic. Bylo to divný.

            „Víte o tom“ pravil Maska a jednou rukou nás držel ve vzduchu, zatímco ve druhý měl dýku, „že nejste lidi?“ Já, Nathan a Skwisgaar jsme se po sobě podívali a zakroutili hlavama.

            „Jasně že víme, blbečku.“ Ušklíbla jsem se, „něco dalšího, co nevíme?“

            „Vy nejste lidi?“ nechápal Toki.

            „No ano,“ vysvětloval Skwisgaar, „já jsem Elf, to víš. Ona je Ostrovanka a Nathan Černý bojovník. Naše druhy se vyznačujou dlouhověkostí a větší odolností vůči nemocem a silným bojovým schopnostem.“

            „A my fme teda co?“ hádal se Murderface, „já a Toki. Floni? Noforofci?“

            „Ne,“ odvětil suše Maska, „vy jste elementálové.“

            „Ty jfi mentál, ty ementále,“ odsekl Murderface. Toki se zatvářil nechápavě.

            „Neurážej nás!“ zavelel.

            „To není urážka,“ vysvětloval Maska, „elementál znamená něco jako ztělesnění živlu. Vím, že máte zvláštní schopnosti a že jste mocný. A taky vím, že se naplno projevily až nedávno. Před pár dny. Neumíte je používat. Já vás to můžu naučit. Můžete se ke mně přidat.“

            „Co to meleš za hovadiny,“ rozčílil se Nathan, „to co jsi proved, se nedá nijak omluvit! Zničil jsi moje lidi, a já se ti za to pomstím!“ vypadal opravdu jako bůh pomsty. Sice jsem byla v blbý situaci, támdle umíral Tokiho otec, my se nemohli hejbat a vznášeli jsme se tu jako nějaký joja, ale i tak byl na Nathana božskej pohled. Snažila sjem se na něj nezírat.

            „Já fem taky f Nathanem,“ ozval se Murderface, „poté, co fi zničil fikingy fe nemám kam vvátit, a chci fe pomftít.

            „Já tě zabiju!“ kvílel Toki.

            „Čekáš snad ode mě, že zradím svůj lid? Nikdy!“ Skwisgaarův hlas zněl jasně a hlasitě.

            „No já jsem si nima.“ Ušklíbla jsem se, „promiň, kámo. Ale tvůj adoptivní synek mě týral a zabil mojí sestru, jiný příbuzný nemám, takže ano, technicky vzato, jsi nepřímo vyvraždil mojí rodinu, takže ahoj.“

            „No dobře,“ řekl Maska. Pak rukou, co v ní držel dýku, se rozmáchnul – a probodnul krále Wartootha!