15 - Zkáza

   

Takže, druhej den jsme se vydali opět na cestu. Hora zkázy se blížila. Tedy, my jsme se blížili k ní, to je jasný. No… po pár dnech jsme dorazili na místo určení.

            Země zkázy, nebo jak to nazvat, bylo opravdu.. zkažený místo. Bylo tam podivný šero, tmavý hory, z čehož se uprostřed tyčila nejvyšší hora – Hora zkázy. Nahoře jsem zahlédla jakousi pevnost. Došli jsme tam. Problém byl, že hora zkázy trčela z temnýho Jezera Zkázy.

            „Jak se tam dostaneme?“ zeptal se Skwisggar. Pravda, já, Nathan a Murderface dokážeme na krátký vzdálenosti letět, ale otázkou je, jesli to funguje i nad vodou. A jesli dokážeme doletět tak daleko.

            „Toki by mohl udělat něco s vodou,“ navrhl Nathan. Toki zavrtěl hlavou.

            „Je to temná a zlá voda. S ní nic nenadělám... mohlo by mě to ublížit.“ Pak padl návrh, aby Skwisggar přivolal obrovský orly, co nás tam odnesou. To se taky nesetkalo s ohlasem.

            „Tak obrovský orly neexistujou,“ nesouhlasil, „přestaňte vymýšlet blbosti.“

            „Poftafíme loď,“ navrhl Murderface. My souhlasili, ale nastal problém.

            „Stavěli jste někdy loď?“ zeptala jsem se.

            „Ne, proč?“ zněla Nathanova odpověď. Koukla jsem se na něj jako na exota.

            „Jak chceš teda postavit loď, když to neumíš?“

            „Já jí stavět nechci, Murderface chce stavět, já tam doletím.“

            „To je blbost, uprostřed jezera spadneš a něco tě sežere.“

            „Poftafíme moft!“ radval se Murderface.Furt by něco stavěl. Já se na něj nakvašeně otočila.

            „Nathan neumí ani postavit most!“

            „A zeptala ses mě?“ nakrknul se Nathan.

            „Takže, umíš stavět most, Nathane?“

            „Neumím.“

Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby najednou nepřiběhl Toki. On během naší hádky někam odešel, no ani se mu nedivím.

            „Našel jsem loď!“ dovedl nás k loďce, která vypadala poměrně nově. Bylo to velepodezřelý, jako by na nás ta loď čekala. Jim to ale bylo fuk, naskládali se do loďky a vesele klábosili. Nathan použil trochu větru, aby zafoukal do plachet, a už jsme se vesele hrnuli směr Hora Zkázy.

            Tady se to začalo kazit. Veškerý veselí skončilo. Jakmile jsme přistáli u paty hory, vyhrnuli se z lodě a vlezli do hory, do takový chodby, co byla zároveň jeskyně, začalo tam něco smrdět. A to fakt, že příšerně. Murderface našel nějaký klacky a pak je zapálil, takže jsme měli louče.

            „Proboha!“ zařval Nathan, „podívejte!“ a skutečně. Ležela tam mrtvola. Teda, ta mrtvola zabírala několik metrů chodby, spíš její střeva a další vnitřnosti.

            „To je strašný…“ pištěl Toki. Nathan ho objal. Vypadalo to divně, ale myslím, že to v tu chvíli nikdo neřešil. Skwisgaar zezelenal a Murderface valil oči, takže vypadal ještě hloupěji, než obvykle.

            „Musíme bejt statečný,“ zakrákoral Nathan. Spíš přesvědčoval sám sebe. Podívali jsme se na sebe a přikývli. Tady půjde do tuhého.

            Šli jsme dál a stoupali nahoru, do pevnosti, kde jsme tušili, že bude sídlit hlavní zlo. Teda Magnus a nebo Maska. Nebo oba. Nebo kdokoli.

            Míjeli jsme další mrtvoly. Byl to humáč, něco jako když se člověk snaží míjet slimáky, vyhejbat se jim, aby na ně nedupnul, protože dostávat ten hnus z boty…. No fuj.

            Ano, zažila jsem nespočet bojů, sama jsem zabíjela, ale tohle mi přišlo jako zabíjení pro nic za nic.. nebo spíš pro dekoraci.

            „To snad není možný!“ Nathan pochodní osvítil zeď jakýsi větší jeskyně, kde jsme se nacházeli, „oni je rozvěšeli po zdech!“ skutečně. Po zdech byly pověšený kusy mrtvol, hlavy, vlasy, střeva, končetiny, trupy byly nabodanýna kůly.

            „Ježkovy voči!“ Toki se vyzvracel, „půjdeme pryč, prosím, půjdeme pryč….“

            „Toki, prosím…“ Skwisgaar mu položil ruku na rameno, „tohle zvládneš.“

            „Ne..“ stiskl jeho ruku a rozbrečel se.

            „Pofnáfám je,“ řekl najenou Murderface, „jfou to nafi lidi. Z nafeho klanu. Do pfdele… Obětofali flafní lidi!“ to nás zarazilo ještě víc. Toki přestal brečet. Nathan mu podal obrovskej kapesník.

            Pokračovali jsme nahoru a nahoru. Schody a místnosti byly posetý lidskejma tělama. No, spíš tím, co z těch těl zbylo… Podle všeho šlo jak o vikingy, tak o jejich zajatce.

            Až konečně jsme došli do velký síně, co byla v nejvyšším patře. Byla to rozlehlá hala, která měla uprostřed schody, co vedly na jakýsi podium, kde byl podivnej oltář. Stál tam nějakej člověk, kterej měl pod sebou stůl a na něm jakousi mrtvolu. Opodál stál Magnus a brejlil do nějaký knihy.