Kapitola 14 - Příliš moc mocná moc

 

            Podle mapy jsme se museli dostat k Velkýmu jezeru, obplout Černej les, pak projít kouskem Černýho lesa vedle Severního pohoří, no a pak se dostaneme na Pláně zkázy.

            Právě jsme mířili k jezeru. Cesta byla docela příjemná, sice jsem neměla Růženku, ale náhradní kůň taky ušel. Murderface něco vykládal, zřejmě o tom, jak je Maska a Magnus debil, ale pak toho nechal.

            „Jafně, já mam jenom blbou kufi,“ držkoval na svůj nástroj zkázy, „týpci f lukama se fdycky fytahofali. Pff!“

            „Co je to troll?“ zeptal se Toki, „nikdy jsem nic takovýho neviděl.“

            „Já taky ne,“ přitakala jsem, „ale jeden známej mi vyprávěl, že kdysi vyvolal trolla, aby mu posluhoval. Jenže ten troll pak utekl. On ho všude možně hledal, a pak ho konečně našel v nějaký hospodě. Ten troll tam vystupoval v  hudební kapele. Hrál na bubny. Zpěvákem byl nějakej… nějakej týpek, kterýmu řikali Pan Trololo, a ta skupina se jmenovala podle toho uprchlýho trola. Ten se jmenoval Finn, takže ta skupina byla Fintroll.“

            „To je zvláštní,“ řekl najednou Toki, „u nás na Mordhausu je krám s potravinami, kterej se jmenuje Fintroll… hm, jak to s ním dopadlo?“

            „S tím trollem a chlápkem? No nechal ho tam bejt a vrátil se domů. Nevím o tom, že by zakládaly krámek s jídlem. Kurva, je to divný…“

            „Trolly můžeš vyvolat, to je pravda,“ souhlasil se mnou Nathan, „byli z tohohle světa vyhnaný,a led aj se přivolat. Jsou to odporný zrůdy, vyšinutý hovada… stejně jako draci a podobný monstra. Bojovali jsme s nima a zahnali je. Jestli se povedlo tomu zmrdovi Masce je vyvolat… a my je máme zastavit… o co se to kurva snažíme…“ zastavil. Seskočil z koně. Kousek popošel, stál k nám zády a vlasy mu vláli ve větru.

            „Nathane…“ snažil se Toki. My taky slezli z koňů a následovali ho. Koňům to bylo uplně jedno a začali se pást.

            „Ne, je to hovadina… porazil můj lid jednou, porazí je znova… měl sebou draky… genocida.. jak máme my uspět? I kdybychom sehnali armády z celýho kontinentu, porazej nás!“ Zoufal si Nathan.

            „My máme to, co tvůj lid neměl…“ utěšoval ho Skwisgaar a zíral na Nathanovy záda, „moc!“

            „Mof feho? Blbejch kefů?“

            „Sklapni, Murderfaci… moc, jako.. jako že jsme strašně mocný!“

            „A zlí!“ prosazoval se Toki. Já na něj nevěřícně koukla.

            „Tak sleduj!“ Skwisgaar ustoupil, popošel tak, aby ho Nathan viděl, protože ten se za každou cenu odmítnul hnout, „hele!“ pak se sklonil, praštil pěstí o zem, a udělal krok dozadu. Země se zachvěla a objevil se tam strom, co rychle vyrostl, pak najednou uschnul a spadnul.

            „Eh? To je celý?“ podivila jsem se. Skwisgaar se začervenal.          

            „Mno… uhm… jaj. Asi jsem do toho nějak moc třísknul… pokus číslo dva.“ Teď to zkusil znova, o něco méně razantněji. Strom vyrostl a zůstal stát.

            „Offdensen musel udělat fakt něco, co naše schopnosti zesílilo,“ dodal pak, „nikdy mi to takle nešlo. A to jsem ještě omylem kousek od tý jejich věže udělal puklinu. Do země. No… doufám, že do ní nikdo nezakopne a nespadne tam. A taky umím přivolat zvířata…“

            „Ne!“ vykřikli jsme všichni, včetně Nathana, „nechfi, aby fe za mnou hnali tygvi a medfědi!“ Skwisgaar jen pokrčil rameny.

            „Ale je to fakt hustý!“ radoval se Toki. Zvedl ruce, jen je držel vedle sebe a země se zase zachvěla a najednou vžum!! Ze země začaly stříkat gejzíry vody. Toki je směřoval různejma směrama a smál se jako blázen, když nás pocákal. Pak toho nenchal, sklopil ruce, a voda zmizela.

            „No kurva…“ pravila jsem.

            „Já váf ufufím!“ murderface zavřel oči, soustředil se… a najednou byl v plamenech! My se strašně lekli. On otevřel oči, zasmál se, pak natáhl ruku. My uhnuli a dobře udělali – vytrysk proud ohně. Ano, byli jsme suchý, ale lehce očazený a smrdělo to tam.

            „Zhasni se,“ nařídil Nathan. Murderface zhasnul. On pak zvedl ruce.

            Blížilo se tornádo. Několik tornád. Lámaly stromy, dělali rámus. Vítr byl neskutečně silnej, až nás to málem odneslo. Pak ruce spustil, děsný počasí zmizlo a když ruce natáhl znova, foukal z každý ruky silnej vítr.

            „No, tak to je brutální,“ radoval se Nathan, „a co umíš ty, Pickles?“

            „No… hm… prubnu to, ale nevím, co to se mnou udělá.“ Zavřela jsem oči, soustředila se. V tu chvíli kolem mě začaly sršet podivný výboje. Otevřela jsem oči, a viděla, jak kolem mě, mnou a na zemi probíjí blesky. Cítila jsem se silně, nesmírně silně. Máchla jsem rukou, a blízkej balvan odletěl do neznáma. Zvedla jsem ruce, tím pádem i předměty v okolí, včetně čtyř týpků. Začala jsem si s nima jen tak pohazovat a bavila se tím, jak se bojí. Pak Nathan začal z ruky pouštět vítr, Toki proud vody, Murderface oheň a Skwisgaar přivolal medvěda. No skvěle jsme se bavili. Máchali jsme rukama jako idioti, smáli se, a ničili okolní krajinu.

            Když nás to omrzelo, sedli jsme si na zem a poručili Skwisgaarovi, aby ten bordel uklidil.

            „No ty seš ten, co buduje,“ poroučel Nathan, „my ničíme, a ty uklízíš.“ Skwisgaar s bručením zapadl do lesa, tedy do jeho zbytků, a po chvíli bylo slyšet, jak se škody napravují.

            Nastal večer. Poflakovala sem se po lese a koukala, jak to tam vypadá. Lesy mě prostě fascinujou. Bohužel z něj moc vidět nebylo, protože byla tma, ale měsíc svítil o sto šet.

            "Ehm... eh..." ozvalo se za mnou.

            "Sakra, Nathane, víš jak jsem se lekla?" Von vypadal docela nesvůj, "děje se něco?"

            "No... rád bych ti poděkoval. Za všechno... hlavně za to, že si mě vytáhla z Černýho hvozdu. Eh..." Přistoupila sem k němu.

            "Hele, to je v cajku, prosím tě, já sem... uh..." nečekaně si mně k sobě přitáhl a políbil.

            "hej, to bylo dobrý...." opětovala sem mu polibek. Lehli jsme si do lesní trávy, začali jsme ze sebe strhávat oblečení, no bylo to prostě boží. V záři měsíčního světla vypadal Nathan tajemně, záhadně, k sežrání....

            A bylo to něco jinýho. Něco uplně jinýho než s Tokim, Skwisgaarem a těma všema před tím. V první řadě se mi to líbilo. Nathan taky. Vybavenej byl dobře, no a léta zkušeností se nezapřou.

            Mohlo to trvat několik hodin. Myslím, že celej les věděl, co jsme tam zrovna dělali. No... Nathan byl pak rozpačitej, tak jsem ho poslala spát a sama jsem se sebrala a šla k nedaleký tůni, kde jsem se umyla. Když jsem vylezla ven, ozval se ze tmy Murderfaceův hlas:

            "Ahoj, mohla byf..."

            "Nemohla," zavrtěla sem hlavou a odešla s ůsměvem pryč.