Kapitola 12- Mocný mágové

 

            Cesta do věže mágů byla docela pohodlná. Jeli jsme já, Skwisgaar, Toki, Nathan a Murderface, plus Offdensen, sluhové, kočí, posluhovači… prostě, byla to příjemná cesta, nebejt toho, jak tyhle 4 byli otravný a rozmazlený. Měla jsem dojem, že jsem z nich jedinej moudrej člověk.

            „Jste si jistej,“ obrátila jsem se na Mága, „že tyhle… bytosti… jsou ty pravý na záchranu světa?“ Offdensen a já jsme sledovali, jak se Toki houpe na větvi, na který sedí mimo jiný Nathan, řeže jí pilou, a když to spadlo na zem, Toki spadl přímo na Murderface, tak Nathan řekl jen „brutální“, zatímco Skwisgaar postával pár metrů vedle a jen koukal na ně a nic nedělal.

            „No.. mají jisté… mouchy,“ souhlasil Offdensen, „ale ty se dají vyhubit…“ sledoval, jak naštvaný Toki mlátí Nathana větví, a ten se zuřivě ohání pilou, „možná… a kdo sakra dal Nathanovi tu pilu?“

            Pokračovali jsme dál. Nakonec jsem se k těm čtyřem přidala, protože jsem se docela nudila. Pili jsme alkohol, dělali rámus, bavili se… jako králové prostě. Když jsme přijeli do věže mágů, nechali jsme za sebou spoušť v podobě pobořený stodoly, zničený hospody, spálenýho stohu a několik pokácenejch stromů. Chudák Offdensen tam běhal jako divej  a platil naštvanejm majitelům škody.

            Dojeli jsme do věže mágů. Byla jižně, na jih od Mordhausu, přejeli jsme řekotočí a dorazili do mírnejch a přívětivejch plání. Věž byla široko daleko vidět – ideální místo na věž a zachytávání magie. Kolem věže bylo hodně statků, domků, bylo to tam upravený a vůbec, ideální místo.

            „Musíme pracovat na tom“, vysvětloval Offdensen, „aby to tady vypadalo přívětivě. Věci, co se vevnitř věže občas dějí, by mohli odradit potenciální investory. Takže až dojdete dovnitř, nelekněte se.“

            „Já se už teď bojím,“ kvíknul Toki a sevřel svůj luk.

            „Myslím, že strašidla na mě budou krátký. Jen mě uviděj, a zjistěj, že jsem široko daleko ten nejhezčí“, namlouval si Skwisgaar, ale stejně jako Toki se nepřirozeně křečovitě držel luku.

            „Ffechny zničím ffým kfichtem a kufí!“ prohlásil Murderface a tasil kuši. Spadla mu na zem.

            „Bude to brutální masakr!“ souhlasil Nathan. Pokusil se vytáhnout meč, ale klepaly se mu ruce, tak se mu to nedařilo.

            „Nedaruju to těm pošukům!“ vytáhla jsem z pochev svoje meče, nějak se mi uvolnil opasek a spadly mi kalhoty.

            „U všech namazaných chlebů…“ zakroutil Offdensem očima. První náznak jakejchkoli emocí.

Vešli jsme do věže. Čekali jsme, že tam budou zdi pocákaný krví, všude se budou válet krvavý kusy lidí, ale nic takovýho. Bylo to tam vzdušný , monumentální, kolem chodili čarodějové a čarodějnice s knihami, pergameny, nebo jen tak, občas někdo prolétl na koštěti.

            „Hmm…“ uznali jsme a ukryli zbraně.

            Následovali jsme Offdensena po schodech ž uplně nahoru. Nathan to málem neudýchal, Toki se mu posmíval, že by mě denně aspon pětkrát jít po takovýhle schodech, aby zhubnul. No, nakonec jsme tedy došli na vrchol věže. Byla to místnost těsně pod střechou. Tam už to tak vábně nevypadalo. Na zemi bylo něco, co vypadalo jako zaschlá krev, taková ta, co se nedá vyrdrhnout, a nebyla jen červená, byli tam i jiný odstíny. Modrá krev, zelená, žlutá… Bůh ví, co tady probíhá… Pak začal obřad, kde jsme měli pomocí kouzel naplno dostat svoje schopnosti. No bude to prdel, už se těším, až budu děsně mocná.

            „Tak. Vy, rozestavte se tady,“ pravil Offdenden. Já a ostatní z mojí skupinky jsme se rozestavili na značky, co byla pěticípá hvězda, v jejím středu byl prázdnej prostor, ale bylo v něm hodně těch divnejch fleků, „výborně. Tak. Teď odložte všechno kovového, co máte…“ stáli jsme tam jen ve spodním prádle a očumovali se. Nebylo to příjemný, ale legrační.

            „Výborně. Takže, teď poprosím oběť.“

            „Nééé!“ zahulákal Toki, „já nechci být oběť! Vemte Nathana nebo Murderface!“ Nikdo si ho nevšímal. Do místnosti vešlo několik čarodějů a vedlo dívku v bílým rouchu.

            „To jí jako zabijete?“ zeptal se Skwisgaar. Dívka přikývla.

            „Jo,vám se to může zdát jako zabití, ale je to obětování. Já jsem na to celej život trénovala. Jsem profesionální oběť“, vysvětlovala, „kdyby obětovali někoho jen tak namátkou z ulice, všechno by se pokazilo, na svět by přišly monstra a příšery, no a dopadlo by to blbě.“

            „Bejt Ostrovankou nebylo tak špatný,“ zamumlala jsem, „oproti tomu bejt obětí, teda.“  Pak začalo kouzlení. Dívka vešla doprostřed pentagramu, několik čarodějů jí pomocí kouzel zvedli do vzduchu a začali odříkávat formule. Offdensen dívku bodl, krev začala kolem stříkat, všechny nás pocákala, ale pak se ty kapky a krev zvedly, spojily se s modrou září, co vycházela z rukou čarodějů, celý se to nějak spláclo dohromady, pak to vybuchlo a pak to bylo strašně divný.

            Stála jsem na nějaký pláni. Vypadalo to tam hodně špatně, tráva byla uplně černá, sem tam kamení, nebe bylo rudý a na něm podivný mraky. Nedaleko stála vysoká hora. Na nebi zářila podivná modrorudá hvězda. Bylo to jako z toho snu, co se mi zdával, takže jsem možná usnula. Ale bylo to takový… do hajzlu, živý. Když se vám zdá sen, tak je to celý divný, pokroucený, třeba že jdete do svýho pokoje přes třídu ve škole (pokud nebydlíte ve škole), ale tohle bylo opravdový. Pak se to najednou ztratilo a my byli zpátky ve věži mágů.

 

Zpátky do další kapitoly...