Kapitola 11 – Todle smrdí smrtí    

    

Když jsem se probudila, bylo mi o něco líp. Ležela jsem na posteli, bylo tam teplo, bok mě sice bolel, ale ne tak moc. Hojím se rychle. Otočila jsem hlavu. Málem jsem dostala infakrt. Vedle mě spal Toki. Cucal si palec a objímal medvídka. Nečekala jsem, že tam někdo bude ležet, ale když jsem vedle postele spatřila židli, bylo mi to jasný. Toki u mě seděl, a pak prostě usnul, protože byl unavenej ze zírání na mě.

            „Toki..“ mírně jsem s ním zatřásla, „hej. Jsi v cajku?“ Toki se probudil. Chvíli nechápal, jak se tam vzal a a jak jsem se tu vzala  já a zbytek světa, ale pak se jeho oči rozjasnily.

            „Pickles! Jsi naživu! Už jsem se bál! No vypadáš strašně, a ten Nathan taky,“ zasmušil se, „vyprávěl, co vám všechno dělali…“

            „Jo, a to nás chtěli popravit…“ rozhodla jsem se, že mu o krvavým orlu neřeknu, mohlo by ho to traumatizovat. Zamračil se.

            „Jo. Krvavý orel. Jednou jsem takhle popravil jednoho… jednoho… ubližoval dětem…“ No tak ne. Tak jsem se spletla. Ale je dobře vědět, že Toki není taková padavka, jak se zdá.

            „A kde je Nathan?“ zeptala jsem se a sedla si. Hejbalo se mi ještě obtížně, ale za pár dní budu už v cajku.

            „Nathan je vedle v pokoji. Nebyl v takovým stavu jako ty. Říkal, že na tobě se vyřádili víc jak na něm.“

            „To jo, ale ocenila bych, kdyby se o tom furt nemluvilo… Tak jo, jdem se na něj podívat.“

Když jsme se vybelhali na chodbu, potkali jsme samotnýho krále Wartootha v doprovodu vládce mágů.

            „Můj synu! Tady jsi! A ta statečná žena, co objevila Černého bojovníka! Měl jsme o vás strach, děvče!“ chlácholil mě král, „naštěstí léčivá kouzla velemága vás zachránily.“

            „Ani ne tak moje schopnosti“, vložil se do toho mág, „jako vaše schopnost regenerace a úžasné zásoby energie… Nechce se mi věřit, že jste obyčejný člověk“, koukal na mě pátravě zkrze brýle. Už minule jsem si toho divnýho výrazu všimla. Myslí si snad, že jsem ufon? No možný to je. My Ostrovani jsme vždycky byli divný. Ale nikdo nebyl jako já ,jako že jsem se léčila rychle, vydržela nejíst, nespat, atd…

            „No, pane mágu, já mám docela dojem, že jsem jen obyčejná ženská s velkou dávkou štěstí,“ usmála jsem se, „ale jinak myslím, že moje orgány, a kůže a tak, jsou jako u ostatních lidí.“

            „Nestůjme tady,“ zavelel král vesele, „a pojďme se najíst!“ to se neodmítá. Šli jsme do jídelny, kde už seděli Nathan a Skwisgaar. Koukali na sebe jako na exoty.

            Nebudu to protahovat, dali jsme se normálně do jídla, a pak dovnitř vtrhly stráže. Vedli nějakýho týpka s kapucou na hlavě.

            „Výsosti, toho jsme našli,“ pravil jeden z nich, „tvrdí, že zachránil Černého bojovníka a Ostrovanku.“

            „To je pravda,“ potvrdila jsem, „sundejte mu to.“

            „Ale když von je tak hnusnej,“ kabonil se strážný. Druhej přikyvoval.

            „A když mluví, tak děsně prská.“

            „Toho znám,“ zavrčel Nathan, „jestli je ošklivej a prská, tak to bude Murderface.“ Strážní mu sundali masku. Skutečně, byl to on. Sedl si k našemu stolu. Král pak promluvil:

            „Vypadá to, že čtyři už máme… ještě nám chybí ten pátý chlap.“

            „Můžu ho najít,“ nabídla jsem svoje služby a brejlila do kresby, kterou Offdensen rozvinul na stole, „kterej z nich to je?“ čaroděj mlčel.

            „No,“ promluvil opatrně po chvíli, „to není chlap. Ten pátej je… žena. Proto byl začmáranej. Snažili se ho překreslit na ženskou, ale nepovedlo se jim to.“ Já a ostatní jsme se naklonili nad kresbu, Toki a Skwisggar se srazili hlavama. Opravdu, ta záhadná postava měla něco jako červený vlasy co v pramenech vlály kolem hlavy. Zajímavý. Takže to budu já. Ale co znamená ten divnej blesk, u mě, to nechápu. U ostaních byl taky nějakej symbol, Skwisgaar měl stromeček, Murderface plamen, Toki vlnku a Nathan nějaký mráček no a já sluníčko a v tom blesk. Bylo to strašně divné.

            „Výborně!“ radoval se král, a bylo mu uplně jedno, co co znamená, „takže jsme komplet! Co tedy podnikneme?“ Všichni jsme se otočili na Offdensena.

            „Nejprve se vrátíme do věže mágů a provedeme rituál. Budeme totiž muset najít kde se skrývá náčelník Vikingů, Maska. Podle všeho, co vím, odešel na neznámé místo a pokouší se tam o něco zlého… A taky musíme prozkoumat schopnosti naší pětice.“

            „Tak do bude docela epickej nářez,“ pravila jsem. Ostatní souhlasili.

            „Jo, todle smrdí smrtí…“

            „Bude to síla.“

            „Fakt fe na to těfím.“

            „Neumřeme?“

            „Bude to brutální.“

 

Brutální a metalový