Kapitola 10 – Podivný týpek

 

            Probrala jsem se. Vedle mě visel/stál Nathan. Byli jsme uplně nahý a byla nám zima.

            „Nehejbej se…“ zachraptěl Nathan, „Mučili nás… ale tebe zdaleka nejvíc. Nechápu… já nechápu, jak jsi to zvládla…“

            „Já taky ne,“ zasípala jsem, „zažila jsem kdysi něco podobnýho, ale ne takle… přede všema… a o čem to kurva mluvili? Poprava? Proč?“

            „Chtěj nás popravit, až se vrátí Magnusův otec…“ odpověděl Nathan.

            „A jako… orel? Chtěj nás nechat sežrat orlama? Voni maj vochočený vorly, co žerou lidi? Jo, popravu slonem chápu, ale orlem?“

            „Co je to slon?“ zeptal se Nathan.

            „Takový velký zvíře, je vysoký asi pět metrů a má velký nohy, a když někoho popravěj, tak to udělaj tak, že týpka položej na zem, a slon mu šlápne na hlavu a tim ho zabije. Ale furt nechápu to s těma orlama… to nás jako kurva nechaj rozcupovat hejnem orlů?“ Nathan zavrtěl hlavou.

            „Ne.. poprava krvavej orel… to je, že ti rozříznou záda, vylámou žebra a plíce vytáhnou ven zádama. A pak umřeš.“

            „Ty vole, ještě někdo bude dělat něco s mejma zádama… ech… proč nám kurva jen neuseknou hlavu? Neoběsí nás? Neutopí? Proč ještě zesměšňování po smrti? I když je pravda, že o oběšení a škrcení jsem slyšela zajímavý věci“, zamyslela jsem se. Nathan o tom asi nic nevěděl, protože jinak by se zarazil. Nebo mě zkrátka pořádně nevnímal.

            „Ty je neznáš. Jsou to hovada a zmrdi. Neštítí se ničeho. A k ženskejm se chovaj nejhůř, jak můžou. A ženský je poslouchaj. Magnus tě nenávidí, a zároveň obdivuje, že jsi se na něj vysrala a bojovala si s ním. Postavila se mu. Na to tydle…lidi… nejsou zvyklý.“

            „Takže my umřem…“ kníkla jsem, „Promiň, že jsem ti říkala, že jsi tlustej. Zase tak moc nejsi. Pár koleček kolem  hradní tělocvičny a bude to ok.“ On asi pět minut mlčel a pak se pozvracel, pak zase mlčel, a pak se zase pozvracel. Nakonec neochotně pravil:

            „Promiň, že jsem ti říkal, že jsi plešatá.“

            „No  to víš… skalpovaná část hlavy na levý straně, to se tak nějak u nás tradičně nosí… jako trest.“ Pak jsme jen stáli a mlčeli.

            „Pffff!“ ozval se najedou.

            „To děláš ty?“ zeptala jsem se Nathana. Zavrtěl hlavou.

            „PFFFF!“ ozvalo se znova a důrazněji.

            „Nech toho,“ okřikla jsem neznámýho původce zvuku.

            „Buďte fticha!“ ozval se neznámej hlas, „jdu fám na pomof.“ Několik prken se odsunulo a dovnitř se protáhl, s jistými obtížemi, jakýsi týpek. Táhl s sebou bágl. Když se vsoukal do stodoly, louče osvětlily jeho obličej.

            Byl velmi ošklivej, nos měl jako nakopnutej buldok, krátký kudrnatý vlasy, knír, velkou mezeru mezi zubama a byl tlustej. No, spíš takovej neforemně špekatej, ne kus chlapa jako Nathan.

            „Já fe jmenuju Murderfafe,“ zaprskal. My si v duchu překládali, co chce říct.

            „Murderface?“ zamyslela jsem se, „to mi něco říká…“

            „Jdu fám pomoft. Tady máte oblefení a vbvaně. Mufíte utýct.“ Přeřízl nám pouta a vysypal naše oblečení.

            „Rychle, fedle ftodoly je stfáf.“

            „Co? Nerozumí ti ani slovo.“ Držkoval Nathan.

            „To je jedno, oblíkej se,“ nabádala jsem ho. Oblíkání se bylo docela náročný, zaprvý byla tma a zadruhý mě všechno bolelo od bičování a když se toho dotýkala hrubá kůže a železo, tak to bylo ještě víc otravný.

            „Počkej, než si navlíknu todle…“ Nathan měl kolem sebe rozházený nátepníky, nárameníky a nákoleníky, kde byly obrovský bodce. Všechno to bylo zapletený do sebe a on zápasil, aby to rozpletl.

            „Ty vole, jsi jako nějaká ženská!“ ušklíbla jsem se, „ser na ty serepetičky, na Mordhausu dostaneš nový!“ Tak se neochotně rozloučil s pracně vyrobenými, hrůzostrašně vypadajícími módními doplňky a proplazil se za mnou  a za Murderfacem ven.

            „Já fpůfobím paniku. Odlákám pofornoft,“ vysvětloval nesrozumitelně Murderface.

            „Pojeď s náma!“ přemlouval ho Nathan. A hele, samotnýmu se mu nikam nechce, a když na to přijde, tahá s sebou lidi, na který narazí.

            „Teď nemůfu. Ale pfijedu. Movdhauf fte fikali? Ok, budu tam. Ale ne hnedka.“

            „Hej Murderfaci…“ zastavila sem ho, „dík za pomoc.“

            „Není zaf. Tamhle jsou ftáje, váf kůň je hned vepfedu. No, mapu máte, tak hodně ftěftí.“ S tím se vytratil do tmy. My jsme se plazili směrem, kam ukázal.
            Jak Murderface pravil, tak i udělal. Nedaleko začal hořet barák. Buďto to byl nějakej omyl, nebo ho fakt on zapálil, aby odlákal pozornost.

            „Super,“ pravil Nathan, „takže teď musíme – „

            „Bacha!“ křikl jsem. Odněkud naším směrem přiletěl šíp z kuše, „Někde tu je odstřelovač!“ To už jsem viděla, jak vzduchem sviští šíp směrem k Nathanovi. Blyštil se v záři plamenů.

            „Uhni!“ drcla jsem do Nathana. Šíp se mi zabodl do boku, „Kurvaaaa!“

            „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě. Já ležela na zemi a tekla ze mě krev.

            „Jo, jsem, ty vole, vůbec nic se mi nestalo, jen mě zasáhnul šíp a asi umřu, jinak nic, debile!“ vysmívala jsem se. Nathan pochopil. Vytáhnul ze mě šíp, chvíli nevěděl, co dělat, pak vytáhnul nějakej hadr, co měl v kapse a pokusil se mě ovázat. Zřejmě se jednalo o kapesník, kterej před tím sloužil jako plachta na válečným křižníku.

            „Dostanu tě odsud,“ řekl, zvedl mě a hodil si mě na rameno. No ještě že si sundal ty ozdobný  bodla, jinak by ze mě byl cedník. Do druhý ruky vzal meč a odrážel střely a útoky nepřátel. Jasně, nejsou to tupci, během požáru hned běželi zkontrolovat vězení a když zjistili, že jsme fuč, začali nás hledat. My sice měli náskok, ale díky tomu, že je Nathan tak obrovskej cíl a já ho musím chránit, nám náskok byl k ničemu.

            Konečně se Nathan dobojoval ke koním. Odvázal Růžu, velmi nadšenýho, že nás vidí, přivázal mě k sedlu, naskočil (to se koni zase tak nelíbilo) a dali jsme se na zběsilej útěk, nechávajíc za sebou hořící vesnici a mrtvoly.

            Pak si nic moc nepamatuju. Omdlívala jsem, kašlala krev, mlátila se hlavou do Nathanova kolene (a to bylo o hubu, protože na něm měl pár menších bodel) a furt jsme jeli a jeli. Párkrát zastavil, no i hrdinové musí čůrat a napít se, dát napít mě, koni, atd… když se divím, že to pití ze mě dírou v boku nevytejkalo. No…

            Když jsme si myslela že fakt umřu, najednou jsme zastavili. Já zmobilizovala poslední zbytky sil a otočila hlavu směrem, kde jsem tušila překážku. Fakt, byla tam… překážka. Byli to nějací týpci na koních. Pokoušela jsem se zaostřit. Něco z toho vypadalo jako jednorožci.

            „Kdo jsi?“ ozval se povědomej hlas, „a kde jsi vzal koně krále Wartootha?“

            „To je přece Pickles!“ zakničel ještě povědomější hlas, „Skwisgaare, koukej, Pickles! A tohle je… tohle je Černej bojovník!“ no jo, Toki. A jeho muži. A Skwisgaarovi muži. Jeli pro Černýho bojovníka.

            „Pověz,“ pravil Skwisgaar, „jak jsi jí našel?“

            „To ona našla mě,“ odpověděl Nathan, „potřebuje pomoc. Umírá…“ Jakmile to Toki zaslech, děsně zpanikařil.

            „Ne, to snad ne! Proboha to né, né, ona umírá, néé, nééé, musíme něco dělat… nééé… proč mi každej kamarád umře, všichni mi řikaj posel smrti…“

            „Ona neumře,“ řekl Nathan, „ale teď už fakt musíme jet… No tak… hej ale přestaň řvát konečně!“ Pak jsem definitivně omdlela.