Kapitola 9 – Magnus vrací úder

 

            Vesele jsem si to štrádovala lesem. Nathan za mnou furt nešel, nebo jsem ho neviděla. Zkrátka, myslí mu to docela pomalu, musím mu dát načas.

            Jela jsem celej den, pomalu začínal bejt večer. Pravděpodobně jsem se blížila k hranici s územím vikingů, protože tady byla docela zima.

            Pak najednou kůň zakopnul. Docela mě to vylekalo, nevěděla jsem, co se děje. V první chvíli jsem si myslela, že kůň pošel, pak zase že Nathan se mi nějak mstí, za to, že jsem mu řekla, že je tlustej, ale skutečnost byla mnohem horší. Obklíčila mě skupina vikingů. Měli přilby s rohama a masky – přesně, jak měli Magnusovi lidi. Všichni měli kuše a mířili na mě.

            „Pokus se na ty meče sáhnout a prostřelím ti obě kolena,“ ozval se jeden z nich. Ok, tak dobře… dobře.

            Ale nedopadlo to vůbec dobře. Nelíbilo se mi, když jsem musela jet spoutaná na vlastním koni, jemu se to taky nelíbilo, ale byl přinucen jít s nima, protože kdyby uprchl, střelili by ho do kolenou. Tak se velmi smutně šoural. Já jsem civěla na zem, byl tam sníh.

            Když byla tma, zakempili jsme u ohně. Sundali mě z Růženky a dovolili mi jít na záchod. Nebylo to příjemný, stálo kolem mě pět týpků s kušema, a čůrejte, když na vás někdo míří… Nicméně, pak mi aspoň sundali pouta. Zbraně mi sebrali, a začali se mi posmívat. Asi by to nedopadlo dobře, kdyby zničeho nic.. prostě, obrovskej poryv větru zmátl nás všechny. Pak z houští vyběhl Nathan a s divokým řevem se vhrl na nepřátele. Chvíli s nima bojoval, než si všimnul, že mě dva týpci drží jako rukojmí.

            „Ihned toho nech!“ přikázal týpek, co mě držel, nebo spíš u mojí hlavy držel kuši, „nebo to ona schytá!“

            „Hmm…“ zabručel Nathan a dělal, že jsem mu ukradená, „řikala, že jsem tlustej, lekci si zaslouží.“

            „Tak to schytá ten kůň!“ týpek zamířil na Růženku.

            „No… dobře..“ vzdal se Nathan. Ostatní, teda ty, co přežili a nebyli zmrzačený, se radovali, spoutali nás, naložili na Růženku, kterýho to netěšilo, protože Nathan neváží padesát kilo jako já, a vezli nás neznámo kam.

            Konečně jsme dorazili do nějaký vesnice. Byla to docela rozlehlá vesnice na kopci, obehnána zdí, prostě spíš město to bylo, docela nedobytně vypadalo, teda z toho, co jsem viděla. Byla už docela tma a koukala jsem hlavně na dlažbu.

            Dojeli jsme k největšímu baráku ve městě. Sundali nás z Růženky, toho někam odvedli, samo sebou protestoval, ale výhrůžka kuší zabrala, no a nás vedli jako ovce na porážku za šéfem.

            Šéf byl Magnus. Seděl na trůně ve velkým sálu, kterej byl celej ze dřeva. Uprostřed místnosti, plál oheň, což bylo fakt praktický. U zdí stály stráže a kolem Magnusova trůnu posedávalo a polehávalo několik polonahejch prsatic. Soudě podle modřin se k nim Magnus nechová zrovna nejlíp.

            Když jsme se došourali ke trůnu a ty, co nás přivedli, nás přestali šťouchat kušema, se Magnus vesele zašklebil.

            „A podívejme, je- li to Pickles!“ zaradoval se.

„Jaký jelito, ty bábovko?“ zabručela jsem. On si mě nevšímal.

„ A s ní, no koho to máme? Sám černý bojovník! A velmi dobře živený.“ Magnusovi nohsledi se zasmáli, a já taky, protože to bylo vtipný. Pak se Magnus otočil na mě.

            „No, chtěl jsem z tebe učinit jednu ze svých manželek,“ mávnul rukou a to gesto zahrnulo jeho konkubíny, „ale jak tak koukám, budeš vhodnější jako bojovnice. Budeš bojovat polonahá pro moje potěšení a pro potěšení mých mužů. To, že máš menší prsa, je výhoda v boji překážej.“

            „To je pravda,“ přikývla jsem. Nathan se uchechtl, ale já do něj strčila.

            „Lepší malý kozy než velký panděro.“ Ostatní se taky zasmáli. Zdálo se to jako docela veselá sebranka.

            „No, Černýho bojovníka prozatím nechám naživu. Můj nevlastní otec, až se vrátí, z něj bude mít velkou radost. Pak nastane skvělá poprava.“

            „Tvůj nevlastní otec je zasraná svině!“ okřikl ho Nathan, „vyvraždění celý rasy je humáč! Je to zrůda, nevíš, co je zač!“ vypadalo to, jako by se ho Nathan snažil přetáhnout na svojí stranu.

            „Jo. Já vím. Proto s ním jsem.“ Ušklíbl se Magnus. Nathanovým obličejem probleskl výraz údivu a pak se změnil v nenávist.

            „Ty nejsi taková svině!“

            „Že ne?!“ Zasmál se Magnus a vstal z trůnu. Konkubíny mu při tom asistovaly, ale asi jenom proto, aby je mohl odstrčit pryč, „myslím, že jsem horší než on. A vy jste slabí. A slabí… nemaj právo na důstojný zacházení.“ Došel k nám a dal Nathanovi facku. Nathan si prokřupl krk a pak se k Magnusovi sklonil. Byl vyšší jak on, vlasy mu přitom padaly do obličeje a tvářil se velmi, velmi nasraně.

            „Tak mě rozvaž a rozdáme si to jako Černej bojovník s mužem!“ zavrčel.

            „Ne, mám něco lepšího!“ luskl prsty. Přisluhovači nás chytli za ruce a donutili nás si kleknout.

            „Dnes večer se nudím. Svlékněte je, oba, a vydáme se a náměstí. Zapalte louče!“

Svlékli z nás oblečení, odvedli nás nahý ven na náměstí… mučili nás, zbičovali, zneužili, zmlátili, házeli po nás věci a posmívali se nám. Chvílema jsem omdlívala, chvílema mě probouzela neskutečná bolest. Po několika hodinách toho nechali a šli se ožrat. Nás zavřeli do starý stodoly a přivázali k trámům, takže jsem sotva nohama dosáhla na zem.

 

To bude ještě maso.. sado maso...