Kapitola 8 – Černý bojovník 

 

„Copak tu děláš?“ ozval se hlas. Byl to hlubokej, mužskej melodickej hlas. Nezněl agresivně: spíš to byla normálně položená otázka. Naopak, byl tam docela vlídnej tón. To mě zarazilo, protože jsem čekala spíš nějaký chrchlání, ječení nebo chechtání. Ne celou větu.

            „Ech… já se jmenuju Pickles,“ zakrákorala jsem a čučela do temnýho vchodu. Za magora jsem tu teda já.

            „Já vím. Ale co tu děláš?“ To mi nějak nehrálo a zamračila jsem se.

            „Počkej, jak to že víš, jak se jmenuju? Tys mě někdy viděl?“

            „Ne. Řek mi to vítr.“ Já chvíli mlčela. Aha. Cvoknul se. Pak jsem promluvila.

            „Hele… je to kurva divný… ale jako ty mluvíš s větrem?“
            „Ano.“
            „Vždyť jsi vchod! Já kecám s vchodem o tom, že kecá s větrem!“

            „Ustup dozadu.“ Poručil, já ustoupila. Nahoře na římse se udělal nějakej pohyb a pak na zem doskočil týpek. Zvedl hlavu. Zablesklo se. Pak vstal.

            Byl opravdu obr. No, asi tak o dvě hlavy vyšší jak já. O sto kilo těžší. Ne vyloženě tlustej, prostě… obr. Namakaný ruce. Brnění, na kterým měl plno bodců. Vypadal tak drsně, jako by sežral veškerej šmirglpapír světa. Měl ostře řezaný rysy, výraznej nos, zeleně zářící oči a dlouhý, velmi dlouhý černé vlasy, co vlály ve větru. Nádhera…

            „Tak dík,“ řekl rozpačitě.

            „Ummm.. co jsem všechno řekla nahlas?“

            „Slyšel jsem něco o vlasech.“

            „Aha…a před tím?“

            „Jenom nějaký nezřetelný mumlání a slintání.“

            „Hm… aha…“ stála jsem proti němu a cejtila jsem se rozpačitě, „No. Takže, ty jsi černej bojovník. Nebo taky výbušnej. Vypadáš přesně, jako na tom obrázku, co přinesl kouzelník.“

            „Jo, jsem černej bojovník… jmenuju se Nathan Explozion,“ souhlasil.

            „Jo. Bezva. No a já jsem tady proto, abych tě… abych tě přivedla ke králi Wartoothovi. Světu hrozí velký nebezpečí a ty to můžeš zvrátit.“

            „Žádáš toho po mě hodně.“ Zamračil se a zablesklo se. Vůbec se mu nelíbilo, co plánuju, „já už nebojuju. Dávno ne. Zjistil jsem, že lidi jsou zmrdi a pro ty sráče nemá cenu jakkoli bojovat.“

            „Ale no tak. Hele, taky to vidim stejně. Hm, dej si se mnou souboj a pak se uvidí.“ On souhlasil.

            Vytáhl ohromnej meč. Ten meč byl velkej asi tak jako já. No… to přeháním, ale byl prostě obrovskej. A nebezpečnej. Já tasila svoje dva mečíky, který proti tomu jeho vypadaly jako párátka nebo paličky na buben. Boha jeho…

            Kroužili jsme kolem sebe jako naštvaný vosy. Tvářil se hrozně nasraně a vlasy mu vlály ve větru a vypadal opravdu… brutálně epicky. Já se oproti němu cejtila děsně malá a bezvýznamná, ale o to mu nejspíš šlo.

Nathan se pak proti mně rozběhl a pokusil se o mocnej švih vedenej zezdola. Já jsem se odrazila, udělala salto nazad a o vlásek mě minula jeho čepel. Přistála jsem na nohou, udělal kotoul vpřed a pokusila se mu zaútočit na nohy. Jako nic odrazil můj útok, že jsem měla co dělat, abych udržela rovnováhu.

            No nic. Vstala jsem, to už se rozmachoval znova (ten jeho meč byl sakra těžkej, takže jeho slabina – je sice silnej, ale je pomalej), a já jsem zaůtočila. Kopla jsem ho do hrudníku a druhou nohou do rozkroku. Jo, zavrávoral, ale dopadlo to tak, že jsem se leda odrazila a dopadla na zem jako hruška. Hned jsem ale vstala. Hnal se na mě, s řevem. Na to musím jinak.

            Jako o život jsem skákala přemety nazad a mířila si to ke skále. Když jsem k ní doskákala, on se hnal za mnou, vyběhla jsem po skále a přistál za ním. Ohnala jsem se po něm, ale byl rychlejší a můj úder zablokoval.

            No, nebudu vás zdržovat dalšími detaily, souboj prostě nějakou chvíli pokračoval v podobným duchu, a skočil nerozhodně. On mě vyrazil jeden meč a já jemu tím, co mi zbyl, mířila na rozkrok.

            „Promluvíme se. Pojď dál.“ Funěl. Já jsem funěla taky. Odvázala jsem koně, kterej si taky velmi oddechl, že se mi nic nestalo, a zamířili jsme si to do nitra temný rozvaliny.

            Vevnitř to zase tak strašidelný nebylo. Nathan tam měl dostatek světla, udržoval oheň, měl tam nějaký louče, který si asi sám vyráběl, kožešiny a jídlo. No prostě, žilo se mu tam asi pohodlně. Na pořádným světle totiž bylo vidět, že má skutečně pár kilo navíc. Hm. Nikdo není dokonalej.

            „Tak, tady žiju, ve svým osamění. Občas přivítám nějakou lovkyni, válečnici nebo průzkumnici, co jde kolem, ale bohužel to nebejvá tak často.“

            „Aha a ty je jíš?“

            „Co.. co? Eh…“

            „To byl vtip.“

            „No už sem si říkal. Ne, kanibal nejsem. Kurva drát… nedělám celý dny nic jinýho než lovím zvířata a žeru, a samo sebou se cvičím, to ano…“ vytahoval se. Já se ušklíbla.

            „Cvičíš. Leda s těma lovkyněmi, že jo, hehe. Jsi jako každej jinej chlap,“ dodala jsem nadšeně, „a já si myslela, že si nějaký napůl pekelný monstrum. Hm. Hele, nejsem tady proto, abych s tebou… hm, cvičila.. jsem tu proto, abych… abych se najedla. Mam docela hlad.“ Tak jsem se najedla, pak jsme se bavili o nějakých nesmyslech, co kdo při boji pokazil. Pak jsem si na chvíli zdřímla – je to divný, ale já fakt nepotřebuju spát tolik, co ostatní lidi. Takže, když jsem byla odpočatá a čilá, Nathan něco kutil u ohně (asi si chystal pořádně propečený prase) tak jsem se ho zeptala, jesli nepůjde se mnou a vysvětlila mu, o co jde.

            „Nepůjdu s tebou,“ odmítl, „zapůsobila jsi na mě, to ano, ale nevidím důvod, proč bych měl někam jít. Zkurvenej svět tam venku se postará o sebe sám.“

            „Fakt, to není prdel, Nathane! Ten týpek na tý kresbě vypadal jako ty. Hele… bude tam mraky jídla, ženskejch…“ on vypadal, že chvíli přemýšlí, a pak zavrtěl hlavou.

            „Ne. Do hajzlu,ne, už jednou sem ztratil všechny, co jsem miloval, a nechci…“ nedořekl. Vydal ze sebe nějakej zvuk, podivný zachrchlání a pak to maskoval krknutím. Po chvíli začal normálně mluvit.

            „To je moje poslední rozhodnutí. Svět není zvědavej na zlomenýho bojovníka.“

            „Fajn!“ zaječela jsem, „dobře! Tak si seď na prdeli ve svý zatuchlý díře, žer si dál zvířata, a víš o tom, že jsi tlustej? Si děsně tlustej! Děsně! Proroctví nemluvilo o nikom, kdo by nepřátele zavalil tukem, ale o statečným černým bojovníkovi! Ne o černým tlusťochovi! Fajn! Jdu pryč, udus se jídlem a pak vybuchni, tlustoprde!“ nadávala jsem mu a vycházela pozpátku ven velkou polorozbořenou chodbou. Vedle mě couval Růženka a tvářil se nasraně.

            „Nejsem tlustej!“ zaznělo z Nathanova doupěte, „a ty jsi plešatá! Nemáš na kusu hlavy vlasy!“ a vzápětí na mě přiletělo vepřový žebírko. Kůň ho zachytil a zařechtal se.

            „Ehm…“ zahuhlal Nathan, „můžu si to žebírko vzít zpátky?“

            „Přijeď si pro něj na Mordhaus!“ vykřikla jsem, nasedla na koně a vzala mu žebírko, „tam najdeš mě a tuny žebírek a trenéra, co ti pomůže zhubnout! Ale zatím se tu utápěj v sádle a depresích!“ zamávala jsem mu žebírkem a vydala se na cestu zpátky. Však on přileze. Není tak tvrdej, jak se zdá a jak se snaží vypadat. Tak uvidíme.

 

Uvidíme další kapitolu