Kapitola 7 – Dávná genocida 

 

Ale nejdřív bude potřeba se o těhdle lidech dovědět víc. Když zasedání skončilo, sebrala jsem se a šla do hradní knihovny. Vyhledala jsem si knihy, kde se psalo o Černých bojovnících a následující den je studovala. Nikdo si mě moc nevšímal, Toki a ostatní byli v hradní tělocvičně, nebo hradním bazénu či hradním nádvoří, kde se konaly velký souboje, turnaje a vůbec, soutěžilo se o to, kdo půjde najít Černýho bojovníka. Ty hovada se mezi sebou pozabíjí leda tak, ale já do toho mluvit nebudu, mám svůj plán.

            Takže jsem konečně našla, co jsem hledala. Černý bojovníci. Tady. Hm. Byl to národ týpků, nějaký vzdálený příbuzný elfů či co… proslulí svojí silou a válečnejma schopnostma. Podle popisu se jednalo o dva metry vysoký, černovlasý, svalnatý obry s našedlou kůží. Obývali Temnej Hvozd, kde měli obrovský paláce, vesnice, města… Dožívaly se vysokýho věku. No a potom před padesáti lety je vyhubilo nějaký děsný kouzlo. Jako by z nich vysálo veškerej život. Všichni zemřeli, a ty co nezemřeli, zmizeli. Nikdo neví kam a proč, ale obviňuje se z toho týpek známý jen jako Maska, kterýho málo kdo viděl. Maska žije někde na území Vikingů, ale proč to udělal, není známo. Hlavně je dost divný, že tou dobou prej byl viděnej uplně někde jinde. Genocida těch lidí totiž netrvala moc dlouho, snad jen několik dní…

            No páni. Tady to smrtí smrtí. Takže zaprvý, tendle národ se hodně podobá tomu našemu, jenže ten náš se zničil sám, ani nepotřebujou žádný kouzlo, tady stačí chlast a nuda… a zadruhý… zadruhý, jestli tam někdo bude, tak to bude zatraceně praštenej magor, co si mluví sám pro sebe, míči říká pan Wilson, nebo žere kořínky a slintá a směje se na celý kolo a šišlá a rybám říká rybišky. Jak chtěj takovýho šílence postavit do první řady proti Maskovanejm, je mi opravdu záhadou.

            No, vím dost. Obkreslila jsem si mapu, podle paměti vyznačila místo, kde by měl ten Černej bojovník bejt, no a pak jsem se vydala na cestu.

Zašla jsem do Tokiho pokoje, napsala mu vzkaz, sebrala jídlo, teplý ponožky a mapu, ve stáji pak koně (na něm jsem jezdila dřív, jmenuje se Růženka) a pádila jsem směrem les Černejch bojovníků. Tohle bude opravdu prdelozní.

            Cesta probíhala hladce. Růženka pádil, já koukala na okolní krajinu. Projížděla jsem mezi úrodnými poly a lesy. Vypadalo to tam fajn. V dáli se modraly zasněžený hory.

            Za pár dní jsem dorazila k lesu, kde dřív bylo území černých bojovníků. Les byl… jinej, než ty co jsem míjela a ještě víc jiný, než Skwig. Sakra, to je tolik druhů lesů? Vždycky jsem si myslela, že stromy sou prostě stromy… Kurva drát, navíc tendle les vypadal tak strašidelně, byla v něm tma, stromy pokroucený a vysoký, nikde ani noha.. To se mi nelíbí. Pro jistotu jsem se koukla do mapy a ještě jsem se v nedaleké vesnici zeptala, jestli to fakt je bejvalý uzemí Černejch bojovníků… prej je. NO potěž koště, nerada bych se vydala do nějakýho špatnýho strašidelnýho lesa…

            Koni se tam moc nechtělo. Já se mu nevidím, mě se tam taky nechtělo, ale nakonec se mi ho povedlo přemluvit a uplatit jídlem. Tak jsme teda vlezli do strašidelnýho lesa a začaly se dít věci.

            Tak jako první mě do uší praštilo neskutečný ticho. V lesích obvykle zpívaj ptáčci nebo mluvěj lidi nebo elfové nebo kdokoli, kdo bydlí v lese…tady nic. Jo, jako něco tam šustilo, tak zvířata tady žít musej. Po nějaký době jsem zaslechla zpívání krkavců. Krkavce znám. Byl to hroznej zvuk a já jsem si přála, aby utichnul.

            Nevěděla jsem, kde toho týpka najdu. Les byl obrovskej. Chvíli jsem vyřvávala, pak vylezla na strom a rozhlídla se, kdyby třeba bydlel v nějaký věži, ale nikde žádná věž nebyla. Jen občas nad koruny stromů čněly nějaké rozvaliny.

            Po lese jsem se potloukala asi dva dny. Rozhodla jsem se, že to vezmu k největší rozvalině. Ono vůbec tam bylo hodně rozvalin, mezi stromy byly kopce a skály a na nich zbytky hradeb, divoký potoky, a bylo tam podivný šero… To kouzlo, co je zničilo, muselo bejt opravdu síla. Občas to na nějakejch místech vypadalo, že tam něco obrovskýho rylo a mlátilo kolem sebe… že by Maska vyvolal nějaký zlý tvory? Nebo démony? Co když někde nějakej číhá? Jo, může bejt převlečenej třeba za strom nebo za skálu… nebo je mrňavej a umí se zvětšovat… no fuj.

            Jak jsem se blížila k velký rozvalině, tak začínal víc a víc foukat vítr a v dáli hřmělo a občas tmu prosekl blesk. No tmu… bylo prostě šero a když se zablesklo, tak to bylo docela strašidelné. Kůň naštvaně ržál, už jsem neměla skoro žádný jídlo (pití jo, vody tady bylo dost, z každý skály něco vytejkalo a dalo se to pít.)

            Takže jsme dojeli k rozvalině. Seskočila jsem z Růženky a přivázala ho k nedalekýmu stromu a doufala, že ho nic nesežere.

            Přišla jsem ke vstupu. Byla to temná brána, teda spíš vchod ohraničenej velkýma kamenama. Vevnitř byla tma. Kolem fičel vítr. Dredy mi pleskali o oblečení.

            „Ehm… haló?“ zachrchlala jsem

 

Teď to začíná bejt konečně zajmavý