Kapitola 6 - Směšnej sněm

 

Další dny plynuly docela hladce, učila jsem Tokiho s lukem a kratším mečíkem, aby se uměl aspoň bránit zblízka, a pak nastal kravál. Dorazili zástupci Skwig-Elfů a ještě několik dalších vyslanců, co ale byli normální lidi. Toki musel jít taky na sněm, ale místo, co mi zařídil, bylo suprový – na galerii, přímo nad zasedacím stolem.

            Takže, kdo přijel, rychlej výčet těch důležitejch: Skwisgaar se svou matkou, velmi hezkou elfkou, která vypadala, že měla milenců víc jak Skwisgaar milenek, plus asi desítka Elfích bojovníků. Pak týpek, co vypadal, že sežral všechny svoje poddaný, rovněž s několika bojovníky, který sníst nestihnul, pak bojovně se tvářící postarší šlachovitá žena s doprovodem a nakonec děsně starej děda, co furt usínal. Různě se tam představovali, i když se už dávno znali: tlusťoch - generál Maximus, válečnice – hlavní kapitánka jízdy lady Agnes a děda – hrabě von Schwarz byli hlavní správci království, kterému vládl Tokiho otec, král Johan Wartooth. Co se Tokiho matky týkalo, dávno zemřela.

            Představovali se tam sáhodlouhejma titulama, nejlíp na tom byla Lady Agnes: "Lady jízdí marky, paní Horního zámku, Velká vládkyně Křišťálové boty, Nerozdupaná, Matka nosorožců, Saakhra, První z Posledních, Dva kroky z Pekla, Vévodkyně z Dimu-Borgirů, Princezna ocelových trav, Kladivo spravedlnosti, Za vedra zrozená, Dobyvatelka Plecháčku, Zářící žárovka ze Žárova, Posh-Uck, Vítězka soutěže o nejlepší koňský stejk". Než jí představili, málem tam všichni usnuli. Ostatní se spokojili s lordy, generály, vévody, králi, atd.

            Takže, to bysme měli osazenstvo. Doprovod se usadil ke zdím, další hlídali, kdyby náhodou do sálu vtrhli mamuti nebo nepřátelé a nebo nějací anarchisti, co by se mohli pokusit radu narušit. Válečnice, než se posadila, svýmu pobočníkovi odevzdala asi 10 různejch zbraní, aby si mohla sednout, k tlusťochovi přistoupil chlápek s podnosem plným jitrnic a u dědy stále stála pobočnice, co ho budila. Skwisgaar seděl vedle svojí matky, tvářil se znechuceně a naproti němu seděl Toki a v čele král, naproti dveřím.

            „Na koho ještě čekáme, Výsosti?“ zeptal se tlusťoch.

            „Na hlavního mága, generále Maxime.“ No, Maxim, opravdu maximální týpek, tohle to. Tak všichni seděli a mlčeli. Občas Maximus zamlaskal a napil se, a dědek zachrápal. Pak se rozrazily dveře. Udělalo to děsnej kravál.

            „Uch, uch…“ zakuckal se Maximus. Sluha ho mlátil do zad. Maximus na to, ať toho nechá, že to bolí.

            „Oh, kdo je mrtvý?“ zvolal polekaně děda a málem spadl z křesla. Asistentka ho lovila a uklidňovala ho.

            „Na něěě!“ ječela postarší válečnice.

            „KLID!“ poručila Skwisgaarova matka.

            „Neřvěte mi tu!“ zvolal král a utišoval je. Toki kničel a Skwisgaar na to pobaveně koukal.

            „Jeho Excelence, hlavní mág, Offdensen!“ dovnitř vešel docela mladej týpek, měl na hlavě kouzelnickou čapku, roucho, a nesl nějaký listiny. V druhý ruce měl hůl. Kouzelnickou, to jsem poznala protože měla nahoře krystal, co svítil a a měnil barvy.

            „Cestujete sám, vaše Excelence?“ zeptal se král. Mág se zastavil a uklonil.

            „Pokaždé, vaše výsosti. Ona teleportace zase tolik času nezabírá, ale dlouhá je její příprava. A kdyby mě to vyhodilo někde jinde, tak není nic, s čím by si moje kouzla poradila.“ Sedl si do čela stolu, naproti králi.

            „Máme zde velký problém,“ ohlásil pak Maximus, „na mém území byl spatřen klan Maskovaných zabijáků. Ničí naší ůrodu a berou nám zvířata!“ oháněl se kolem kuřecím stehnem, jako by se odněkud měl vynořit Maskovaný zabiják a sebrat mu ho.

            „Na mým území je to stejný,“ ozvala se lady Agnes hlubokým a drsným hlasem, „moje jízdní jednotky už nestíhaj počítat ztráty. Ty zmrdi jsou po našich koních!“ třískla pěstí do stolu. Toki to nečekal a zapištěl. Agnes to bylo jedno.

            „Chrr… och ano…“ vzbudil se hrabě, „když jsem byl v jednašedesátém ve válce…“ asistentka s ním zacloumala. Ostatní vyčkávali a já taky.

            „Oh, ano, ano… Maskovaní zabijáci…. Ten mladej klučina si myslí, že se mnou může… chrr…. Že se mnou může vyjednávat!“ chvííli se přeli, kdo je mladej klučina, ale nakonec se díky asistentce zjistilo, že se jedná o náčelníka Maskovanejch zabijáků – chlápek, kterému prostě říkaj Maska a je mu asi  100 let. Adoptivní otec Magnuse.

            „A kolik že je vám“, ozval se Toki, „když náčelník je tak děsně mladej?“

            „100 není žádný věk,“ odpověděl Skwisgaar, „mě je třeba dva tisíce let. Když mi bylo padesát, byl jsem… tak jo.“ Nechal toho, když spatřil výraz své matky. Ta se pak ujala slova.

            „Ano. Jak říká hrabě, s námi se Maska taky pokoušel vyjednávat. Chtěl naše knihy, naše kouzla. Pak poslal svého adoptivního syna, aby nám je vzal. Bohužel, Magnus utekl.“ Zatvářila se truchlivě. Asi se tambalo něco víc, než přiznala.

            „Magnus byl nedávno v přístavním městě,“ přidal se Toki, protože měl dojem, že by se měl začít taky prosazovat, „ale já ho zahnal.“ Nikdo si ho nevšímal. Královna Elfů pokračovala.

            „A pak začaly výpady na náš les. Ještě před tím se nás ptal na Černé bojovníky.“ Kolem místnosti to zašumělo, i děda přestal spát a generál žrát.

            „Černí bojovníci… taková tragedie… něco tak hrozného… černí bojovníci…“ šumělo to tam dole. Já nevím, co černí bojovníci jsou zač.

            „To samý, jako klan Murderfaceů“, pravila bojovnice Agnes vražedně, „ty to taky pěkně odsrali. A za vším stojí posranej klan Maskovanejch. Vo co jim do koňský pečeně jde?“ zhluboka se napila ze svého rohu.

            „Já vím o co jim jde,“ pravil hlavní mág. Ostatní ztichli. „Víme, že útočí na království Wartoothů a na Skwig. Chce udělat to samé, co udělal s Murderfaci a černými bojovníky. Zničit vaši podstatu, zlomit ducha a použít vaše stará kouzla…“

            „My ale žádná kouzla nemáme!“ zvolal král Wartooth.

            „Ale máte,“ odvětil Offdensen, „jen o tom nevíte. No, je tady todle proroctví. Obkreslil jsem ho ze zdi.“ Rozvinul papír. Byl přes celej stůl a já měla dobrej výhled na obrázky, co tam byli. Offdensen začal ukazovat holí na jednotlivý kresby.

            „Tohle jsou válečníci, co Magnuse a Masku mají zastavit. Je jich pět, jako pět živlů. Tady je Voda (byl tam nějakej týpek v helmě), tohle je Vzduch (týpek, co byl docela obr a měl dlouhý černý vlasy), Oheň (trochu tlustší týpek v podivný helmě), a země (vysokej chlapík ve vymakaný zbroji) a poslední, nevíme co znamená, ale podle proroctví bude zrovna tenhle muž tím, co je spojí (týpek, kterýho se někdo pokoušel  pro jistotu začmárat.)

            „Najdeme ty naše nejlepší válečníky!“ zvolal král. Offdensen pokrčil rameny.

            „Pro mě za mě. Ale hlavní bude najít posledního Černého bojovníka. Víte, že se jim kdysi říkali Výbušní? Nikdy jsem nepochopil proč, ale asi proto, že měli dost výbušné povahy…“

„To je blbost,“ řekla Elfská královna, „tydle lidi byli vyvražděni před 50 lety. Jejich les zeje prázdnotou, v rozvalinách jejich paláců se prohání vítr a zbytky jejich pýchy si vzala příroda. Jejich les je temné a mrtvé území, kde už nic není!“

„S tím nesouhlasím“, přel se mág, „ještě tam někdo bude. Hodně jsem kouzlil a dělal pokusy, abych zjistil, že tam někdo je.“ Vyndal mapu. Pozorně jsem se na ní koukla., „A ten je někde tady…“ nakreslil trasu od Mordhausu směrem do nějaké začmáraniny severozápadně, „je to nebezpečná cesta, v tady tom cípu mezi vaším královstvím a Černým hvozdem už je země vikingů a je známo, že se tam v tom kraji potulují.“ A vikingové rovná se Magnus a jeho adoptivní taťka. No potěž prdel.

„Jen někdo velmi odvážný a statečný ho dokáže najít, myslím tím, posledního Výbušného, tedy, Černého bojovníka.“ Dodal Offdensen.

„Tak to budu já!“ vytahoval se Skwisgaar. Jeho matka na něj křikla, aby toho nechal, pak zase o něčem rokovali, ale vesměs opakovali to, co jsem slyšela. Jen mě zarazilo, že se Offdensen podíval podivným pohledem mým směrem a poklepal na mapu.

            Tak Černej bojovník. Poslední z posledních.  Myslím, že se ho vydám najít.

 

Najít, další kapitolu