Kapitola 5 – Lesní fígle

 

Během pár následujících dní Toki onemocněl. Jenom nějaká rýma, nic vážnýho. Neměla jsem co dělat, poflakovala jsem se kolem, nikdo si mě nevšímal, a pak jsem se rozhodla že se podívám do Skwigu. Docela by mě to zajímalo, jak to v takovým lese u Elfů vypadá. Les jsem vlastně nikdy pořádně nenavštívila, protože jsem tvrdla pořád na Mordhausu a ve městě. Ten úprk před Magnusem se návštěvou lesa nazvat nedá, protože ze stromů se staly rozmazaný šmouhy. A během výpravy za vílama jsme šli po obchodní stezce, který byla nudná a vedla mezi poli.

            Když jsem tam do Skwigu dojela, divila jsem se, jak stomy vypadaj, jak jsou vysoký, ale pak jsem si zvykla. Kolem občas prošel nějakej elf, pozdravil mě, jinak se nic nedělo.

            „Co tady děláš?“ ozval se za mnou mile překvapenej hlas. Otočila jsem se. Stál tam Skwisgaar a v ruce měl zahradnickou konev.

            „Eh, ahoj, šla jsem se podívat, jak to tu vypadá… co ty, zalejváš… kytky? Myslela jsem si, že si princ, ne nějakej zahradník.“

            „Někdo tomu říká zalejvat kytky, já tomu říkám cvičit svý schopnosti. Koukej!“ Vylil trochu vody na jednu z kytek, pak se sklonil a vzal kytku do ruky. Zničeho nic vyrostla asi o půl metru!

            „Ty krávo!“ podivila jsem se, „tak to je hustý. Jak to děláš?“ Elf pokrčil rameny.

            „Prostě to umím. Rostliny, země, stromy, zvířata…. Všechno tohle zvládám. Velmi se to hodí – komu by se v bitvě nehodilo obklopit nepřátele trním? Nebo na něj poštvat rozzuřenou smečku vlků?“ Mě by se to teda líbilo. Bohužel ale neumím tyhle fígle s rostlinama a zvířatama.

            „Je to hodně praktický,“ zamručela jsem.

            „Pojď se mnou. Provedu tě po lese.“

„Po celym?“ podivila jsem se, „Počkej, to bysme tu byli několik let!“

            „Ne po celým,“ zasmál se, „nějaký hezký místa v okolí.“ Tak jsme se šli podívat po okolí. Koukla jsem se na nejvyšší strom v lese, co zároveň slouží jako strážní věž, k jezerům, co prej ukazují budoucnost (mě teda nic neukázali, nežli můj odraz), a pak stromy hlouběji v lese – vysoký, obrovský stromy, v jejich větvích byli baráčky, elegantní, vzdušný.

            „Táhmle je náš palác.“ Tak jsme tam šli. No páni, nedalo se poznat, jestli je člověk vevnitř v baráku nebo venku v lese. Bylo to tam opravdu hezký. Tráva byla měkká a kořeny tak vysoký, že vytvářeli podchody. No, nebudu vás zdržovat s popisem okolí. Prostě jsme se bavili o historii Elfů, a šli do Skwisgaarova pokoje.

            Jídlo bylo výborný a elfský víno taky. Nikdy jsem nic tak dobrýho nepila, a to jsem u nás na Ostrově pila téměř pořád. Ale naší pálenku, ne tak dobrý vína.

            Zkrátka, nakonec to skončilo tak, že jsme leželi vedle sebe nazí na posteli. Nahýho elfa jsem ještě nikdy neviděla. No vypadal jako normální člověk, nebo Ostrovan, teda až na ty uši, barvu kůže, taky byl vyšší,  jinak zbytek byl zcela normální.

            Ale stejně… taky to nebylo ono. Když jsme skončili, leželi jsme vedle sebe, já jsem koukala do stropu.. teda do míst, kde obvykle strop bejvá, protože tam byly jen koruny stromů. Zajímalo by mě, jak to tu vypadá, když prší, ale bylo mi docela hloupý se ptát. No co bych o Skwisgaarovi řekla, tak oproti Tokimu mu postelí přišlo přibližně o několik milionů žen víc. Plus mínus nějaká ta tisícovka. Ostatně, žije asi tak o dva tisíce let víc jak Toki.

            Když mě vyprovázel, dodal: „brzy se uvidíme. Chystá se něco velkýho, a já s mou matkou jeden na Mordhaus na sněm.“ No super, řekla jsem si, a co já s tím, když stejně budu stát někde na galerii jako stráž a uslyším ze sněmu každý pátý slovo, pokud teda bude někdo hrozně nahlas řvát.

 

Vy ale přečtete každý slovo