Kapitola 4 – Mordhaus, super místo

 

            Druhý den začala výuka šermu. Učila jsem Tokiho kroky a základní výpady, ale nezdálo se, že by mu to nějak šlo. Vzala jsem tedy luk a učila ho lukostřelbu. V tom vynikal mnohem líp. Lukostřelba mu šla, byl obratný, a když jsem mu dala malou dýku, dokázal se k nepříteli přiblížit zezadu a bodnout ho. Když nám docházeli přisluhovači, rozhodla jsem se, že dnešní lekce je u konce a šli jsme se najíst a napít a projíždět se po kraji.

            Takhle to fungovalo několik týdnů. Líbilo se mi žít na Mordhausu s Tokim a učit ho lukostřelbě a záškodnictví. Ukázalo se, že je dobrý v páčení zámků a plíženi. No kde člověk nemůže uspět silou, musí používat hlavu. Taky jsem poznávala okolní svět. Kolem byli hlavně lidi, ale taky sem tam nějakej elf (vysoký, modrooký blonďáci, velmi milý a zdvořilý), skřet (ošklivý, mrňavý zakrslíci, ale skvělý kuchaři a barmani), zlobr (nemluvný zelený obři s tykadlama jako mimozemšťani, ale dobrácký, obvykle dělali vyhazovače nebo těžký práce) a sem tam víla nebo Jožin (obyvatelé bažin a mokřin, nikdo je moc neměl rád, protože rádi lákali lidi do svých bažin a mokřin, kde je topili a jedli. Jinak ale byli v pohodě a kromě hraní na bendžo nebo falešnýho zpěvu moc zla nenadělali a deželi se hlavně ve stínech.) a málo kdy trpaslík, což byli obchodníci a kováři, ale z dalekých hor a Mordhaus nebyl jejich akční rádius.

            Asi po měsíci dostal od krále Toki za úkol jet k hranicím s Jezerskejma (lidi, co žili na ostrově v jezeře, prostě rybáři), protože měli problémy s vílama. Utopili, prej omylem, někoho důležitýho. Diplomatická mise, zkrátka. Já jsem měla jet s Tokim, plus několik dalších přisluhovačů. Byli to namakaný týpci s kápěma na hlavách a vypadali strašidelně, ale Toki se jich nebál. Asi proto, že na ně byl zvyklej. Jinak se bál spousty věcí a Vikingů nejvíc.Víl ne, i když byly celkově zlý a šeredný. Doufala jsem, že tam nebude Magnus.

            Magnus tam nebyl. Spor jsme vyřešili, Víly musely zaplatit Jezerským  zaplatit, což udělaly, ale když jsme jeli na zpátek, na hranicích mezi Skwigem, Jezerem a zemí lidí, byli tam banditi, co přepadávali ostatní a nás taky samo sebou přepadli. Rozhořel se boj. Krev zabarvila rudě trávník, tedy spíš bahno, co se z něj stalo, protože jsme tam dupali jako šílený a navíc do toho pršelo.

            Když se zdálo, že prohrajeme (rvala jsem se jako zběsilá, Toki střílel jeden šíp za druhým, ale jich bylo mnohem víc) tak přišla záchrana.

            „Chcípněte!“ ozval se výkřik. Z lesa jako jasnej proud světla vyběhl velkej bílej jednorožec a na něm seděl nejhezčí muž, kterýho jsem dosud viděla.

            „Vy svině!“ vykřikl a zářivým mečem probodl dva bandity naráz. Bílý brnění zářilo v záblescích  blesků a dlouhý blond vlasy vlály ve větru. Vytáhl bílej, zářivej luk a začal střílet po banditech. Po chvíli už tak nezářil, poněkud zmatněl díky dešti a bahnu, co všude stříkalo. Jo a taky díky krvi, ale ta na něm vypadala tak nějak přirozeně.

            „To je Skwisgaard Skwigelf!“ radoval se Toki a tleskal rukama, „syn krále Elfů! Wowííí!“ cloumal se mnou a nadšeně zíral na elfa, co likvidoval postupně všechny bandity. Já na něj taky fascinovaně zírala.

            Když bylo po všem, seskočil Elf z jednorožce a namířil si to k nám. Bílý brnění měl od krve, bláta a deště ale i tak vypadal nádherně a dokonale.

            „Zdravím vás, slečno. Já jsem Skwisgar Skwigelf. No nazdar Toki, zdá se, že tě zase musím tahat z průseru. Ale proč co toho kurva zatahuješ i krásné dívky?“ koukal se na mě. Měl nádherné modrý oči.

            „Tyhle banditi sužují hranice delší dobu,“ pravil Skwisgaar a nakopl jednu z mrtvol, „sleduji to tu. Sváděj to na víly… A taky se s ostatníma Vikingama děje něco špatnýho. Docela nedávno byl prej ten sráč Magnus spatřen dole v přístavu.“

            „To teda byl“, zabručela jsem, „chvíli sem s tim milým pánem mluvila. Je s ním prdel, ale neumí moc dobře běhat.“ Skwisgaar se zarazil.

            „To jsi byla ty? Doslechl jsem se, že přísahá pomstu nějaké ženě.“

            „Jo, já. Jsou všichni vikingové takový hovada?“ Skwisgaar si utíral čelo od krve, čímž docílil toho, že si ho celý zapatlal, a zavrtěl hlavou.

            „Ne. Zdaleka ne. Byly doby, kdy jsme žili v míru. Všichni. Vikingům vládl klan  Murderface. Byli sice oškliví a hloupí, ale měli smysl pro čest. Pak se stal krvavej převrat, a Murderfaceové byly vyvraždění. Udělal to Magnusův nevlastní otec, ale toho nikde nikdo nevídá – někam odešel a chystá něco strašnýho. A povídá se, že poslední Murderface přežil, ale nikdo neví, kde je…“ Někdo mě zatahal za rukáv. Byl to Toki. Uplně jsme na něj zapoměli.

            „Pickles, měli bysme jít. Otec bude rád, že jsme spory.. urovnali.“

            „Já vás doprovodím.“ Elf se vyšvihl na jednorožce, my se vyhrabali na koně a jeli jsme zpátky do Mordhausu.

 

Vzhůru dolů