Kapitola 3 – Konečně zpřízněná duše

 

Když jsem se probrala, byl večer. Stmívalo se, slunce bylo rudý.  Ležela jsem na trávníku, kousek dál šuměla řeka, o další kousek dál šuměly stromy a nalevo ode mě jsem slyšela praskání ohně.

            „Uh..“ pravila sem, „do hajzlu…“ a pozvracela se.

            „No vida, už jsi vzhůru!“ ozval se čísi hlas od ohně. Já otevřela oči. Ležela jsem na louce, kousek dál byla řeka, už docela mocnej proud, klidnej a tvořil obrovskej oblouk. Za řekou byl les – podivný, obrovský vysoký stromy, jiný než ty před tím, tydle vypadaly vlídně a sem tam prosvítalo světýlko. Nedaleko od ohně  se lhostejně pásl kůň, co patřil mladýmu muži, skoro chlapci, oblečeným v honosnejch kožešinách. Teď ke mně šel. Byl to stoprocentně člověk.

            „Kde to jsem, a kdo jsi ty?“ optala jsem se.

            „Jsme v Řekotočí. Odvezl jsem tě sem, je tu bezpečno. Já jsem Toki Wartooth. Odkud jsi? Nikdy jsem neviděl někoho, kdo vypadá jako ty. A proč tě honil Magnus?“

            „Magnus mě chtěl jako otrokyni.Zabil… on zabil mojí sestru. Já.. já jsem Pickles, válečnice z Ostrovů.“ Prohlížela jsem si toho kluka. Byl o něco málo vyšší jak já, hubenej, ale namakanej, měl velmi dlouhý světle hnědý vlasy, kníry jako nějaká ryba a smutný, modrý oči. Vypadal hrozně křehce.

            „Ty.. jsi mě vylovil?“

            „Ano. Jel jsem kolem s doprovodem, vraceli jsme se domů a já viděl, jak se topíš. Vylovil jsme tě a jel napřed… Jo, je to divný,“ sedl si ke mně, „ale válčení mi moc nejde, jenom to umím s vodou. Nemusím skoro vůbec dýchat, když jsem ve vodě, nebo když jsem unavený a umyju se, tak hnedka jsem plný sil.“ Jeho hlas byl vysokej a pisklavej, ale bylo v něm něco zvláštního, nepopsatelnýho. Jako by to ani nebyl člověk, ale nějakej.. nadčlověk? Těžko říct, já celej život vídala jen lidi  Ostrovů, a ne cizince, a první setkání s cizincem, Magnusem, nedopadlo dobře. Třeba jsou tu všichni tak úžasný, a jen my, Ostrovani, stojíme za hovno.

            „Jsi strašně krásná, nikdy jsem neviděl takovou ženu,“ řekl najednou. No.. osobně si nemyslím, že jsem krásná. Ano, mám hezký, velmi dlouhý červený vlasy, spletený v dredech, kočičí zelený oči, pěknou postavu, ale to tam u nás měl kde kdo.

            „Dík za uznání…“ přikývla jsem, „ale od toho tu nejsem. Mě a mou sestru přepadl Magnus, teďka se mi chce pomstít, jsem do hajzlu v neznámý zemi, nevím co dělat, jeniný co umím, je válčení…“

            „No mohl bych ti pomoct…“ řekl Toki, „u nás na Mordhausu bys mohla být strážná. A učit mě boj. Strážných si nikdo nevšímá, pořád se mění a tam se můžeš před Magnusem ukrýt.“ Vypadalo to, že se mu docela líbím. On mě taky, ale ne tak moc, jak bych si přála. Když jsem nevěděla co říct, rozhlédla jsem se.

            „Co je to za les? Nikdy jsem takový stromy neviděla. Viděla jsem jen tamty, co jsou u moře, jinak jsem nikdy stromy neviděla, ale tydle jsou echt divný.“

            „Oh, to je Skwig,“ pravil Toki nadšeně, „ohromný les, země Elfů!“

            „Co jsou Elfové?“

            „Nádherný, vznešený bytosti. Starají se o přírodu, zvířata… Něco tak překrásnýho jsem nikdy neviděl, než Skwig-Elfy,“ pravil zasněně, „budu rád, když se s nimi jednou seznámíš. Hned si je oblíbíš!“ vypadal tak trochu, že je do nějaké Skwig-elfky (nebo Skwig-Elfa?) zamilovanej, ale to je jeho věc.

            „Tak vyrazíme na ten tvůj Mordhaus, co ty na to?“ navrhla jsem. On souhlasil. Nasedli jsme na koně a jeli pryč.

            Když jsme dorazili do města, byla už docela tma. Mordhaus se tyčil zlověstně nad městem. Byl to opravdu ohromnej hrad, v každým okně svítilo světlo, takže bylo vidět, jak gigantická stavba to je.

            „Mordhaus stavěli moji předci,“ kníknul Toki, „plenili a drancovali celý kraje… nakonec se stali vládci, a už nikomu neubližujem a pomáháme lidem.“

            „Uh?“ zahuhlala jsem.

            „Můj otec je král, Johan Wartooth, a já jsem jeho jediný syn, princ Toki,“ pravil trochu smutně, „ale neumím skoro vůbec bojovat. Byl bych rád, abys mě to učila.“ Já se nezmohla ani na slovo. Sotva vytáhnu paty z Ostrova, narazím na zdejšího prince, kterej je docela dost hezkej, a hnedka mě naverbuje jako učitelku boje. No po těž prdel, doufám, že to nebude žádný hovado, nebo mi jeho královskej otec usekne hlavu a pověsí ji na bránu Mordhausu.

            Po zbytku cesty Toki mluvil o tom, že by Mordhaus nejradši přejmenoval a blábolil jména jako Květíkov nebo Medvídkov, ale že mu to otec zatrhnul. Nedivím se.

            Konečně jsme dorazili do Mordhausu. Toki ustájil koně, pujčil mi helmu a brnění strážných, a já ho v tomto převleku doprovodila do pokoje.

            Chodby Mordhausu byly skutečně temný, ponurý, gotický. Na každým rohu stálo brnění, nebo strážnej (nedalo se to rozeznat, co je co), na zdech byly obrazy, na kterejch byly děsivý výjevy z válek. Až jsme konečně dorazili do Tokiho pokoje.

            „Tady se se mnou najíš, a pak se uvidí,“ rozhodl. No dobrá, stále ještě dobré, když to srovnám s výjevy na obrazech, tak večeře zní daleko líp. A i ten pokoj vypadal líp. Byla tam obrovská postel s nebesy, kam by se klidně narvalo pět lidí. Jenže místo milenek tam bylo několik plyšáků, kterým vévodil medvídek, a kolem ze stropu místo hlav nepřátel visely modely lodí, draků a baráčků. Docela jsem si oddechla.

            Pak přinesli večeři. S radostí jsem se pustila do cizozemskejch pokrmů. Chutnaly vážně dobře, na lodi to bylo furt jen samý zelí a voda, až by jeden blil. Tady jsem se měla dobře.

            Když jsme dojedli, sluha odnesl talíře, tak jsme si lehli na postel. Toki zhasl všechny svíčky, ale i tak bylo vidět, protože venku svítil obrovskej měsíc.  U nás tak obrovskej nebyl. Vypadalo to vážně dobře.

            „Občas mívám noční můry,“ řekl, „nejdivnější je ta, kde jsem já a čtyři další lidi. Je tam tma a my musíme jít někam… porazit nějaký zlo…“         

            „Jo a nejděsivější je ta červenomodrá hvězda…“ zamumlala jsem Toki se zarazil a já taky.

            „Oba… sdílíme stejnej se…“ kníknul, „to je.. hodně strašidelný a já se bojím.“ Přitiskl se ke mně. Já se teda nebojím, ale taky jsem se k němu přitiskla. Byl sice hubenej, ale měl pěkné vyrýsovaný svaly. Objala jsem ho a hladila po zádech. Pak jsem ho políbila. Nejdřív zlehka, aby se nebál, a pak jsem mu vnikla do úst jazykem. Nebál se a vypadalo to, že se mu to líbí. Přetáhla jsem nám peřinu přes hlavu a sundala mu kalhoty a pak sobě. Dole byl… docela obstojně vybaven.

Když bylo po všem, jen jsme leželi a koukali do stropu.

            „Nikdy jsem.. nikdy jsem neměl dívku…“ přiznal se, „tohle bylo… hodně zajímavé.“ Ano, zajímavý, to taky můžu potvrdit, ale nebylo to přesně ono… toho chlapce mám ráda, i když ho skoro neznám, ale nebyla v tom ta správná jiskra. A přesto je mezi námi nějaký pouto, zvláštní pouto, který říká, že ho nikdy neopustím.

 

My se poustíme do další kapitoly