Kapitola 2 – Zvraty a zvratky

 

Takže jsme šly po městě. Bylo to nevelký, přístavní město, ale o dost větší, než to naše. Moc se mi tam nelíbilo, bylo špinavý a byli tam samí podivný lidi. Takže když jsme došly na konec města, rozhodly jsme se projít se po lese. Les jsem nikdy neviděla. Trochu mě děsilo pomyšlení na to, že kolem budou samý stromy. A pak to začalo.

            Měla jsem divnej pocit. Dost divný, protože od té chvíle, co jsme vystoupili, se za náma táhlo několik podivnejch individuí. Měli masky a přilby s rohama. Chtěla jsem to říct sestře, ale pokaždý mě poslala do prdele.

            A když jsme byli v lese, nikde nikdo nebyl, tak zničeho nic se před náma zjevil vysokej chlapík. Nebyl ani moc starej, a byl to, soudě vzhledu, člověk nebo tvor jemu podobnej. Měl dlouhý, vlnitý hnědý vlasy protkaný stříbrem, dlouhou bradku a jedno oko zakrytý za klípcem. Dokola nás obklíčili další jeho lidi. Ty maskovaný.

            „Co to kurva děláte?“ rozčilovala se sestra. Já jsem shodila plášť a tasila oba meče.

            „Co tak zhurta?“ zeptal se pobaveně, „nevíte, s kým máte tu čest!“

            „Je nám to u prdele.“ Ozvala se sestra „Pickles, vypadneme…“

            „Jsem mocný Magnus Hammersmith, syn vládce vikingů!“ představil se.

            „To zní dobře,“ pokrčila jsem rameny a ušklíbla se, „a co my s tím? Jistě, velmi nás těší, že jste si nás všimnul a tak, ale opravdu, my…“

            „Vy dvě budete mít tu čest stát se mými osobními otrokyněmi!“ dodal.

            „Vole, ještě se ani neznáme…“ prohlásila jsem, „co romantický večeře? Co kytky?“

            „Chopte se jich!“ zavelel svým mužům. Jeho muži v kůži tasili zbraně.

            „Ne!“ zaječela moje drahá sestra, „vemte si jí! Mě nechce, vemte si jí, tu kurvu, dělejte si s ní co chcete, dobrovolně vám jí dávám!

            „CO?“ zarazila jsem se. Ano, od ní jsem mohla čekat cokoli, ale takovouhle zradu?

            „Dík za nabídku“, odtušil Magnus, „ale dvě jsou lepší než jedna.“ Ta stvůra co bejvala mojí sestrou vytáhla dýku a pokusila se ho probodnout, ale on byl rychlejší. Jednou ranou jí svým obrovským kladivem rozbil hlavu na kaši.

            „Ježkovy zraky, kurva…“ zírala jsem na kaši, co bejvala mojí sestrou, „no do prdele…“ udělalo se mi blbě. Na zvracení bude času dost… je neporazím, nejlepší bude utéct. Běham umím dobře.

            Tak jsem prchala. Oni za mnou. Prchala jsem lesem, mezi stromy. Jeden mě dostihl. Po krátkým boji jsem mu usekla horní část hlavy. Na zelenou trávu se rozšplíchl mozek. Nebylo to hezký, ale nebylo to taky poprvý, co jsem to udělala.

            Běžela jsem, neznámo kam. Lesy, stromy, mírný kopce, co se postupně měnili do skal. Nic jinýho tam nebylo. Daleko za mnou jsem slyšela, jak Magnus řve a rozčiluje se. Je to divný, ale běhat umím opravu rychle, mam velkou výdrž a prakticky nekonečnou zásobu energie. Spát nemusím několik dní a únavu necítím. Stejně tomu bylo i teď.

            Jenže nejsem nezranitelné. Magnus po mě vystřelil a šíp se mi zabodl do lýtka.

            „Aaaah!“ zaječela jsem, spadla na zem a udělala několik kotoulů, „No do prdele!“ vytrhla jsem šíp. Léčím se rychle, ale ne během dvou minut. A Magnus se blížil.

            Vyšplhala jsem se na kopec. Nevím, co je dole pod ním, ale lepší bude, když tam prostě vylezu a pak skočím dolů. Cokoli, než dělat otrokyni takovýhlemu chlápkovi, je mnohem lepší.

            „No tak, neblbni!“ vykřikl Magnus, když se vyšplhali na kopec za mnou, „jsi dobrá bojovnice! Chci tě mít na své straně, udělala jsi na mě dojem!“ Todle udělalo zase dojem na mě. On pokračoval.

            „Máš můj respekt! Naše ženy jsou sice válečnice, ale ne tak dobré jako ty! Přidej se ke mně a společně si podmaníme svět!“

            „Zní to dobře, ale já ti nevěřím!“ křičela jsem, „zabil jsi mojí sestru a určitě jsi udělal spousty dalších sviňáren!“

            „Tak je budeme dělat spolu, Pickles! Přidej se ke mně teď, nebo si tě najdu a pak už nebudu tak hodnej!“

            „Nikdy!“ zakřičela jsem. Meče jsem dala zpátky do pochev a vrhla se dolů ze stráně. Magnus stál nahoře, vlasy mu ve větru vlály a koukal se za mnou, jak padám.

            Dopadla jsem do vody. Řeka. Rozbouřená řeka, ledová řeka. Proudy vody. Plavat umím, ale v tomhle se plavat nedalo. Topila jsem se, polykala vodu, železný části mýho oblečení mě táhly ke dnu. Otloukala jsem se o kameny, tekla mi krev. Když jsem přestávala bojovat, spatřila jsem, jak ke mně někdo vodou kráčí a natahuje ke mně ruku. Z posledních sil jsem natáhla ruku jeho směrem a pak všechno zčernalo.

 

Vzhůru do další kapitoly