Kapitola 1 – Ostuda Ostrova

 

            Den, kdy to začalo, byl naprosto normální. Seděla jsem venku před naším domem a koukala se na moře. Aby bylo jasno, kde vlastně bydlím a co jsem zač. Jmenuju s Pickles. Se svojí starší sestrou žiju na Ostrovech. Ostrovy, zkrátka země Ostrovanů. Asi pět menších ostrovů blízko sebe. My Ostrovani jsme hodně podobný Lidem, jen jsme o něco menší, máme růžovou kůži, zrzavý vlasy, který si splétáme do dredů nebo copánků a zelený oči. Prej jsme velmi atraktivní národ, no nevím. Posledních dvacet let čumím jen na vlasatý zrzouny a už se mi nelíbí.

Není nás moc, nikdy nebylo, málo žen je plodnejch a ty, co jsou plodný, zvládnou porodit nejvíc dvě děti… zato se dožíváme vysokýho věku, mě je kupříkladu 80 ale vypadám ani ne na 25.

            Aby bylo jasno, jsem… bejvala jsem… válečnice. Náš lid bejval dobrejma válečníkama… bejval. Minulej čas je na místě. Všechno se to nějak posralo… Válčili jsme, byli jsme nejlepší žoldáci v Modromoří,  pomáhali jsme lidem, obchodníkům, co cestovali loděma a přepadávali je piráti nebo mořský obludy, v našich žilách koloval boj a naší potravou byla krev. Nebo obráceně? Teď je to stejně jedno. Poslední pořádnej boj byl před dvaceti lety. Od těch dob se stáváme pomalu ale jistě minulostí.

            Z velký části za to může naše povaha. Jsme výbušný a agresivní, když se dlouho nic neděje. Nikdo z těch, co  jsem znala, nezemřel přirozenou smrtí. A hlavně, máme velkou náklonnost k alkoholu. Zkrátka, podle lidí jsme nyní moc omezený a zbytečný. Prej jsou i jiný rasy, co jsou schopnější a kultivovanější. Tak nevím. Krom lidí, nás, oblud a pirátů jsem nikdy jiný rasy neviděla.

            Korunu tomu nasadili nedávný události. Agresivita vystoupala a ženám bylo zakázáno nosit zbraně. Vypukla občanská válka, naše počty a síly byly vyrovnaný… těžko říct, kdo vyhrál nebo prohrál. Náš lid se skoro zdecimoval. Na Ostrovech nás zbylo sotva tři sta. Zbylí odpluli pryč, nebo zemřeli. Já svou smrt přežila, ale mučili mě a málem mě skalpovali. Odnesla to jen část vlasů na levý straně nad uchem. Sestra se do ničeho nepletla. I když, stejně jako já, nemohla mít děti a bejvala válečnicí. Ale ne moc dobrou, spíš se flákala a dělala bordel. Přesto ji rodiče preferovali. Jsem ráda, že dávno zemřeli.

            A teď nastala doba, kdy i já a sestra máme  odjet pryč. Konečně… Slyšela jsem pověsti a řeči o místech, kde celý dny svítí slunce, kde jsou lesy a žijí tam podivný bytosti, ale je to daleko, hodně daleko.

            Takže, tohohle památnýho dne ke mně zašla sestra. Jako vždy, okouzlující a milá.

            „Pickles, rozhodla jsem se, že odsud vypadnem. Zkurvenej Ostrov, už tady nic není, a pomalu nemáme co žrát.“ Což byla pravda, během posledních dvaceti let jsme já a sestra musely být obyčejný přístavní krysy, co dělaj v hospodě, spěj s týpkama a občas za to dostanou zaplaceno. To člověka změní.

            „A kam chceš jít?“ zeptala jsem se. Ona ukázala na moře.

            „Někam tam. Pryč z Modromoří. Prodej baráku mam vyřízenej a zbytek věcí berem sebou.“ No, překvapilo mě, jak rychle to vyřídila, ale když chce, tak prosím.

            Nebudu to protahovat. Za pár dní jsme vypluly. Pro jistotu jsem si na sebe vzala bojový šaty – směs železa a kůže. Abych je popsala, jak vypadaj… teda,  nejdřív jak nevypadaj:  jednou kolem Ostrovů proplouval týpek, co se zastavil, aby prodal nějaké obrazy. Ty obrazy byly divný, měli znázorňovat nás Ostrovany, no a hlavně teda naše bojovnice, a ty bojový úbory co na sobě měli? Jen podprsenka a tangáče. Takže takle moje bojové šaty opravdu nevypadají. Zkrátka, směs kovu a kůže, kvalitní, praktický. Nevypadám v tom špatně, to je pravda, ale ne tak děsivě, jako ty polonahý nymfy.

            Prostě, vypluli jsme. A abych nevzbuzovala pohoršení, oblékla jsem si na to dlouhej plášt, aspoň jsem mohla skrýt svoje dva meče. Jeden nikdy neví, moře je nebezpečný místo. Nevím, co je za Modromořím, asi nějaký jiný moře.

            Pluli jsme dlouho, až jsme konečně dorazili na pevninu. Bylo to daleko, asi dva měsíce cesty od nás. Moře ale vypadalo pořád stejně, bylo modrý. Nebe se taky nijak nelišilo, ani počasí. Že by ty pověsti o jinejch krajích byly přehnaný? No uvidíme, až se vylodíme na pevninu. Ačkoli nevím, co tam budeme dělat. Třeba se necháme najmout jako žoldačky. Ale ani za nic už nechci dělat v kantýně.

            „Tak panstvo“, hlaholil kapitán, „vystupovat. Konečná stanice, pak se otáčíme a jedem na Otevřené moře, a tam budem další půl rok. Kdo se chce nechat najmout jako námořník, může zůstat.“ To my nechtěly. Dlouhý plavby mi nedělaj vůbec dobře, je mi špatně a mám ponorkovou nemoc, protože ať se člověk hne, kam chce, pořád tam potkává ty samý lidi, který už nemůže ani cejtit. Fuj.

 Takže sbohem lodi, vítej pevnino. Rozhodly jsme se projít po městě a zjistit, kde co je. A abych pravdu řekla… měla jsem sestry plný zuby, celý dva měsíce mě šikanovala a otravovala a nejednou mě i praštila.

 

Jak to bylo dál...