Konec

Nakonec to dopadlo dobře. Ondra se s králem a princeznou přátelsky rozloučil. On se nějakej ženich pro ni najde, toho bych se nebála. Co se Lancelota týče, dostal nabídku,  jaká se neodmítá.
             „Drahý synu,“ pravil obřadně král, „nechtěl bys zůstat? Pokud vím, chybí mi rádce.“ To je pravda. Bořivoj zmizel, ale něco mi říká, že se s ním ještě někdy setkáme…
            „No,“ přemejšlel Lancelot, „co takhle hradním detektivem?“
             „To je geniální!“ radoval se král, „rytířů mám spousty, a místo rádce bych měl hlavního hradního inspektora!“
            Po oslavným bále jsme se teda každej rozešel svou cestou.
            Šla jsem s Ondrou do jeho vesnice, kde si za darovaný zlato chtěl postavit pozlacenou pec a na návsi pomník ve tvaru buchty. Pro mě za mě, neni to špatnej nápad.
             „Ale dobrodružství se mi líbilo,“ rozumoval, „nemohl bych s tebou tam k vám? Podívat se na Ruprechtův soud a pak bysme mohli třeba sem, víš, zachraňovat princezny, bojovat se zlem, a podobně.“ Proč ne, parťák by se mi hodil.
            Tak jsme kráčeli za svítání z vesnice, vstříc novým dobrodružtvím, novejm přátelům a nepřátelům a co já vím, pokud se Ondra nezamiluje do nějaký mlynářky, tak třeba i nějakou tu princeznu získá…