Kapitola 5 - Bucht fight

            Když jsem se probrala, nikde nikdo nebyl. Ležela jsem na schodech u věže a děsně mě bolela hlava, jak mě do ní ta bláznivá ženská praštila. Ondra nikde nebyl, bylo ticho, jako po boji. No prdel.
            V lidský podobě jsem se plížila dolů, do trůnní síně, nebo jak to mám nazvat. Tam taky nikdo nebyl. Chvíli jsem se soustředila a kouzly hledala ostatní. A našla jsem je. Pod zemí. Ne jako mrtvý, očividně byli v žaláři. Jo, je to zase na mně, abych všechny zachránila.
             „Pst,“ ozvalo se najednou za mnou. Málem jsem vyletěla dva metry do vzduchu z kůže.
            „Ty vole, co to…“
            „To jsem já,“ řekl Ondra, „ta bláznivá ženská mě praštila vázou a utekla. Běžel jsem za ní, ale ztratila se mi. Pak jsem spadnul ze schodů.“
             „Jo, to je super,“ odtušila jsem.
            „Jsou ve sklepním žaláři,“ oznámil pak Ondra, „šel jsem se tam podívat, ale tys tam nikde nebyla, tak jsem tě šel hledat.“  Jak prostý. Kouzla jsou očividně zbytečnej luxus. Stačí se prostě podívat.
             „A Ruprecht je kde?“
            „Líže si rány někde tady v baráku."
Alespoň byl čas osvobodit princeznu a Lancelota. Tísnili se v menší cele.
            „Jé to jste vy!“ podivila se princezna. Byla to nevýrazná, menší tmavovlasá dívka. „Já se omlouvám, že jsem vás praštila, ale viděla jsem za oknem draka a zpanikařila.“
            „Jo, to všichni.… jsem vážně tak odporná?“ zamručela jsem. „Tak dobře. Proměním se do draka a osvobodím vás.. co je?“ Ondra zase trucoval.                                                                                                                                                                                                                                  „Já mám osvobozovat!“
             „No tak si posluž,“opřela jsem se o zeď a čekala, až se předvede. Chvíli něco štrachal v zámku, a ten povolil.
            „No pane jo,“ podivila jsem se. Kouzla očividně zastarávaj. Brzo nebude třeba ani používat telepatii a sedmimílový boty, protože pro dorozumívání se na dálku a rychlý cestování někdo vynalezne něco jinýho.
             Takže, všichni byli z cel venku. Vypadali jen mírně pocuchaně, nikde žádný větší zranění. Princezna děkovala Ondrovi, ale nevypadala z něj moc nadšená. On z ní taky ne.  Pak se ke mně přitočil a nechal se slyšet, že princeznu si představoval trochu jinak.
            „Je taková obyčejná, to i holky u nás na vesnici jsou hezčí,“ huhlal. Já teda nevím, jak vypadaj holky u něj na vesnici, ale pravda, že si princeznu asi hodně zidealizoval.
            „Takže, co teď uděláme?“ zeptal se Lancelot. „Musíme Ruprechta dorazit.“
            „Nedá se nic dělat," povzdechla jsem si, „nemám ráda, když někdo z mejch příbuznejch umírá, ale budem muset Ruprechta vyřídit. Ondro, chceš se toho ujmout?"
            Ondra vypadal zasmušile. Vůbec se mu nechtělo bejt hrdina. Něco mrmlal.
         „Ále,“ pravil jízlivě Lancelot, „pán už nechce být králem? Ani se vdát za princeznu?"
            „Padron, jesli můžu,“ vložila se do toho princezna, „ale já jsem na vdavky docela ještě mladá.“
            „Já jsem taky na vdavky mladej,“ řekl Ondra rychle, „a navíc by jsme měli asi vypadnout.“
            Tak jsme šli nahoru po schodech. Došli jsme do hlavní síně.
            Jenže tam už na nás čekal Ruprecht. Nečekali jsme že tam bude čekat, no a tak jsme se hrozně lekli. Navíc jsme neměli ani zbraně, takže myslím, že nás čeká rychlej konec.
            „Ruprechte…“ začala jsem, ve snaze ho nějak uchlácholit.
            „Už dost!“ okřikl nás. Vzápětí se proměnil do draka. Já, Lancelot a Ondra sme zaujali bojový postoje, princezna se za náma krčila a vypadala vystrašeně.
             „Já už toho mám vážně plný zuby!“ bědoval Ondra. „Princezna se mi nelíbí, drak mě furt otravuje…“ naštvaně vyndal z ranečku buchtu, „a během toho šaškování kolem mi ztvrdly všechny buchty!“ hodil buchtu naštvaně na Ruprechta.
             Pak se stalo něco hodně divnýho. Ruprechta buchta zasáhla… a on se hrozně leknul, jako by po něm Ondra hodil kovadlinu. Úplně ignoroval mě, Lancelota i princeznu a nehrdinsky vykvíknul.
            „Co mu je?“ zeptal se Lancelot. „Ondro, ať jsi udělal, co jsi chtěl, tak to udělej znova!“ Ondra vyndal další buchtu a s grácií hráče baseballu ji hodil přímo na Ruprechtovo oko.
            „Jaaau!“ proměnil se drak do lidský podoby. Princezna se zlověstně potěšeně zatvářila. Ondra jí podal buchty a oba nadšeně bombardovali černokněžníka, co se válel po podlaze.
             „Tak co mu je?" nechápal Lancelot, „jako chápu, buchty můžou bejt hnusný, ale nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by po nich tak vyváděl…“
            „Lepek,“ vzpomněla jsem si vítězoslavně, „má alergii na lepek. Hehehe! No potěž prdel, ten má ránu!“ Poraženej černokněžník ležel na zemi, kolem něho rozňahňaný buchty. Byl celej oteklej. Pokoušel se kouzlit, ale jeho chabej pokus o blesky jsem hnedka odrazila, natáhla do sebe a vrátila mu to. Kousíčky buchet lítaly kolem a Ruprecht narazil do protější zdi.
             Doběhli jsme k němu.
            „Dorazíme ho!" radoval se Ondra, „ale došly mi buchty!“
             „Ne, nech ho bejt," řekla jsem, „spíš by mě zajmalo, proč unes princeznu. Chtěli jsi ji snad sežrat, ohavo?"
             „De… to de…“ huhňal Ruprecht, „seb princeznu udesl, abych bohl krále vydírat… aby abdikoval v bůj prospěch.“
            „To je vůl jak elefant,“ vrtěla jsem hlavou, „no, ale jak myslíš, Ruprechte. Tvoje plány jsou zmařený.“
             „Přesně tak!“ dodal Lancelot. „Jsem rád, že jsem tě vypátral. Tvoje zločiny budou potrestaný…“
            „Budou,“ souhlasila jsem, „ale ne tady. Odešlu ho k nám, kde bude souzenej. Vydržte, napíšu našim dopis… nemáte někdo tužku a papír?"
            Tužka a papír se našly, napsala jsem svejm lidem dopis a začala kouzlit. Ruprecht se ani nebránil. Byl to docela neslavnej a neepickej konec, až mi ho trochu přišlo líto. Jako že nebyl vyloženej boss fight, kde hrdinové umíraj, padouchové umíraj, všechno ve zpomalenejch záběrech… ale co, aspoň se můj život o něco prodloužil. Ruprecht byl vždycky osina v zadku.
            „Jed deprozraďte,“ prosil Ruprecht, „že jste bě porazili buchtaba. Zkuste jib vyprávět, že to byl lítej a krutej boj, kde lítaly blesky, kouzla, kusy zdi atd.“ já souhlasila. Konec konců, kdo by mi uvěřil, že zlej černokněžník byl poraženej buchtovým bombardováním? A to Ondra byl zkraje nabádanej, aby buchty nepoužíval jako munici…
            „A ne aby tě napadly nějaký nepřístojnosti!“ napomínal ho Ondra, kterej se zase cejtil jako hrdina, „nebo všem prozradím, jak jsi nehrdinsky padnul!“ vypadal nesmírně potěšeně. (Ondra, ne Ruprecht, ten byl tak oteklej, že se nedalo poznat, jak se tváří).
        Takže Ruprecht byl mým kouzlem odeslanej k nám. Ty se budou divit, až se tam objeví. Až to tady vyřídím, přijdu se podívat, jak s ním zatočili. Myslím, že má naději na převýchovu. Zase tak starej neni, aby se s nim nedalo hnout.
             Takže jsme se vraceli nazpátek na královskej hrad. Naštěstí tady Ruprecht měl nějaký koně, takže na mně nikdo neseděl. V mlejně, kde si Ondra zase nechal napéct buchty, jsme přespali (byli jsme už hrozně utahaný, prakticky celou dobu jsme nic nejedli a ani nespali, nepočítám teda to bezvědomí) a pak pokračovali na hrad.
            Král nás přivítal v trůnním sále jako hrdiny. V první řadě se pokoušel vnutit princezninu ruku mně, pak Ondrovi a nakonec Lancelotovi. Když pochopil, že nikdo nemá zájem, dokonce ani princezna se na vdavky netřese, vložil se do toho Lancelot se stížností.
            „Málem jste mě něchal popravit!“ nadával. „A já jsem při tom jen pomáhal.“
             „Ani jsem o tom nerozhodoval!“ hájil se král. „Truchlil jsem ve svých komnatách. Celou dobu za mě rozhodoval Bořivoj Kopyto. Pozdě jsem se dozvěděl, že jsem byl oklamán. Spolupracoval s Ruprechtem… jsem rád, že jsi nezemřel…“ omlouval se a omlouval. Docela se mi to líbilo, když se někdo mocnej a starej omlouvá, vždycky to potěší. Protože před tím nasekal mraky chyb a uvědomuje si to.
             „To je divný," přerušila tok jeho řeči najednou princezna, „fakt že jo…“ koukala na Lancelota a obraz s portrétem, kterej byl za ním. Tak jsme se všichni koukli na obraz a pak na Lancelota.
            „No jo!“ vydechl Ondra. „Ten chlápek na tom obraze vypadá jako Lancelot!“
            „A já pořád, koho mi připomíná,“ mudrovala princezna, „a přitom vypadá jako dědeček Vilibald."
            „Ach, ano…“ mručel zase král, „kdysi jsem měl u komediantů milenku. Tedy… já míval milenek víc, ale tady není pochyb…“
             „Já padnu!“ vykřikl Ondra. „Princezna a Lancelot jsou sourozenci!"
             „Hotový rodinný pouta," ušklíbla jsem se, „dopadlo to fakt divně. Hledá ženicha, a najde sestru, ale já budu muset jít. Případný zlato a tak nechte tady Ondrovi, to on porazil Ruprechta.“