Kapitola 4 - Ruprechtova ruina

            Zanedlouho  jsme konečně dorazili do skal, kde se skrejval můj proradnej bratranec Ruprecht. Proměnila jsem se zpátky v člověka.
             „Takže von se Ruprecht mění do jinejch lidí?“
            „Jo,“ přikývl Lancelot, „do hlavního rádce. Našli ho mrtvýho."
             „A z toho obvinili tebe… hm, měnění podob je nezákonný,“ mudrovala jsem, „jako do lidí myslím. Umí to jen málo kdo. Jako jinak se měnit neumíme, kromě draků, že jo, ale to je naše přirozená podoba, jo, teda kromě jednoho dalšího bratrance, ten má na měnění talent a balí ženský na to, že se mění v jednorožce. Já jsem na draka moc kluků nesbalila…“ neodpustila jsem si.
             „Uměla bys mě proměnit v jednorožce?“ otočil se ke mně Ondra. „Pak bych princeznu mohl vysvobodit v jednorožčí podobě.“
Lancelot ho napomenul, ať neříká blbosti.
             „Musíme najít ten hrad,“ rozhodl pak, „aby Ondra mohl zachránit princeznu a my… a my mu budeme asistovat,“ já zavrtěla hlavou, když jsem viděla, jak se Ondra začíná rozčilovat, protože by tam nejradši šel sám.
             „Ne. Ty tam jdi očistit svoje jméno. Já jediná mu můžu asistovat, protože… protože mi dal buchty… jo,“ řekla jsem. Chvíli na mě koukali jako na exota, ale pak se rozhodli, že to je tak lepší. Ondra byl uspokojen a my vlastně taky, protože na nás nebude držkovat. Tak jsem se zase proměnila v draka, oni na mě nasedli a vzlétla jsem směr Ruprechtův hrad. Šlo to ztuha, ale šlo to.
        Konečně jsme stanuli před branou. Proměnila jsem se zpátky v člověka (aby je zase nenapadlo si na mě sedat), a Ondra směle zabušil na bránu. Klepadlo se ale urvalo a zůstalo mu v ruce.
             „Eh… sakra…“ zahuhlal. To už se ozvaly kroky a někdo odemykal bránu zevnitř. Ondra rychle vrazil urvaný klepadlo Lancelotovi do ruky.
            „Co tu chcete?“ zeptal se týpek, co otevřel. Byl to normálně vypadající pošuk, možná vypadal trochu lstivěji, než je zdrávo. Mohlo mu bejt tak padesát, měl bradku, fialový roucho a na hlavě ulízlý vlasy. Nikdy jsem ho neviděla, ale Lancelot očividně ano.
            „Bořivoj Kopyto!“ ukázal na něj. „Tak jsem měl pravdu. To vysvětluje mnoho věcí,“ zlobil se Lancelot.
             „Já nic nechápu!“ nadával Ondra, „chci princeznu! Tobě sem dal buchty –“ ukázal na mě, „tohohle otrapu,“ ukázal na Lancelota  „jsem vzal s sebou jen proto, že jsem hodnej. Teď chci princeznu!“ vztekal se. Já a Bořivoj jsme po sobě koukli a pokrčili rameny.
            „Jestli chceš vidět princeznu, musíš se nejprve utkat s mým pánem!“ souhlasil rádce a pustil nás dovnitř.
            Hrad byla jakási rozvalina, kterou bratranec pomocí kouzel tak nějak poupravil. Dal si záležet na tom, aby to tam vypadalo co nejstrašidelněji. Já se ostražitě rozhlížela a čekala, že na nás něco každou chvílí bafne,  Lancelot vypadal, že po něčem pátrá a Ondra poskakoval kolem Bořivoje a zasypával ho nadšenejma dotazama.
             „Budu muset splnit tři úkoly? Budu muset sbírat perly? Budu muset bojovat s drakem? Budu muset se potápět? Budu muset projít ohněm? Budu muset péct buchty?“ Bořka mi bylo docela líto. Jak vidno, Ondra by užvanil k smrti i kus kamene.
             Konečně jsme stanuli v trůnní síni. Teda spíš v něčem, co mělo být trůnní síň, ale bylo to hrozně obrovský. Všude byly sloupy a pečlivě naaranžovaný pavučiny a svícny. To se mi líbilo. Ať jsme, jaký chceme, máme rádi dramatično a trochu teatrálna k tomu.
            „Todle je jestě větší než chalupa strejdy Honzy!“ zaradoval se Ondra. „Tak tady bydlí zlej čaroděj, tady se s ním utkám?“
            To už se otevřely dveře na druhé straně síně. Někdo z nich vyšel, ale bylo to tak daleko, že jsme neviděli, kdo to je.
             „Haló!“ zvolal Ondra. „Nevidím vůbec nic! Vy jste princezna nebo ten zlej čaroděj?“ nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme všichni šli blíž, a ten týpek se taky přibližoval. Byl to…
             „Ruprecht!“ řekla jsem. Skutečně, stál tam. Tmavý vlasy měl krátký, oči zlatě zářily a pěstoval si bradku, zkrátka démonickej vzhled jedna radost.
            „Sestřenka!“ řekl Ruprecht.
             „Zlej čaroděj!“ řekl Ondra.
            „Zachránce princezny!“ procedil Ruprecht.
            „Co se děje?“ zeptal se Lancelot. „Proč tu stojíme? Zabijte ho!“
Ruprecht se zasmál: „To se ale nikdy nedovíte, kde je princezna!“
Lancelot se obrátil na Bořivoje: „Vsadím se, že to ví jenom on. Pochybuju, že by svýmu poskokovi řekl, kde princezna je.“
Bořek se naštval: „Náhodou vím! Je ve věži.“
             „Tak dík. Už tam letím!“ zaradoval se Ondra. Rozběhl se pryč.
             „Ne tak rychle!“ zasmál se Ruprecht. Udělal kouzlo, a proměnil se v draka. Velkej, černej drak, co chrlí plameny.
            „Dělej, proměn se!“ křikl na mě Lancelot. Taky jsem se proměnila.
             „Ach bože..." porovnal nás. Ruprecht oproti měl byl tak trojnásobnej. Působila jsem jako nějakej liliput.
            „Ondro běž, my ho zdržíme!“ křikl Lancelot. Ondra uháněl, jednou rukou si držel beranici a druhou raneček, kde měl buchty. Jenže se za ním rozběhl Bořivoj. Ten měl halapartnu. Ondra jen buchty.
            „Ghrr ghrr!“ zasmál se Ruprecht a smetl mě a Lancelota ocasem. Narazili jsme do ozdobnýho brnění. To se rozpadlo.
            „Jé hele meč!“ řekl Lancelot a popadl meč. Původně ho to brnění třímalo. „Já ho zase vrátím,“ ujistil Ruprechta. Otočila jsem se na Ondru. Kličkoval, ječel a snažil se uskakovat Bořkovejm ránám halapartnou. Občas po něm hodil buchtu.
            Dali jsme se do boje s mega drakem a doufali, že Ondra najde princeznu včas.
            Jenže po chvíli urputnýho boje (Lancelot seděl Ruprechtovi za krkem a mlátil ho do hlavy sekerou a já po něm chrlila oheň a ohnivé koule) se vedle mě objevil Ondra.
             „Pardon… já mám dotaz…“ Proměnila jsem se do člověka a zalezla za sloup. Lancelot mě následoval.
              „Co je zase?“
             „No, já nevím, kde ta věž je…“
             „Tak si najdi plánek hradu!“
             „Ten sebral Bořek a někam s ním utekl.“
             „Bořek se zdejchnul?“
            „Jo. Prej nechce bejt na straně, co prohrává,“ Ruprecht to zaslechl a rozzuřilo ho to. Ale co už. Lancelot si s ním nějak poradí, já musím pomoct Ondrovi. No to bude teda super král. Furt si jen stěžuje, nadává a myslí jen na sebe. Já mu věčně za zadkem stát nebudu. Ale teďka radši jo, nebo přijdu i o svůj zadek. Tak na mě nasedl a já se vznesla a letěla hledat tu věž.
            Kroužili jsme kolem hradu, věží tam bylo několik – postupně jsme je prohledávali. Až konečně v tý poslední byla princezna.
            Ondra zaklepal a řekl, aby princezna odstoupila ode dveří. Já se stala člověkem a kouzlem dveře vyrazila.
            „Jdu vás zachránit!“ křikl Ondra. To už mě princezna praštila nějakou vázou  a dala se na útěk.