Kapitola 3 - útěk z popravy

            Na hradě byla sešlost. Smuteční sešlost, všude byly vkusně naaranžovaný kusy černý látky, strážný měli černý šerpy, ale jinak to vypadalo jako na ňáký menší pouti. Stánky, podium, mraky lidí. Někdo mluvil do megafonu.
             „… a ještě před popravou si můžete zakoupit ve stánkách u dolní brány pivo, cukrovou vatu a párky v rohlíku!“
            „Párky, párky!“ zaradovali jsme se s Ondrou a klestili si cestu směr dolní brána. Když jsme si nakoupili párky, pivo a vatu, labužnicky jsem se usadili na lavičku do první řady.
            „Hmm… výborný jídlo, výborná poprava,“ radovala jsem se, „koho to asi popraví?“
            „Chtějí useknout hlavu jednomu člověku,“ otočil se k nám nějakej měšťan, kterej se ládoval vatou, „kterej má prsty v princeznině zmizení. Podezřele se poflakoval kolem a vyptával se lidí na všechno možný,“ my pokrčili rameny.
            „To abychom si sedli dozadu,“ pravil Ondra, „nemám rád, když mi na jídlo cáká krev.“
             „Tak to sníme ještě před popravou,“ rychle jsme do sebe ládovali jídlo. Když jsem měla párky snězený a pouštěla jsem se do vaty, ozvaly se bubny a kat a jeho asistenti přiváděli odsouzenýho. Dav začal pískat a radovat se. Ondra se pokoušel pískat, ale všechny kolem poprskal.
            „Nech těch blbostí, už vedou odsouzence!“ mávala jsem vatou, „hele… a je to Lancelot!“
             „Počkej, kurva, Lancelot?“ zbystřil Ondra.
            „Já ani nedojedla tu vatu, musej počkat, až to dojim, pak ho zachráníme!“ to už Lancelota přivedli k popravčímu špalku a kat se napřahoval.
            „Ne, musíme ho zachránit hnedka! Pohlídám ti vatu!“ rval mi Ondra jídlo z ruky.
            „To tak, sežereš mi jí!“ vrčela jsem. Pak jsem se ale povolila. Zavřela jsem oči, soustředila se – a proměnila se v draka.
            „No moc si se nevyznamenala,“ ušklíbl se Ondra.
            Udělala jsem dračí ekvivalent pokrčení rameny. Coby drak nemůžu mluvit, jen řvát, ale tomu lidi stejnak nerozuměj. A nechápu, co se mu na mý dračí podobě nelíbí. Nejsem žádnej mrňous, můžu měřit tak čtyři metry, jsem černočervená a mám velký křídla, takže rychle lítám. Umím ohnivý koule, chrlení ohně, prostě funguju jako plamenomet v dračí podobě. Bohatě mi to stačí, je to lepší, než obří draci, který jsou děsně pomalý.
             „Ghrrr!“  udělala jsem a střelila ohnivou kouli kousek od katovy nohy. Ten se lekl, pustil sekeru, ta mu spadla na nohu. Poskakoval po podiu, vykřikoval „jauva, jauva!“ a jeho asistenti se mu snažili sundat boty, nevím proč. Dopadlo to tak, že sebou sekli na jednu hromadu.
            Lidi kolem panikařili, ječeli, ale ječeli tak jako na oko, protože zaboha nechtěli, aby jim něco uniklo.
            Pokynula jsem Ondrovi, aby nasednul. Ten to hnedka udělal, i když bylo vidět, že se mu nechce. Využila jsem nastalýho zmatku a s Ondrou na hřbetě vyskočila na podium. Ondra zvedl Lancelota, posadil ho před sebe, při tom si sundal beranici, aby mu neuletěla a já roztáhla křídla a dala jsem se na úprk. Dav lidí začal hlučet. Nevěděla jsem, jesli se radujou, že se něco děje, že po nádvoří lítá drak anebo jesli je štve, že přišli o popravu. Pro jistotu jsem vychrlila dým, abych zakryla směr, kterým letíme, otočila se… a narazila do hradební zdi. Do hajzlu, oba jsou těžký jak závaží… tak tak jsem ze všech sil přesupěla zeď a přistála na zemi. Musela jsem se proměnit, abych to vydejchala.
            „Naval vatu,“ otočila jsem se na Ondru. Strčil mi do pusy vatu i s dřívkem. Já se po něm ohnala a snažila se rychle vatu spořádat a zároveň se proměnit zase v draka. Ondra zatím rozvazoval Lancelota, kterej nám překotně děkoval a snažil se vysvětlovat.
            „Počkat, drak se proměnil do člověka! A… to jsi ty!“ děsil se.
            „Jasně, ale rychle, támdle se ženou lidi,“ upozornila jsem. Dav lidí nás skoro dohnal. „Vysvětlování nastane později. Teďka musíme pryč. Dávejte bacha!“ zase jsem se proměnila do draka. Lancelot se chvíli bál, ale pak se rozhod, že se bude víc bát přibíhajících lidí a nasedl za Ondru.
            Moc se nedařilo. Uprostřed lesa jsem musela přistát.
            „Co se teda na hradě stalo?“ zeptala jsem se. „Ty seš detektiv, ty to budeš vědět."
         „Šel jsem večer na hrad, abych se poptal na ten medailon. Když jsem se vracel, byla už tma a zahlídl jsem hlavního rádce, jak se plíží po lese a nese bezvědomou princeznu. Stopoval jsem ho. V lese se sešel s Bořivojem Kopytem, zástupcem hlavního rádce. Pak se o něčem bavili. Rádce se proměnil do draka a odletěl. Běžel jsem do hospody, říct to ostatním. Oni na to, abych to šel říct někomu na hrad. Jenže jsem padl zrovna na Kopyta, začal jsem ho obviňovat. On se mi vysmál a nakonec mě zavřeli za podezření z vraždy hlavního rádce a na ráno se mě chystali popravit. Kopyto se pak někam vytratil, podle všeho pátrat po princezně, ale spíš si myslím, že šel za Ruprechtem,“ chvíli jsme o Lancelotovejch slovech přemejšleli.
            „Já vím kde jsou,“ řekla jsem, „bratranec Ruprecht se ukrejvá v opuštěným hradě, kterej je nedaleko odsud. Já to vím, páč vždycky příbuzný takhle vycejtim.“ Lancelot se na mě podezřívavě podívala, ale nic neřikal.
            „Co je. Všichni drakodlaci jsou příbuzný. Moc nás zase neni. Hm. Žádný… žádný takový že rodiče byli sourozenci.“ Jo. Jenže problémy začal dělat Ondra. Otočil se zády a trucoval.
            „Ježkovy oči, co zase?“
            „No, já si šel zachránit princeznu! A ne tucet dalších otrapů, co jsme nabrali po cestě. Od rána nedělám nic jinýho, než zachraňuju lidi, díky kterejm se králem fakt nestanu! A lidi si o mně myslej, že jsem buzna, když jsem osvobodil Lancelota!“
            „Jakej tucet? Sám jsi chtěl Lancelota zachránit!“ hádala jsem se s ním.
            „To jako fakt?“ podivil se Lancelot. „Dík.“
            „Jo, a nakonec se králem stane ona!“ zlobil se Ondra a štval celý široký okolí. „Já jsem jenom nějakej poskok! Asistent! Dodavatel buchet!“ jenže pak se ozvalo vzdálený troubení. Bylo sice poměrně daleko, ale signalizovalo to jasnou věc.
             „Hledaj nás!“ vykřikla jsem. „Jesli chceš, tak si tu klidně seď, ve vězení budeš mít času dost. My prcháme najít princeznu a Ruprechta!“ dali jsme se na útěk. Ondra tam asi 10 vteřin seděl a pak s výkřikem „počkejte na mě!“ utíkal za náma.
            Byli jsme zajímavá skvadra. Lancelot, kterej je podivnej komediant-detektiv, vdavekchtivej Ondra, kterej umí lidi bombardovat buchtama a šílenejma řečma a v poslední řadě kouzelná babička zamlada, která je napůl člověk a napůl drak.
             Tak jsme prchali lesem. Nakonec mě donutili proměnit se v draka, sedli si na mě a já kličkovala mezi stromama. To se jim to prchá, když se vozej, jsem z nich nejmenší a musím je všechny vozit. Do toho Ondra pořád držkoval a házel kyselý ksichty všude kolem. No, nejspíš se bál, že mu někdo z nás princeznu vyfoukne. Navíc, když jsme cestou potkali mlýn, donutil nás Ondra počkat, aby si mohl nechat napíct buchty.