Kapitola 2 - Princezny a hospody

        Cestou jsme spořádali všechny buchty a bavili se o kouzlech a o typech pecí. Na noc jsme se rozhodli ubytovat v krčmě „U hradu.“ Ondra měl s sebou dost peněz.
            „Už jsme u hradu!“ zaradoval se. Měl pravdu. Byla sice tma, ale že jsme byli u hradu, se dá poznat dle následující snadný logický úvahy: Když se (nejen) v pohádkách něco jmenuje „u něčeho“ tak vždycky tam to „něco“ je. „U dubu“ – ejhle, u hospy je dub. „U jezera“ – rybník. „U lesa“ – kupodivu les. „U zbořený stodoly“ – eh… kdekoli. Takže jsme měli kliku, že se hospoda nejmenovala  „U masovýho vraha.“
            V hospodě nás kupodivu nepřivítala tlupa loupežníků, jen tlupa komediantů. Jeden z nich šel k nám. Komedianty nebo cikány já ráda. Trochu tak vypadám, tak se mi mezi ně daří zapadat a nepoutat nechtěnou pozornost. Pokud nejsem v dračí podobě ovšem, to je pak trochu problém. Draků se většinou kolem moc nepoflakuje. Takže ten týpek, kterýho jsme zaujali, k nám došel. 
            „Ahoj, já jsem Lancelot,“ řekl. My na něj koukali. Mezi tím nám číšník přinesl ryby.
            „Ahoj, co potřebuješ?“ optala jsem se ho opatrně. Nevypadal jako ostatní komedianti, měl zlatý vlasy a modrý oči, ostatní komedianti byli tmaví a opálení a trochu vypadali jako já, jak jsem už před chvílí řekla.
            
„No, já umím věstit z ruky. Teda… učím se to,“ vykládal.
            „No tak do toho!“ pobídla jsem ho a tasila ruku. Lancelot nervózně sedl na židli přede mnou a dal se do čtení.
            „Máš tady spousty čar,“ řekl vesele po chvíli bádání, „a docela odolnou kůži.“ Píchal prstem do mojí ruky. Ondra se naklonil blíž.
            „Je fakt dobrej!“ zašeptal obdivně.
            „A jsi kouzelná babička zamlada.“
             „Hej, jak jsi to poznal?“ trochu mě vykolejil.
            „Soudě dle toho, že tvá ruka je mastná od buchet a na kalhotech máš zbytky drobků. Hm… buchty byly tvarohový a byly pečený někdy ráno.“ Ondra z toho málem spadl ze židle.
            „No, nikdy sem nechtěl bejt komediant, ale detektiv,“ pravil Lancelot skromně.
             „Jasně,“ přikývla jsem, „to co jsi řekl, o těch buchtách a mojí ruce, je pravda. Jenže bohužel pro tebe, já to vím taky. Ráda bych si poslechla něco, co nevím.“
Lancelot vraštil čelo, zíral do mý ruky jako bába do koksu. Nakonec zvolal: „Všechny je zachráníš!“
             To se nelíbilo Ondrovi. Odstrčil Lancelota ode mě a zuřil: „To mám ale udělat já! Ona mi jen asistuje! Je to kouzelná babička zamlada, má jen jíst buchty a dělat dobro!“
Lancelot chvíli nechápal. Pak řekl: „No ale já četl v její ruce, ne ve tvý!“ Ondra mu tedy pod nos cpal svou ruku. Problém byl, že v ní držel rybu.
            „Nech toho blbnutí,“ zavrčel Lancelot, „věštím jen z čistejch věcí.“
            „Tak věšti z tý ryby!“ Ondra mával rybou a vypadal jako rybář z Asterixe. Schylovalo s k problémům, tak jsem radši rybu vzala a řekla:
             „Ondra je unavenej. Celej den statečně cestoval, zejtra musíme najít princeznu a zachránit ji. Takže jestli nás omluvíte, dobrou noc!“ vymanévrovala jsem statečnýho zachránce z hostinský místnosti, nasměrovala ho na schody a uložila do jeho pokoje. Sama jsem si lehla vedle do kumbálu, protože tam byla skvělá postel, zatímco Ondru jsem dala na postel, která neměla ani pořádnou deku. Spala jsem dlouho a tvrdě. Probudil mě nějakej šílenej rámus, až jsem spadla z postele přímo do cibule.
            „Co je to za kravál?“ chvíli jsem poslouchala. Znělo to, jako když útočí armáda rozzuřenejch slonů, ale když jsem se pořádně probrala, tak jsem zjistila, že to jsou trumpety a hrajou nějakej smuteční pochod.
             „No ty vole, jestli tady člověka takhle budí každý ráno…“ otevřela jsem okno, abych se podívala, co se venku děje.
             „No vida!“ přímo naproti se tyčil mocnej hrad.
            „Ale ne…“ z oken začali spouštět černý kusy látky. Buďto suší černý prádlo nebo začal smutek.
            Rychle jsem vyběhla k Ondrovi do pokoje.
            „Ondro, vstávej!“
            „Co je, co je…“ Pak zaslechl ten trumpetistickej sloní kravál.
            „Útočí na nás sloni!“ sjel pod postel a nechtěl odtamtud za žádnou cenu vylízt.
            „Ale neutočí… na hradě držej smutek…“ Ondra nedůvěřivě vylezl zpod postele.
           „No dobře…“ souhlasil opatrně, „jen doufám, že to souvisí s princeznou. Protože kdyby se ztratil princ, nepřežil bych to.“
            
„To by ti ho bylo tak líto?“
             „Ale vůbec ne. Jen bych se za něj nemohl provdat a bejt králem.“

         Po chvíli dohadů a zmatenýho hledání oblečení jsme se vydali ven. Před hospodou se připravovali komedianti k odchodu. Nikde jsem ale neviděla Lancelota. Motal se tam jen principál a několik dalších.
            „Kde je ten jak nám věštil?“ zeptala jsem se.
             „Lancelota myslíte?“ řekl principál,  „Ten se rozhodl, že tu zůstane a bude pátrat po svým původu, páč od dětství má medailon se znakem tohodle království. A taky chce pátrat po princezně. Teda… chci říct, že bude pátrat po princezně a veškerý informace předávat vám. Chce bejt detektiv, ne král.“
            Ondru to uspokojilo: „A zjistil něco?“
             „No, v noci pátral, pak se vrátil a než odešel, tak nám řekl todle: princezna zmizela, král se zhroutil. Lancelot taky zjistil, že za tím stojí černokněžník Ruprecht. Plus nějakej drak. Znáte je?“ Já se zamyslela. Tady šlo do tuhýho.
             „No… něco mi to říká… myslím, že je to vzdálenej bratranec, o kterým jsme už docela dlouho neslyšeli… dost dlouho.“
            „Porazíme ho!“ radoval se Ondra. „je to ten černokněžník, nebo drak?“
Dala jsem se do vysvětlování: „Obojí. Všichni moji příbuzný jsou napůl lidi, napůl draci… takhle právě ty zlý draci vznikaj. Když je drakodlak dlouho drakem, zmocní se ho dračí podstata a už takovej zůstane. Akorátže, co jsem  tak různě slyšela, tak bratranec Ruprecht je furt člověkem. Ono se to tam u nás docela hlídá, ale čertví, vždycky někdo přijde s něčím novým, aby naše kouzla obešel. Hm… ale počítám, že princeznu unes v lidský podobě. Draka si člověk hnedka všimne.“
             „To je jasný, každej by si všimnul, kdyby na hrad utočil drak,“ rozumoval Ondra, „v první řadě by to dělalo děsnej kravál.“
            Nakonec jsme se s cirkusákama rozloučili a šli směr hrad.