kapitola 1 - vyrážíme do světa

        Ondra vstal a pořádně se praštil. To je teror, pomyslel si, kéž bych furt nemusel sedět za tou pecí.
       
Nejmenoval se typicky Honza, protože Honza byl jeho bratr (což byl švec), jeho otec (kovář), děda (krejčí), druhej děda (starosta),  jeho praděda (mrtvej), prapraděda (taky mrtvej) a švagr (manžel sestry Jany). Takže máma Jana mu dala jméno Ondra. Když se ho ptali, čím chce bejt, až bude velkej, navrhoval krále. Tím měl dle pohádkový tradice bejt jeho brácha, ale ten nikdy nevydržel za pecí dýl jak dvě hodiny. Ondra nechápal, proč osud krále postihuje jenom typy, který leží za pecí.
        
Když už tedy měl všechno vybavení pro to, stát se králem ( dva sourozence, kteří byli pracovití, oba rodiče a pec), tak pochopil, že poslední  dva atributy k tomu, aby se stal králem, je raneček buchet a záchrana princezny. Buchty dostal, na princeznu čekal až do večera na návsi, ale kolem přešla jen stará babka. Tak pak lovil žáby a snažil s jim dávat pusy a někdy kolem půlnoci začal hystericky hledat tu starou babku, než mu jeho otec vysvětlil – s pomocí pohádkový knížky – že Honzové (Ondra) se vydávají do světa, aby zachránili princeznu a buchty jim slouží jako podplacení kouzelnejch babiček a dědečků, ne jako munice.
        Ondra vyrazil ráno. Před tím se pokoušel chytit kocoura a obout ho, ovšem bez výsledku, a tak se v beranici, lidovým kroji, s ranečkem tvarohovejch buchet a podrápaným obličejem vydal do světa. Na rozcestí, asi kilometr od vesnice, si sedl a vyložil buchty. Čekal na zákazníka, kterej místo peněz zaplatí dobrým činem.
A nečekal dlouho.
            Objevila jsem se u lesa na nějakým kopečku. Dole byla víska a asi kilometr od ní rozcestí, kde seděl dlouhovlasej mladej chlápek v beranici a bůh ví proč vystavoval buchty. Došla jsem k němu.
            „Ahoj, můžu tě poprosit o buchtu?“ on sebou trhl (spal), pak popadl buchtu a vrazil mi ji do ruky. Úplně se rozpadla. Vevnitř byl tvaroh. Truchlivě jsem se na rozmydlenou buchtu koukala.
            „E-ááe…“ pronesl. Jo, vypadám divně. Mám tmavší kůži, zlatý oči, černý rasta copánky, který se nepovedly, triko, který se vytahalo a kalhoty, který se srazily. Co bysme si povídali, my drakodlaci jsme nikdy nebyli módníma esama. Zato umíme cestovat mezi dimenzema, galaxiema a napříč časem, to všechno pomocí kouzelnejch krystalů v dlaních. Kouzlení máme v krvi od přírody, ty krystaly jen vybrušujou náš um. A taky žijeme velmi dlouho. Což je problém, zvlášť když se do někoho zamilujeme, páč ho většinou přežijeme o několik tisíc let.
            „Kouzelnou babičku jsem si přestavoval jinak,“ zabručel ten cápek s beranicí.
             „Co bys chtěl, i taková kouzelná babička musí bejt někdy mladá, ne?“ lidový pohádky znám, tak vím, kam tim míří.
             „A ty jsi kouzelná?“ pookřál.
            „Jsem, Honzíčku.“
            „Jsem Ondra.“
            „Promiň, Ondro. Jo, jsem kouzelná. Eh. Jmenuju se… Kouzelnice, těší mě,“ potřásla jsem mu rukou. Bylo mu uplně šuma fuk, jak jsem se představila. Zářil jako velikonoční stromek na hřbitově.
             „A oženíš mě s princeznou?“
            „Tak hele, řekla jsem kouzelnice, ne dohazovačka.“
            „Tak mi dej něco za tu buchtu!“
            „Jo… jasně. Hm. Půjdu s tebou do světa a budu ti pomáhat, jo?“
             „To je super," zaradoval se. Vydali jsme se do světa společně.