3) V rozpacích

Takže jsme se pustili do skřetů. Byla to docela nevyrovnaná bitka, sice my jsme měli koně plus mě (ano, ráda se vytahuju) a Háma bohužel padl, což mě velmi mrzelo. Legolas, Gimli a Aragorn byli stále naživu, a pár dalších jezdců taky a docela se nám dařilo lotry pacifikovat.
    Pak se to stalo. Aragorn skoloval skřeta za jízdy na vrku, ale ouha, zasekla se mu noha, a tak i s vlkem spal dolů ze srázu!
    „Boha jeho néééé!!!“ Běžela jsem za ním ke srázu, připravená ho zachránit. Ale ouha podruhé, velké hrdiny kolí malé věci, tak jsem zakopla a praštila se a svět zmizel…

  Probudila jsem se na neznámém místě. Kolem mě pobíhali lidi a vyndávali ze mě šípy a dělali „ehhhheee“ když se rána zacelila. Ah, ano... ten lék od Galadriel byl vážně epický.
    Trochu jsem si narovnala hlavu na krku a moje první věta zněla: „eeerrr… chrch….“ Pak jsem si odkašlala, vyplivla chlupy a dodala normálně: „Kde je… Aragorn?“
    „On nepřijel?“ nedostalo se mi odpovědi.
    „No já nevim, mě se neptej, já sem se teď zbudila, ty seš vhůru…“ vytrhla jsem si ze zadku zvlášť obtížný šíp a podívala se do kamenné smutné tváře Eowyn.
    „Takže tu není?“ zakvílela jsem, „takže je mrtvý! Proč všichni, které mám ráda, umírají? Proč neumřu já?"
    „Klid, Ywo Nechiie, klid… On se.. vrátí…“ doufala Eowyn a já doufala s ní.
    „No co nadělám, máte tady bohy abych se k nim mohla modlit?“

Uplynul asi den. Posedávala jsem kolem a smutně truchlila. Neustále jsem se cpala jídlem, ale koňská pečeně mi už lezla ušima, a já se rozhodovala, že se nejspíš stanu vegetariánem. Prostě jsem neměla hlad, ale potřebovala jsem jíst. Do toho jsem našla zásoby vína, takže jsem se po Helmově žlebu potácela uplně opilá a přejedená, a lidi se mi vyhýbali. Pak jsem sebou sekla na zem a usnula. Najednou se na dvoře ozval povyk.
    „Skřeti!“ křila Eowyn, která mě křísila.
    „Fantomas!“ triumfovala  jsem. Nebyl to ani jeden ani druhý. Byl to sám Aragorn! Vypadal trochu zdrchaně, to je pravda, ale byl to on. Vrávoravě jsem vstala a rozběhla se k němu.
    „Jupí, Aragorne!“ mávala jsem a letěla jeho směrem. V patách mi byla Eowyn.
    „Ywo Nechiie!“ zaradoval se. Skočila jsem mu do náruče a vlepila polibek, „tak ty jsi naživu!" V tu chvíli do nás narazila Eowyn a svalili jsme se. Na zemi vznikl zajímavý sendvič. Ještě že touto dobou neexistovali paparazzi. To by byl oheň na střeše.
    „To se někdo má, po mě skočej akorát blechy!“ okomentoval scénku Gimli.
    „Auva auva já se pěkně praštil…“ naříkal Aragorn, „celou dobu bojuju jako blázen a přežil jsem  i pád ze 20 metrů, a hle, dodělaj mě holky!“ ale chechtal se. Koukala jsem na něj s radostí a oprašovali jsme se navzájem. Eowyn po něm radostně koukala a pak situace zvážněla. Aragorn se koukl na mě, na ní a pak na amulet co měl na krku. Já hodila oko na sebe (to bylo umění), Eowyn, Aragorna a jeho šperk. Eowyn taky. Pokukovali jsme po sobě a situaci trochu ledovatěla. Tady bude něco jiného. Chlap o kterého stojí několik holek nevěstí nic dobrého. A ten amulet do toho, že by nějakou měl v záloze? Nebo že by… že by měl a ona mu umřela?
   „No, tak vás nebudu rušit“ zkameněla Eowyn.
    „Blbost, to já vás nebudu vyrušovat“ uklonila jsem se zdvořile.
    „Ale co vás nemá holky… jen se bavte, já du do nemocnice mam něco s rukou!“ oznámil Aragorn. Nikdo nikam nešel.
    „Eeem… „
    „Heeee….“
    „mmhhhmmm…“ Jo byla jsem na rozpacích a čekala na zázrak. Eowyn začínala vypadat nakvašeně.
    „Hele já vypadnu, kdo chce, ať jde se mnou, mam docela hlad že bych snědla i obrubník“, konstatovala jsem. Eowyn řekla že mi ukáže kuchyň, protože si stejně nepamatuju, kde je, a Aragorn tam zůstal stát a jen tak koukal do země, pak na mě, na ní, na amulet…

  V jídelně jsem mezi sousty převyprávěla Eowyn náš příběh, protože před tím na to nebyl čas, nebo jsem se potácela opilá po baráku a nebylo se mnou řeči. Koňskou pečeni jsem vynechala a ráda si pochutnala na zeleninových karbanátcích, nikd yjsem netušila, že zelenina může být tak dobrá. Samo sebou, nikdo nemá na hobití mistry kuchaře, ale já nikdy nepohrdnu jídlem.
    Pak se ale ozvalo: „Do večera zaútočí! Připravte se do boje!“
   „Sakra já se ani normálně nenajim!“ zaklela jsem. Tohle bude... maso.