2) Zkoněná Země

Jeli jsme ku městu. Vypadlo docela přijatelně. Až na to, že jedna vlajka se urvala a přistála přímo na mém obličeji. Což pokazilo můj triumfální vstup do města. Navíc se mi stýskalo po Boromirovi. Co by asi tak řekl na toto město. JIstě by ho srovnával s tím svým. A to jeho by vítězilo. To je v pytli....
  
Došli jsme ke dveřím baráku, kde bydlel král.
     
„Tak, sem se všema zbraněma!“ ozval se velitel stráží.
  
„No to tak, rozluč se s tim, chátro zlodějská!“ zanadával Gimli.'
   „Jééééžiš, já ti tu sekeru nešlohnu, mam na sekery alergii“, zaškaredil se strážce. Gimli mu s reptáním sekeru dal a radil mu, at jí pořád leští.
  
„No, tak můj meč.. chjo, já mam ještě asi deset nožíků různě po kapsách a po ponožkách a eště několik malých lučíků mam někde v prstenu… eehh, to bude chvíli trvat…“ snažil se Aragorn. Legolas odevzdal luk a pokřikoval rady.
  
„No, já si hůl nechám“, zakrákal Gandalf hrozně stařecky, „jsem starý a nemocný a musím se opírat…“
  
„Blbost“, odvětila jsem, „dyť dole si nás učil, jak udělat přemet a vykládal jsi, že si minulý tejden v tom cirkuse tam v tý vesnici… ghhh…“ vzal mě holí po hlavě a pak udělal několik chvatů že mě skolil.
  
„Ooooh, božínku, já ubohý stařec, žerty si tropí ze staré kůže… ooh ted jsem prodělal záchvat mlácení…. Uuuu, de na mě mrtvice…“ zběsile na mě mrkal. Při své zpomalenosti jsem vše pochopila.
  
„Tak si tu hůl třeba sežerte!!“odsekl strážce, „a co vy?“ kouknul na mě a vypadal, že se každou chvílí rozbrečí.
  
„?“
  
„No nic, jaké máte zbraně?“
  
„?“
  
„Sakra jak bojujete?“
  
„No, když k tomu dojde, udělám takle a pak takle mávnu rukou…“ z ruky mi vystřelil paprsek. „Ale to byste mi museli ruku useknout, ale ona naroste stejnak zase za chvíli nová, takže já se budu ovládat!“ Strážce vypadal, že se o něj pokouší mdloby.
   „Jestli mi budete dělat potíže, tak mě šéf vyhodí!“ rozbrečel se, „A pak nesplatim hypotéku a manželka se se mnou rozvede…“
  
„Uklidněte se, strážný," poplácala jsem ho po ruce, "nebojte se. Hele, tady je můj meč, ten vám svěřím, ale nebojte, my vám chceme jen pomoct. Aby zase bylo líp." Strážný brečky přikyvovala, popotahoval, tak jsem ho objala. Legolas mu podal kapesník a strážný se s hlasitým troubením vysmrkal.
    Když jsme měli vstupní formality za sebou, mohli jsme vstoupit do Síně králů.

  Přistupovali jsme blíž ke králi. Šla jsem pomalým krokem a držela se za Aragornem. Přesněji řečeno držela jsem se Aragorna za ruku a klepala se za jeho zády. Boha jeho, král tady a já musím reprezentovat Čechy… emmm, pivo a vepřové tu zatím není, tak to půjde těžce. Sandály taky nemám, abych mohla vytáhnout ponožky. No... Před námi se šoural Gandalf, hrozně se opíral o hůl, šel zavěšený do Legolase a byl hrozně shrbený. Hlasitě funěl, jako by ho bolel každý krok.
  
Za trůnem stáli dva lidi, nějaký slizoun a holka. Vypadala poměrně sympaticky.
  
„Jde sem posel špatných správ“, zasyčel slizoun do ucha královi. Král vypadal jako něco co je dlouho na jednou místě, navíc na něm byli pavučiny. Pomyslela jsem si něco o neschopných sluhách a rozhodla jsem se, že jako dar jim dám prachovku. Aragorn mě naštěstí upozornil, že to nebude třeba, že si s tim Gandalf poradí.
  
„Vypadněte“ zakrákoral král.
  
„Coooo? My ani nestačili dojít ke trůnu a už aby sme zase šli pryč?“ naštvala jsem se. Gandalf se ale vztyčil, přestal kulhat a skuhrat a postavil se vedle mě.
    "SARUMANE!" zahřměl Gandalf, "Vysávám tě z Theodéna jako se vysává šťáva z ledový tříště!" zamával holí. Nic se nestalo. Král se zasmál stylem Fantomas. Já se ukryla za Gandalfa.
    "Ha ha ha ha. To nepomůže, šedej poutníku! Na mě nemáš!"  Gandalf se rozčílil a sundal si šedej župan. Na okamžik zazářilo jasný světlo, Eowyn chtěla Gandalfa zastavit, ale Aragorn jí v tom zabránil. Pak začla mela. Skočili po nás strážný, jejich velitel skolaboval, tiše si pro sebe brečel, že měl jít pracovat do muničního skladu, a my se začli rvát. čaroděj pak vykřikoval nějaký hesla a nakonec praštil krále holí před hlavu. A stalo se něco divnýho. Král začal mládnout. teď vypadal na 90, teď na 70, teď na 55... a na tom se zasekl. No... vypadal o hodně líp, ale podle mě ho Gandalf měl nechat aspon tak o deset vteřin déle mládnout. Král ze sebe oprášil pavučiny a vyslovil přání, že potřebuje na záchod. Pak se uvítal s Eowyn, pak koukl na nás, já jsem byla zakousnutá do paže strážného a vyjeveně na krále koukala. potom křikl:
   „Vyhoďte Červivce!“  Já vyplivla strážného, který se s kvílením vzdálil a pak se na krále podívala.
  
„Dovolte, to že koušu strážce nemusí znamenat že sem plná červů! Protestovala jsem.
  
„Ale ne ty!“ oznámil Aragorn a pěstí vyřídil nějakého sluhu, "on!" ukázal na slizouna.
    "Aha. Jdu si ho podat!"
     rozběhla jsem se ven, protože Červivec využil příležitosti a unikl Gimlimu. Aragorn mě zadržel. Chvíli jsem hrabala nohama na zemi, jak jsem byla rozeběhnutá.
    "nech ho žít. Už hodně lidí zemřelo..."
    "A jesli ho nezabiju, tak kuli němu zemře ještě víc lidí! On poběží hnedka za Sarumanem, děláš chybu, pust mě! Nech mě ho zabít, králi, přikažtemu, ať mě pustí a nechá mě Červivce zabít!" Jenže než jsme se dohodli, byl Červivec v trapu.
    "No, vidíš to!" nadávala jsem Aragornovi, "teďka běží za Sarumanem, a až se něco stane, tak za to budeš moct jenom ty!"

  Pak jsme si vyslechli nářky krále nad tím, jak do něj Gríma Červivec hustil lektvary a kouzla, že jeho syn Theodred padl, stará se o neteř a synovce Eowyn a Eomera, (ačkoli doposud se spíš starali oni o něj) a pak přijely nějaké děti na koni a řekli, že skřeti hodlají útočit na Edoras. Theoden na to, že se skryjeme do Helmova žlebu.
  
„Co je to?“  - v posledních dnech pokud jsem se nevzdávala, jak řekl Aragorn, tak jsem se ptala kdo nebo co to je. Pak sem namítla že by bylo lepší převléct se za křoví.
  
„To je pevnost“, vysvětloval král Theodén, „no a my se tam schováme. Má pevný zdi, nic by je nemělo rozbořit.“
  
„Myslíš?“ opáčila jsem, ale tanky nebo jaderné zbraně tu neznají.. bohudík, bohužel.
  
„Takže, aby bylo jasno, sebereme se a vypadneme do Helmova žlebu. Všichni.“

  Sebrali jsme se a odjížděli do Helmova žlebu. Všichni. Kromě Gandalfa, který jel sehnat Eomera a ostatní, aby se vrátili a pomohli bránit Helmův žleb. Eowyn se starala o lidi a pomáhala jim nosit (já jsem se o to pokoušela, ale rozbila jsem nějaký džbánek, pak jsem rozbila sud a nakonec jsem ztratila kopí, tak mě s díky odmítli) , Aragorn, Legolas a Gimli jeli někde uprostřed průvodu. Já jsem pobíhala sem tam a snažila se být užitečná.
    Večer jsme s Eowyn udělali nějakou kaši.
  
„Já teda vařit neumim“, přiznala jsem se, „ale mít tady tak vepřový a pivo, tak bych něco zvládla..“
  
„Mám tady jenom koňský tlustý maso, myslíš, že z něj něco uděláme?“ koukla na mě Eowyn a vypadalo to,že váhá zda má vařit.
  
„Ale jo, s toho něco vykřešeme.. normálně ho hoď tady do vody a nech o vařit a uvidíme, co se z toho stane.“ Po chvíli vaření byla kaše hotová. Nevypadalo to nijak vábně.
  
„To je brynda“, konstatovala jsem, „no snad se po tom nikdo neotráví!“ Začaly jsme chodit po celém ležení a nabízeli jsme lidem kaši.
   
„Eh, ne, ne, děkuji, j á jsem jedl.“
  
„Díky, fakt ne, mam tady suchou petržel!“
  
„Ne, díky, jsem vegetarián…“ Nikdo nechtěl a Eowyn to pomalu mrzelo, že nikdo nechce jíst její jídlo.
  
„Gimli! Gimli co ty, dáš si?“ zastavila se u něj a nutila mu kaši, už docela naštvaná. Já jsem se pochechtávala v záloze.“
  
„Ne, díky, já hubnu!“ odbyl ji a prchal od kaše a Eowyn.
  
„Támdle sedí Aragorn, ten by to snad jedl“, napadlo mě a pelášila jsem k němu.
  
„OOBĚEED!! Teda, chci říct VEČERĚĚĚ!!!“ ječela jsem a dělala, že troubím. Aragorn schoval meč, který zrovna leštil, a zasmál se.
   
„Tak co jste, holky uvařily?“
  
„Moc dobrou kaši…“ řekla Eowyn a podala mu misku.
  
„Ou, díky!“ Aragorn si nabral na lžičku a ztuhl. Koukl na ní a pak na mě. Já jsem otevírala pusu do slov „sněz to!“ on mžoural na Eowyn a polkl. Eowyn byla šťasná.
  
„No, já jdu spát, tak se mějte, a dobrou chuť!“ odešla. Aragorn lil polívku na zem a já šla za Eowyn. Ta se najednou otočila, že do mě vrazila. Aragorn rychle narovnal mísu, a dělal že jí. Vyprskla jsem smíchy.
  
„Jo, Aragorne, chtěla jsem se tě zeptat, kolik ti vlasně je? Děda mi kdysi vyprávěl, že s tebou bojoval…“ ptala se Eowyn, "ale to je už 60 let zpátky!"
  
„Tak se držte. Dobrá, držíte se? Je mi 97!“
  
„Hele“, nakrčila jsem nos, „Apríla bylo před půl rokem.“ Nesebralo mě to, ale Eowyn ano. Prudce vstala, až mě zase málem sejmula.
    "ty jsi Dúnadán!" oznámila.
    "Co je Dúnadán?" zeptala jsem se.
    "Je vás už jen pár!" dodala, "je skvělé, že nekoho z vás konečně poznávám."
    "Dobře. Nechte si to pro sebe, já jdu támdle. Dobrou noc." Rozloučila jsem se a šla se pokusit usnout.

  Druhej den cesta probíhala hladce, ale…
  
Pak jsem ale zahlédla něco moc podezřelého.
  
„Támhle se něco na nás žene!"
    "Skřeti na vrcích!" zavolala Legolas.
    "Jo, jasně! Skřeti na vrrcích! co je to vrcích? Ale, nechme to bejt...." Theoden zavelel, aby jsme se za nimi pustili já, Aragorn, Legolas, Gimli a několik jeho mužů pod vedením strážného Hámy. Ostatní se s křikem a panikou dali na útěk do helmova žlebu.
    "Tak, kluci, jdeme na ně!" zavelela jsem, tasila meč a vyběhla jsem proti našim nepřátelům.