DVOJKA

1)kouzelný hvozd


   Zůstali jsme4. Už druhým dnem jsme já, Legolas, Aragorn a Gimli stopovali Smíška a Pipina. Já nesledovala, já jsem hlídala ve vzduchu. Nemůžu přece dělat všechno naráz. Byla to docela honitba.
    Asi třetího dne jsme narazili na partu chlápků na koních. Doufala jsem, že budou mít sýr, protože jsem měla chuť na sýr. Neptejte se proč. Prostě mi nějak chyběl.
    „Co jsou zač?" zarazila jsem se.
   „To jsou Rohirové“, vysvětloval Legolas.
     "Ty neznám", zabručela jsem a skrývala se společně s ostatními za kameny, kterých tam bylo plno.
    „Pssst!“ snažil se nás Aragorn hlasitě utišit.  Gimli mu pomohl:
    „Sakra!!Musíme bejt zticha!!!“ řval z plných plic, „musíme mlčet a schovat se!!! Co kdyby nám něco chtěli udělat!!“
    „Cóóó? Jsem asi hluchá! hrozně to tady fouká!“ řvala jsem. Pak zastavili a my museli ven ze skrýše.
    „Ahoj“, řekla jsem nadšeně.
    „Kdo jste zač a to tu chcete? Ona je holka?“ nechápal jeden z těch chlápků, co seděli na koních.
    „jo, je“, odpověděl za mě Gimli, „zato vy byste se měli naučit zdvořilosti a představit se nám a ne se nás pokusit zabít!“
    „Tak a ted poslouchejte!“ pravil rozhodně Legolas, „nebudu to opakovat. Vzdáváme se. Vzdáváme se bez jakejchkoli řecí a podmínek. Aaa… omlouváme se vám za váš čas. Heh.“
    „Legolasi ty pakoni…“ naštval se Aragorn a taky se vzdal.
    „Kdo teda sakra jste? Už jste se dohodli?“ chlápek na koni byl nervní.
    „No“, Aragorn se ujal velení, „já jsem Aragorn, todle s lukem je Legolas, to malý je Gimli a ona je Ywa Nechiie… a tady sme proto že emmm… hledáme dva hobity, co zmizeli se skřetama… a kdo jste teda vy?“
    „Já jsem Eomér z Rohanu. Jde to tam od desíti k pěti, Saruman ovládá mého strýce, nerozezná přítele od nepřítele. Radím vám tam nechodit... A nebo ne: vy jediní nám můžete pomoci... Jo a skřeti.. no, snad vám to pomůže, ale včera večer jsme pobili asi 200 skřetů, nikdo nepřežil…“
    „A hobiti?“ vykřikli jsme my 4.
   „No… jelikož nevim co to je, tak nemůžu svědčit…“
    My 4 se překřikovali, že to jsou dva malý lidi, vypadají asi jako 10 leté děti.
    „No…“ Eomér si promnul bradu, „včera jsem byla docela slušně na sračky, takže si nic moc nepamatuju.. ale ne, nebyli tam, to bych si zapamatoval, no i když.. ale asi ne. No, běžte se tam podívat, třeba se schovali.. tady vám dám koně, sou sice jen dva, jejich majitelé, všech 5 předchozích měli záhadnou smůlu… jeden se menuje Pátek 13 a druhej kůň Zaduplej čtyřlístek." My koukali na dva bělouše, které nám přivedli a v duchu se modlili, aby jsme neměli podobnou smůlu jako předchozí majitelé.
    „Jo díky, já stejnak na tom neumim… dycky se držim ohonu a vlaju za koněm, nebo hledám brzdu. Takže v poho!“
    Pak nám dal ještě několik rad a odjel i s partou kamarádů čítající asi 500 kamarádů. Teda já být takle oblíbená…

Dojeli jsme k podezřele vyhlížejícímu místu. Bylo to u lesa.
    „Jééé, les! Houby! A musim se vyčůrat!“ zahalekala jsem.
    „Nedoporučoval bych ti to“ ozval se Aragorn a znělo to vystrašeně.
    „Copa? Máte tady drsný ekology nebo sou tam skrytý kamery?“
    „Ne-e, ale je to Fangorn..“
    "To neznám, ale já prostě potřebuju na záchod, a tady na pláni u rozkládajících se mrtvol skřetů se mi vážně vykonávat potřebu nechce."
    „Je to kouzelnej les a to čůrání by se ti stokrát vrátilo!“ Což byla rozhodující věta.Nechtělo se mi být pocákaná bůh ví čím, tak jsem popošla opodál. Nebudu vás zdržovat nechutnými detaily, a pak jsem popošla k hromadě skřetů, která smrděla, mrtvoly byly seškvařené a celkově to vypadalo děsivě, hlavně hlava nabodnutá na kůlu.
    „Tady to vypadá jako po masakru“, nic jiného mě nenapadlo. Jasně, že ne po oslavě velikonoc. I když o tom by se dalo polemizovat, loni o velikonocích jsme brutálně rozryli zahradu a ráno se lidi povalovali uplně všude.... no....
    „Sou mrtví! My selhali!“ pořvával Aragorn a kopal a mlátil do čeho se dalo. Když docela úhlednou kupu mrtvol rozhrabal na deset metrů čtverečních, tak se uklidnil.
    „Ale blbost!“ okřikl ho Legolas, „nebordel tady, já totiž celou dobu koukám tady na ten dopis a čekám, až si ho všimneš. Kdybys kámo nehysterčil, tak si tady přečteš todle: Ahoj. My žijeme. Někam zdrhnem. S+P“. Legolas se triumfálně usmíval. „Konečně sem tě přetrumf! A pak že vždycky má poslední a první slovo Aragorn. Až povím, že je to hysterák…“
    „Legolasi! Půjčím ti kouzelnej meč, když to nikde nepovíš!“ strachoval se Aragorn. Já jsem se praštila do čela. Společně s Gimlim jsou opravdu mimtrio hadr. Vytrhla jsem mu vzkaz a pokusila se ho přečíst. Naštěstí hobití písmo se hodně podobalo tomu našemu.
   „Nechte těch řečí a radši se koukneme po hobitech. Vypadá to jako jejich písmo. Nikdo jinej nepíše S opačně.“
    Aragorn klekl na zem a očichával trávu. Něco si mumlal pod vousy a pak se po 4 rozběhl k lesu. Měla jsem za to, že se co nevidět podrbe nohou za uchem. Nestalo se tak, ale zato řekl: „Mam dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu dobrou. Ta dobrá je, že jsou někde v lese a přežili. Ta zlá, že my taky musím do lesa. Koně půjdou s náma.“
    „Jasná páka šéfe!“ vydali jsme se do lesa.

  Po několika kilometrech jsem toho měla plné zuby. Pořád jsem zakopávala o bludné kořeny a v jednom kuse se mi točila hlava. Nebýt Aragorna, zabloudím. Taky se na mě dvakrát něco vyčůralo. Spadla jsem do borůvčí nebo nečeho, co se jako borůvčí tvářilo, ale běžné borůvčí vás nebombarduje malými koulemi. Když jsem se pokusila vznést, tak si se mnou několik větví zahrálo badminton. Nemělo to cenu. A překvapení nás teprve čekalo.

  Byla tma a noc. Z místa kde byl Aragorn se ozvala tupá rána a zanadávání. Zase narazil do stromu. Gimli si cestu musel prosekávat. Legolas si prozpěvoval aby zakryl strach.
    „Hele, támdle někdo dělá oheň, asi budou buřty!“ zaradovala jsem se a ukázala směrem, kde bylo světlo.
   „Blbost, oheň v lese?“ nechápal Aragorn, „ale podíváme se tam. Protože v tomdle lese stejně nic horšího než my není.“ Vtom ho do hlavy klepl žalud.
    „Auky… no ješte kromě padajících žaludů a nás… no tak jo, kromě bodláků, žaludů a nás.. hele, borůvky nechte toho nebo se nedostaneme z místa, jasný?“
    Došli jsme ke světlu. Byl to zářící chlap!
    „Hvězdní lidé! A já ty letáky vyhazovala!“ Hořekovala jsem.
    „Proboha! Saruman!“
    „Kdo je to?“ panikařím, "toho neznám! Je zlej nebo hodnej? chce mě zabít, nebo má sýr?"
    „Padněte přede mnou na tvář!“ zaječel bíle svítící maniak.
   „Magoříš? Jsou tady střílející borůvky! A bahno!“ odmítal Gimli.
    „No, tak se vzdáváme. Achjo.“ Rezignoval Aragorn a dodal, že celej den nedělá nic jiného, než že se vzdává nebo naráží do stromů. „Ale teď aspoň řekni kdo jsi, a´t vím, komu mam poslat účet za spoďary.“
    „Tak se podívej"“ pravil světelný pán. Aragorn nic neříkal, já jsem si mnula slzící oči.
    „Dívám, dívám, ale když mě svítíš do očí jako přetažená zářivka tak fakt nic nevidim."

světlo zhaslo. A stál tam… Gandalf!
    . Byl celý bílý a měl vyžehlené vlasy, taky bílé. Asi ho souboj s mravencem stál veškeré nervy, že mu zbělely vlasy.
    „Oh jeee!“ vypustili ze sebe Ty 3 a poklonili se. Já jsem stála a civěla.
    „No teda… kde ses flákal, magiči?“
   „Je to na dlouho.. bojoval jsem s Balrogem. Pak jsem umřel, a pak jsem se probudil. Stal se ze mě Saruman..."
    "tak moment," skočila jsem mu do řeči, "Saruman? To je ten, tamten? Takže on nějak zaniknul? Nebo se změnil do Gandalfa? Hele, já tomu nerozumím. Nechtěli byste toho nechat, a jít zachránit hobity?"
    "hobiti jsou v bezpečí. U Entů. Před námi ale stojí jiný ukol. Musíme jít do Edorasu, do země Rohanů."
    "Fajn, jdeme na to." souhlasila jsem, "doufám, že tam mají pořádné jídlo."