6)Drama v lese

    Když už jsem byla v tom lese, tak jem se rozhodla, že nasbírám pár hub. Sam mluvil o nějaké omáčce, a já na ní dostala chuť. Tak jsem hledala Froda, Boromira, a houby. Froda jsem našla. Postával u nějaké obří nohy (všude furt byly nějaké rozvaliny... a bylo to super) a tvářil se, jako by ta obří noha giganticky smrděla.
     „Ahoj“, řekla jsem a zamávala houbou. On se na mě podíval a měl prázdný pohled.
   „Tak co tě trápí?“ řekla jsem bodře. On mlčel  a pak se na mě podíval.
    „Nezvládnu to.“
   „Pověz mi všechno.. co cítíš…“
    „Ohromnou moc… vládne nade mnou… bojím se že selžu…“ já jsem se k němu sklonila a houbou mu poklepala na rameno.
    „Hele neselžeš, mam tě  ráda. A nechci, aby se ti něco stalo.“ Pak jsme mlčeli. Tohle je Frodův boj...
    „Jdu se projít“, odpověděl když zjistil, že mu neporadím a nechal mě tam stát s houbou v ruce. Ale to už se ke mně hrnul  Boromir.
    „Neměla by ses tu poflakovat sama“, řekl, „něco by se ti mohlo stát.“
    „A co asi, nic horšího než já tu není.“ Zrzoun ke mně přistoupil a pohrával si s kadeří mojich vlasů. „neboj se, dám na tebe pozor a nic se ti nestane.“ Jako, nebála jsem se ho, opravdu stačilo abych trochu zakouzlila a jemu sklapne. Ale zatím mě neohrožoval.
    „Co si myslíš o tomdle podniku?“ zaševelil, „podle mě je to trochu nepromyšlený. Prsten je dar, měli bysme si ho vzít a vrátit se ke mně domů.“ Jaký my, má mě snad za lupiče nebo co? Nestačila jsem nic říct a on žvanil dál. No, v dnešní době by to byl mladík co pořád tvrdne v posilce, pak jde na dýzu kde balí holky a je synem bohatého a vlivného chlapa a je to jeho milovaný syn. Myslí si, že může mít všechno.
    „Hele, o čem to ted mluvíš?“ trochu mi unikla nit.
   „No – o svatbě, ne?“
    „Ty se budeš ženit?“
    „Myslím, že jsem našel ideální manželku!“
    „Fakticky? Gratuluju!“ podivila jsem se. Proč za mnou tedy leze, když už si našel nějakou holku?
   „Vidím jí v tobě!“
    „Ve mně?“ nechápala jsem, „jak se tam… dostala?“ pak mi to docvaklo. Chce abych se s ním odstěhovala do toho zázračného města a bydlela tam a celý život poslouchala jeho vrtochy a hrdinské řeči. Ouuu, to tedy prrrd!
    "Myslím, že je to výborný nápad!" pronesl, "hele, vezmeme Frodovi prsten, a pak se rychle vrátíme k nám na Minas Tirith, osvobodíme Gondor, a budeme společně vládnout - nikdo nemusí vědět, kdo je Aragorn doopravdy. Mému otci se budeš líbit, bude rád, že jsem si našel takovou nevěstu. Už jsem mu o tobě i psal. Je nadšený a hrozně se na tebe těší. Fakt se víc hodíš sem, do Středozemě než k vám do nudnýho světa. Dokonce jsem i navrhl tvoje svatební šaty! Myslím, že líp jsem si vybrat nemoh, a ty konec konců taky ne!" koukala jsem na něj jako blbě vyřezanej svatej.
    „Hele, ale nezeptal ses mě, jestli chci. Tak teda odpovídám, že nechci. Máš blbý plány, chceš zabít Froda a vzít mu prsten. A propos nehodím se sem, jsem z jiný doby, a vůbec nech mě na pokoji… hodí se k tobě jiná holka.. ne já!“ Lapal po dechu. Najednou se tam objevil Frodo. Boromir se na něj otočil a spusitl: „Ty ten prsten chceš jenom pro sebe, co???? A pokud ho chceš zničit, tak uděláš chybu!! Velkou chybu! Dej mi ho!! Dej sem ten prsten!“ Hnal se za Frodem. Ten se dal na útěk.
    „Boromire, ty pako, nech ho bejt!“ střelila jsem po něm blesk ale minul ho a vedlejší strom už nebude, co býval. Pak jsem na něj skočila a začli jsme se rvát. Byla to prča. V jednu chvíli mě žádá o ruku a ve druhý chvíli do mě mlátí jako do bubnu.
   „Ywo Nechiie, ty… ty si se k nám přidala stejně jenom proto abys mohla v klidu balit Aragorna, co?! Jenom kvůli němu, jsem to poznal! Ale co ti on může dát?? Já ti můžu dát moc, svoje město, armádu, všechno! Kdo jinej by chtěl holku s krátkejma vlasama?“ tím mě dostal. Myslel si že mě může psychicky vydírat.
    "Ne! Ty vypadni! Nech mě!" křičela jsem. To už se hnal na Froda s taseným mečem.
    "Frodo!" zakřičela jsem, "zešílel! Uteč!" chytila jsem Boromira za ruku a lomcovala jím. Frodo si nasadil prsten a zmizel. Já jsem uhnula, podrazila Boromirovi nohy, udělala salto nazad a rozběhla se pryč, směr naše ležení, varovat ostatní, že se nám to zvrtlo.

Doběhla jsem do ležení.
    „Gchuuuubfffff?“ vypravila jsem ze sebe a padla na zem. Aragorn tam nebyl.
    „Cože?“ nechápal Legolas, „co si říkala?“
    „říkala gchuuuubf“, dodal Pipin.
    „Neříkala ghuuuuuubf, říkala gchuuuuubbbffff!“ opravil ho Smíšek.
   „Ne, já slyšel ghuuuuuubbbbbbfffff!“
    „Helejte“, dala jsem se do řeči, „říkala jsem ghuuubf, nebo gchuuubf, to je jedno. De ale o to, že Aragorn, Frodo a Boromir jsou v nebezpečí!“
    „Co? Jak to?“ vyřvávali.
    „No – von se chtěl oženit s Frodem, teda se mnou, já sem řekla že nechci, že si chci vzít Froda, kterej chce vzít prsten.. nééé, že Boromir chce vzít prsten a mě, a Frrodo říkal že si mě nechce vzít, jako teda Frodo, ale že si chce Aragorn vzít mě, což Boromir nevzal přes srdce, chce zabít prsten a vzít si Aragorna…teda vobráceně, zabít Aragorna a Froda a vzít si prsten a mě, ale já si ho vzít nechci.. proboha co to melu…! Prostě musíme tamjít a zachránit ho!“
    „Koho?“ řekli sborově.
    „Boromira, prsten, Froda a Aragorna!“ Nastala mela.

vyběhli jsme směr Frodo a Boromir. Jenže než jsme je našli, napadli nás skřeti. Aragornovi se povedlo zachránit Froda, tím že se ovládl a nechtěl si vzít prsten. Jenže Smíšek a Pipin se pokusili situaci zachránit tak, že se vydávali za Froda a vykřikovali, že mají prsten. Skřeti je napadli, a v tu chvíli Boromir přivolal pomoc. Došlo mu, že ho Prsten ovládal, a ať byl blbec sebevětší, kamaráda nebo kamarádku by nikdy nezabil. Ale zpět k nám.

Bojovala jsem jako o život. Klika, že mi Galadriel dala ten lektvar. Povedlo se mi přijít o ukazovák a v tu chvíli narostl nový. Přestala jsem se bát a sřílela jsem na skřety ohnivé koule a elektrické paprsky. Když to nikam nevedlo,používala jem svůj kouzelný meč. Pak mě někdo střelil lukem, přímo do srdce. Vytrhla jsem šíp a poznamenala „to sou blbý fóry!“ skřeti se ulekli, ale pak se do mě zase pustili. Občas jsem vystřelila nějaký ten blesk, občas kulovou palbu… Dařilo se.
    Skřeti takové štěstí neměli, a na zemi jich byla hromada. Chvíli jsem mlátila a střílela blesky, až mě Gimli zarazil se slovy, že „už ti došli!“ Já sem se rozhlídla.
    "Proboha! Boromir!!"
    Rozběhla jsem směrem, kde jsem tušila Boromira. Našla jsem ho. Trčely z něj šípy a mě napadlo, že mu Galadriel měla dát taky loka.
    Nevěřila jsem svým očím. Stála jsem jako přibitá k zemi. „ZRZ-KÚÚÚ!!!“ zařvala jsem ze zbytku plic. „proboha!!!! Nééé!“ ne že by mě na něm nějak záleželo, ale když vidíte někoho umírat tak si radostí asi netrylkujete.
    „Já ghhhh…umírám…“ zasípal
    „Hhh, to snad ne… tě z toho nějak dostanu!“ale něvěděla jsem jak. Já nevím ani jak poskytnout první pomoc při pádu z pěti centimetrů.
 „Prosimtě, ještě vydr… „ nevěděla jsem, co říct. Doufala jsem, že řekne nějaké tajné heslo nebo cokoli takového.
   „Ne, teď mě – hgg – poslouchej. Zustaň s Aragornem..“
    „Proč s ním? Já se chci vrátit k sobě! A teď už nemam nikoho kdo by mě vzal do.. do města kde… kde sou bílý střechy nebo jax to řikal…“ to už se k nám hnal povykující Aragorn.
    „Ywo Nechiie! Boromire! U všech dubů! Co je s váma? Do Mordoru! Boromire!“ Na nic víc se nezmohl. „měl jsem přijít dřív!“
    „Bys nic nezachránil…“ Ruka se mi zacelila.“no já se dám do kupy sama, ale co on? On to má za sebou!“
    „Aragorne, já… já se ti omlouvám za všecho co jsem Ywě Nechii o tobě nakukal…“
    „To nic, to nic,každej sme nějakej… „ těšil ho Aragorn ale v duchu se jistě zajímal, co za živa nakukával. Já vám to nepovím, když se Boromir začínal rozkecávat, neposlouchala jsem ho.
    „Skřeti… vzali sebou Smíška a Pipina… zachrante je…. A vynadejte jim…Ywo Nechiie, běž za mým otcem... bež za ním...“ a to bylo všechno, co řekl.
    „No mohl si připravit lepší proslov“, zahučela jsem. Je to pravda, já sama jsem si připravila proslov pro případ, že by mě kdykoliv zabili, a zrovna by byl po ruce někdo známý. Ale ne každej se pojistil.[1]
    Pak už nikdo nemluvil. Jo, bez Boromira to nebylo ono a neměli jsme si z koho dělat srandu. Na hřbitovní fóry moc nejsem. Tak to s náladou šlo z kopce. Zbyli jsme 4, protože dva hobity vzali skřeti a druhý dva zmizeli neznámo kam. Ale domnívám se, že Frodo žije.
    „Půjdme je zachránit,co vy na to?“ navrhl Aragorn.
    „No, ty seš tady šéfem, mě se neptej,"  zahuhlala jsem.
    "uááá! Jdeme je zachránit!" radoval se Gimli.
    "ne tak zhurta! běžím první!" strkal se s ním Legolas. Rozběhli jsme se do lesa a běželi a běželi.

  Vydali jsme se po stopách hobitů. Skončil První díl.


[1] Je to pravda. Ta moje řeč zní nějak jako: „tak když už umírám, tak ať vás ani nenapadne hrabat se mi v mobilu a osobních věcech a s tim beďarovitym idiotem sem v pátý třídě nechodila! Jo a jednou jsem šlohla jabko.“