4) podzemní peklo

Došli jsem k Morii. Utábořili jsme se a rozhodli se pořádně najíst. Boromir si sedl vedle mě, tentokrát se to nepovedlo odklonit. Prý mu mám vyprávět o mém světě. Haha. O Praze jsem vykládala jenom 5 minut a on usnul. A to po mě chce, abych poslouchala jeho vyprávění o bílých věžích. Jo, co je mi do jeho věží, já mu vykládala o žižkovské věži, ale nevěděl, co je televizní vysílač. To Aragorn je něco jiného. S ním dokážu prožvanit celé noci aniž bych se cítila jako blb nebo jako objekt jeho pokusů o balení. Rovnocenný parťák. S ním jako jediným se dá kloudně mluvit. Ne že by se s ostatními nedala vést řeč, naopak, ale s Aragornem mi bylo nejlíp.
    Gandalfovi se nechtělo jít krz Morii. Ačkoli Gimli vykládal, jaký to tam je senzační.
    „Ohně burácí, pivo teče proudem a bratránek Balin nás královsky uvítá!“ vyřvával. Gandalf mu chtěl udělat radost, ale věděl, že ho tam dole čeká něco horšího než ožraní trpaslíci, zpívající hymny tupu "Opijem se! Opijem se!" nebo "Na zdraví, na zdraví, už jsme všichni ožralí!" či "Jde si slon pro diplom" ačkoli, dalo by se o tom polemizovat. Banda falešně zpívajících hlučných brachů dokáže být leckdy nepříjemnější než hemeroidy. Pak nezbývá nic jiného, než se ožrat, vybrat si nejhezčího z osazenstva a někam se vytratit... ech to jste nečetli...
    Gimli ho pořád nutil a přemlouval, aby se tam šlo a Gandalf toho měl plné zuby, tak se vzdal, metaforicky vyvěsil bílou vlajku a následoval Gimliho.
    Došli jsme ke dveřím, které svítily.
    „Pane jo, zajímalo by mě, kde je zásuvka“, zamumlala sem si sama pro sebe. Jelikož zrzoun nevěděl, co je zásuvka, dal pokoj. Chtěl se ptát, už otevíral pusu, ale Gandalf si vynutil klid.
    „Takže, stačí když řeknu heslo a vejdu, to je snadný“, liboval si Gandalf a něco řekl. Nic. Dveře zůstaly zavřené.
    „Hergot, někde něco neklape… čím to? Asi jsem dal špatný důraz na druhou slabiku…“ pokoušel se pořád znovu dostat se do dveří, ale nic. Začali jsme se nudit. Hobiti házeli do vody kamení a já jsem se poflakovala kolem. Najednou  Froda něco napadlo.
   „Gandalfe, jak se řekne elfsky přítel?“ Gandalf zpozorněl, co ho ten prcek otravuje.
   „Meloun“, řekl, a prásk ho, dveře byly otevřené. Frodo se tvářil, jako kdyby se stal starostou Morie, ale naštěstí ho v další chvíli málem sejmula chobotnice. Všichni s chobotnicí bojovali a mě se zasekla noha mezi několika kameny. Nastaly krušné chvíle, všcihni bojovali s chobotnicí, co se chystala posvačit Froda, a já jsem pištěla a snažila se pomocí kouzel šutr rozdrtit. Pak jsem toho nechala, protože jsem málem trefila vlastní nohu. Mezi tím jsem dostala pár facek od všudypřítomných chapadel, děsně to bolelo, dala jsem se do breku. A to už Frodo byl osvobozen a všichni se hnali dovnitř do jeskyně. Já ječela ještě víc, protože jsem nemohla běžet. Boromir a Aragorn mi přispěchali na pomoc, horlivě odhazovali kameny a bojovali s chapadly, pak na nás začalo ze stropu padat kamení, to už mě uvolnili, a všicni tři jsme se ječící v objetí váleli na podlaze směr jeskyně. Kdž kravál ustál, rozhédli jsme se.
    "Fu... trpasličí veselí jsem si představoala jinak..."kolem leželi mrtví trpalící, tedy kostry,  „ale je možné že se upili k smrti, znala jsem takové...“
    Gimli byl zoufalý, tak jsem toho nechala. Stejně mezi mrtvolami vás humor hnedka přejde.
    Chvíli jsme zůstali sedět ve skále, a přepadala nás beznaděl.
    "Strašidlo!" zakřičel najednou Frodo a někam ukazoval Všichni jsme se tím směrem podívali.
    "To neni strašidlo, ale duch," opravila jsem ho.
    "Blbost," opravil všechny opravdy Gandalf, "to je Glum. Takovej týpek, kterýmu dřív prsten patřil. bylo to takle: jednou si glum, tehdy sméagol, hobit, vyjel na ryby se svým bratrancem deágolem. Deágol spadl do vody, protože byl opilý, a na dně našel prsten. Sméagol byl totálně střízlivý, tak se rozhodl, že bratrance okrade, protože byl úspěšný absolvent cechu Zlodějů. Jenže prsten měl magickou moc, a tak jindy věčně nalitý Deágol vystřízlivěl. Byl to pro něj šok, a tak se neubránil zuřivému sméagolovi, který ho uškrtil a prsten mu sebral. Utekl do hor. A tam se jeho osobnost rozdvojila. Větší část je Glum, odporné prokleté stvoření,  druhá část, to je zbytek, malý zlomek poctivého zloděje Sméagola.čas běžel. Po mnoha letech zuboženému Glumovi prsten vzal schopný hobit, Bilbo Pytlík, Frodův strejda. Glum byl pak zajat a mučen, ale prsten z něj nedostali. Práskl Bilba, a tak se ro Hobitína rozjelo Devět nazghůlů... a dál to znáte..." pak zmlkl a já přemýšlela o jeho slovech. Jediné, k čemu sem se dobrala bylo, že bych těch devět nechtěla potkat... PO chvíli Gandalf zvolal, že tudy vede cesta, tak jsme se sebrali a šli.

            Došli jsme do místnosti, kde byla rakev. Na ní svítilo světlo, vypadalo to dobře, až na to, že Gimli začal truchlit. Byl to jeho bratranec Balin.Vedle rakve na zemi ležela kostra Oriho, což byl kronikář a Balinův příbuzný. Já a Gandalf jsme se naklonili nad knihu. No super. Nějaké písmo co neznám. Poprosila jsem Gandalfa, aby četl.
    "Stojí tu: už přicházejí, už jsou u brány. Dlouho nevytrží. Stokrát jsem jim říkal, aby panty namazali a vyměnili vrata za nové. Ale kdepak, Oriho nikdo neposlouchá. Sakra! Dobyli bránu! Stráž padla. Slyším je, melodie jejich bubnů je horší než ta, co strejda Horset zpíval o mých narozeninách. A to je co říct… Už jsou tady! U dveří! Mlátí do nich, dávám jim tak dvě minuty než se sem dostanou. Je čas na poslední přiznání! Takže, ta aférka Kiliho a Tauriel... bože, to bylo směšné... ve skutečnosti jsem jim nefandil, věděl jsem, že to dopadne blbě. Bombur je strašně tlustej. NIkdo mi to neřekne, všichni mu pochlebují, jak je štíhlý. A máme to tady. Ani se sám nezvedne. Ne. Jsou tady! Jsou tady! Zemři tak mladý!!" Nebylo to povzbudivé.
    A pak se to stalo. Jeden z hobitů se nějak napřáhnul, nebo co udělal, já se zrovna koukala jinam, a schodil do studny kostru. Gandalf vyřvával, aby se tam schodil sám, hobit se k tomu chystal, ale ostatní tušili, že teď nastane Armagedon.
    Asi deset minut se ozývaly rány,jak kostra padala. Musela to být výška! Tedy hloubka.. Naštěstí jsem Pipina odradila od toho aby tam skákal, protože by udělal ještě větší rámus. On se to snažil ze všech sil napravit.
    "To jenom větříček! Jen větříček schodil tu kostru!" křičel. A pak se ozvalo bubnování.
   „Technaři!“ nic jiného mě nenapadlo.
    „To jsou skřeti!“ ozval se Legolas.
    „No dyt řikám! Vidíš mezi technařema a skřetama rozdíl? já ne!“

Připravili jsme si bojové postoje. Garda k popukání. Vepředu Aragorn a Boromir, pak Legolas, za nimi 4 malý hobiti s meči, s toho jeden svítil (noo, ten Frodo musí mít vždycky něco extra, docela se mi zamlouvá) pak Gandalf s napřaženou holí, na hrobu stál Gimli se sekerou a vedle něj já. To bude křest ohněm.
    Boj byl lítý, zdržím vás podrobností, protože si to nepamatuji. Byl tam jen ohromný skřet a asi 20 jiných skřetů. Střílela jsem do nich blesky a paprsky a obranným štítem jsem uhýbala před ranami. Pak mě ten obr popadl za nohy a hodil proti zdi a probrala jsem se, až když všichni brečeli kolem Froda. Jak se ukázalo, přežil. Bylo to díky Mitrilové spodničce. Něco jako neprůstřelná vesta.
    „V tom hobitovi je víc, než se zdá,“ zhodnotil Gimli situaci.
   „Tak doufejme, že všechno dobře dopadne. Ale já mu věřím, je schopný," pomohla jsem Frodovi na nohy a šlo se dál.

Dali jsme se na něco jako útěk. Toto místo bylo velmi nehostinné, tak jsme se ho rozhodli opustit. Pak jsme šli ohromnou chodbou, se kterou si nezavdá ani sazka aréna, kdyby ji zvýšili a vertikálně roztáhli. Deset roztažených sazka aren… a k tomu tunely ruského metra... Obklopili nás skřeti – poznali jsme to podle toho, že Frodovi svítil meč červeně, jindy byl modrý, a podle toho, že rámusili. Mě připomínali pavouky. Vtom se ze dveří vzadu ozvaly zlověstné zvuky a rozsvítilo se tam světlo. Skřeti zmizeli. Meč zmodral. Zvuk se opakoval.
    „Co je tohle za čertovinu?“ nechápal zrzoun a chtěl se tam jít podívat.
    „Trpaslíci v hlubinách země narazili na horší věci než skřety…“ vysvětloval Gandalf.
   „Samosebou“ vydechla jsem zasvěceně, „našli CD s hudbou EMO a polovina jich pak pomřela na deprese. nebo se prohrabali do Austrálie a narazily na australany... nebo na mravence.“
   „Je to Balrog…“ sice to znělo jako název nějaké emo skupiny, ale spíš mi k tomu seděl ten mravenec.
    „To je mravenec, učili jsme se o tom ve škole“ přitakala jsem, „mravenec. Zlej mravenec co žije hluboko v zemi.“
   „Je to démon z pradávného světa!“ vyřvával Gandalf.
    „No, to tady celou dobu opakuju, mravenec!"
    „Tady kouzla nestačí!“ Gandalf vůči mě zázračně ohluchl, „musíme se spasit útěkem!“ a jako první vyrazil. 
    "Tady kyblík s vodou taky nestačí!" poznamenala jsem ironicky, když jsem spatřila kus ohnivého mravence. Za čarodějem jsme se vydali my ostatní, a ječeli jsme jako když nás na nože berou.

  Doběhli jsme k nějakým betonovým můstkům. Nevypadali věrohodně. Naopak. Jen se jich člověk dotkne a hnedka se rozpadnou. Já zvládnu přeskákat, ale co ostatní?
    „Jak se dostaneme na druhou stranu? Docela se nám to tu dramatizuje, navíc někdo pořád střílí“, upozorňoval Boromir a ukázal na oštěp, co kolem něj zrovna proletěl.
   „No, musíme se dostat přes tuhle lávku a tam už bude východ ven… zvládneme to“, povzbuzoval Aragorn. Pak jsem ucítila nápor hroznýho horka.
    „Mravenec!!! Už ho máme za zádama! Rychle, tady to musíme přeskočit! Ta díra se zvětšuje, drolí se to!!“ halekala jsem. Nějak se nám povedlo přeskákat a můstek spadl. Běžěli jsme dál.
   „Aragorne, věď je dál! Já Balroga zastavím!“ poznamenal Gandalf.
   „Běž… běž…!“
    Aragorn se sebral a zdrhal.

  Pak nastala impozantní chvále. Gandalf bojoval proti démonu a vypadalo to hezky. Stačil na mě mezitím vyřvávat, abych nic nedělala a dávala na ostatní pozor. Stejně jsem neměla v plánu nic dělat, sledování napínavé scény mě zaměstnávalo. Jen ten popkorn chyběl.
    Pak se to stalo. Mravenec ho sejmul! Opravdu, shodil ho z můstku a oba spadli! Furt  jsem měla za to že vyleze, a řekne „ale že to byla sranda?“ a ono nic. Frodo dostal hysterák, někdo zase začal zuřivě střílet, tak jsme hromadně zase vzali kramle.

  Venku hysterčili snad vsichni. Já jsem hrozně zpanikařila.
    „Proboha, jak se dostanu domu???? To už jako nikdy neuvidim rodiče?? Už nikdy nepujdu do školy, nikdy se nebudu hádat se segrama, nikdy nebudu muset jít na pracák, nikdy nebudu muset… nooo, zůstat tady má něco do sebe“, zamumlala jsem nakonec. Boromir zase začal něco o svém městu, tedy nabíral že něco řekne, ale Aragorn ho předstihl a řekl, že se pro mě nějaké místo najde. Vypadal sklíčeně, ale jaképak starosti, on je pořád doma, neuvízl někde v jiném světě s miziviou šancí na návrat...

  Pak jsme se vydali do Lorienu.