3)Jedna společnice stěžuje život všem

Samo sebou, že jsme nešli hned. Pipin byl nedočkavý a hned by vyrazil, ale když mu Frodo připoměl, že nemáme ani zabalenou svačinu, řekl jen "aha" a sedl si do křesla, kde jsem před tím seděla já, zapálil si dýmku a čekal, až mu sluhové zabalí jídlo. Sedla jsem si vedle něj a on se se mnou dělil o dýmku. Zbytek sněmu se šoural do baráku. Dala jsem se s Pipinem do strašně živého rozhovoru, protože jsem viděla, jak si to ke mě hrne Boromir. Pak jsem zavolala na Smíška, aby si sedl do druhého křesla, protože Boromir právě zamířil k tomu prázdnému. No prima.
    "A jak se kluci těšíte?" konvezrovala jsem, "tady je to docela hezké, že ano?"

tak jsme tam seděli, a žvanili, byla s nima docela sranda, někdo nám přinesl i jídlo a pití, a pak dkyž přišli uklízeči s tím, že bude fajn to tam uklidit, tak jsme se klidili do svých pokojů. Teda, hobiti ještě do kuchyně, já do pokoje, protože jsem byla docela přejedená. Cestou jsem potkala Arwen. Ano, s tou jsem se stihla seznámit, protože to byla Elrondova dcera. Vypadala ztrápeně.
    "Ahoj! Co se děje?"
    "Ah... ahoj... to jsi ty. Víš... moje trápení je nepochopitelné a trvá věky... tak ráda bych se s vámi vypravila..." To mě nepřekvapuje, ukázala se jako zdatná bojovnice, tedy soudě dle toho, co mi vyprávěl Gandalf, jak zachránila Froda před devíti jezdci apokalypsy.. . nebo co to bylo. Prostě zdatná jezdkyně, umí to s mečem a ovládá i kouzla.
       "takže je v tom nějakej chlap..." nikdy jsem nemluvila s Elfkou, tak s ní mluvím jako se sebou rovnou. KOnec konců,t ady maj přede mnou všichni respekt.
    "Ano... musím si vybrat mezi nesmrtelným životem a mezi ním." Hm. Já se zamyslela.
    "to je pěkně na hovno, protože když budeš žít nafurt, budeš se pak trápit. A hele, nešlo by, aby on se stal nesmrtelným s tebou?"
    "Ne. Jeho místo je tady." sedly jsme si na schody.
    "to je pěkně blbý."
    "navíc cítím, že v jeho srdci... ne, to radši říkat nebudu... nebo jo... on si není jistý..." tohle na mě bylo moc. Depresivní rozhovory nemám ráda. Tak jsem strašně nepřesvědčivě zívla a pravila, ýe musím jít spát. Ona neprotestovala.

No jenže jsem cestou zabloudila. Došla jsem na nějaké místo, kde byly obratzy a sochy.
    „To je překvapení!“ zahalekal za mnou někdo. Trhla jsem sebou, a pak se otočila. Byl to ten Boromir. Ah, bože...
   „Copak  tu děláš? Jak to, že nespíš?“ culil se a udělal ke mně krok. Instinktivně jsem couvla.
    „Já bloudím“, oznámila jsem stručně.
   „No, snad najdeme někoho, kdo nám poradí kudy jít, taky jsem se ztratil.. ale co, aspoň si to tady projdeme, ty malby vypadaj zajímavě, že jo…“ procházeli jsme místností, kde bylo plno obrazů a soch. On to komentoval, a já jsem mlčela.
    "Tyjo, koukni se na tenhle obraz. To vypadá, jako by tý ženský někdo vyprávěl blbej vtip, a ona se ze zdvořilosti usmívala... pche, nějká Dona Misa, co to tady založila. No potěž. Já mít takovou ránu, zakládám plastickou chirurgii... a co todle? ten týpek vypadá jako blázen, co hrozně ječí. No jasně, to mě mohlo napadnout, že se ten obraz bude menovat výkřik, ale co my vímě, třeba si jen zpívá? v tom případě ho nechci slyšet!"
    "Ha ha", udělala jsem a hledala, kudy utéct.
    „Nazdar“, ozvalo se náhle ze tmy.
    „Jaj, ahoj“, řekl Boromir. Já jsem zasalutovala.
    „Kdo seš?“ dodal zrzoun a koukal na sedícího jako na exota.
   „Aragorn, to si nepamatuješ?“
    „No jo vlasně..“ plácl se zrzoun do čela, „sem to ale hlupák. Seš elf?“ konverzoval, nebo se o to spíš pokoušel.
    „No, jenom z malilililinkatý části. A co ty Ywo Nechiie, jak se ti tu líbí?“
    
„Chybí mi tu komp, ale jinak docela ok.“
    Zrzoun kousek popošel a stáhl mě s sebou.
    „Koukni, byl by to docela pěknej meč, kdyby nebyl rozlámanej. Já ten svůj pravidelně leštím“, pochlubil se. Vzal kus meče do ruky, ale jak si hrál na machra, tak se pořezal.
    „AUUUU!!! JAAAAAAU!!! Zasranej krám hnusnej! Zkurvenej meč!“ vyřvával na celou Roklinku a mával s pořezanou rukou. Krev cákala na všechny strany a potřísnila obraz, kde stejně byla zachycená bitva, takže nikdo později nepoznal, že je tam pravá krev, ne jen nakreslená. Trochu cákl i na Výkřik, a ten cákanec měl tvar kanky, takže to vypadalo že se křikloun bojí kaňky.
    „Doprdele, doprdel, doprdele…“ skučel Zrzoun. Aragorn k němu přiběhnul.
    „Co je? Nemáš na to sahat, když s tím neumíš!“ napomínal ho a při tom mu ruku ošetřoval. Boromir pak s huhláním opustil místnost.
Vzala jsem, meč do ruky. Vypadal dobře, ale byl rozmlácený.
    "Ten má svý nejlepší dny za sebou." pokrčila jsem rameny.
    "To si nemyslím..." řekl Aragorn, převzal ode mě meč, a položil ho zpátky.
    "Neboj se, Ywo Nechiie. Všechno dobře dopadne."

  Druhý den jsme se vydali na cestu. Měli jsme zásoby jídla a tak, jednoho koně a šli jsme pěšky. Krajina byla pěkná a cesta ubíhala.
    „Musíme si dávat pozor, ať nás Sauronka nevidí“, řekl Gandalf. Ten den asi popáté.
    „Tak se zamaskujeme za křoví!“ navrhla jsem. Aragorn jen tak tak tlumil smích a hobiti a trpaslí se rozřehtali. Boromir mě poplácal. To on nevynechal jedinou příležitost mě poplácat, rozcuchat vlasy nebo jakkoli jinak slušně se dotknout. Ale vadilo mi že v noci chtěl vždycky spát vedle mě a před spaním mi pořád vyprávěl jak je statečný, a podobné věci. Měla jsem dojem, že všechno, co mi vyprávěl znám z knihy "Hrdinové z pohádek".
    „Její oko kouká na sever…“ zjistil Gandalf, ani nevím jak. Občas mě překvapoval svejma hláškama.
   „Oko? Ona má jenom jedno?“ Legolas mi vysvětlil, kdo to je. Velké ohnivé oko bez víčka, hledá prsten.
    „No ještě že ho nenesu“, oddechla jsem si, „By mě špehovala i jak se koupu a to by dělala jistě ráda.“

  Vztahy ve společenstvu byly celkem normální. Gandalf s holí šel pořád vepředu, za ním šel Elf Legolas s lukem, pak zrzoun Boromir, jak na mě pořád přátelsky pomrkával, pak čtyři hobiti a trpaslík Gimli, a nakonec Aragorn. Já jsem poletovala kolem nich, občas trénovala nějaké to kouzlo, nebo jsem prostě jen tak poskakovala kolem a držela se v blízkosti hobitů, protože vždy měli po ruce jídlo nebo kuřivo a byli štědří. Mám hobity ráda. Jen Smíška a Pipina štvalo, že si je pořád pletu. Udělala jsem jim různobarevné čepičky a snažila jsem se je jakkoli jinak odlišit, ale prostě to nepomohlo. Aspoň jsem tím bavila ostatní, jak jsem se pořád hádali a smáli.

Ten Boromir mě věčně rozčiloval, byl hrozně panovačný, a když jsme se zastavovali na svačinu, tak pořád, že má velké město, že mu jeho otec vládně, že tam budu kdykoli vítaná, že mě jeho otec rád pozná a já jsem si představovala, že zrzoun plánuje jak rozestavit svatební stoly a koho pozve. Byl ze mě paf, kor když jsem si zapálila dýmku, copak nikdy neviděl holku kouřit dýmku? Obvykle kouřím cigarety, ale ty tady nemají... No.... Hlavně pořád něco vyřvával a mě se nezdál.  Radši jsem se držela u Aragorna, se kterým jsem brzy navázala skvělé přátelství. To byly večery, kdy jsme se zakuckávali nad hobitím tabákem, to byly večery, kdy jsem sebou zase švihla a on mě ošetřil ruku, to byl večer, kdy jsem se snažila montovat ze dřeva stan a Aragorn mi asistoval, ale byl víc zbytečný než užitečný a nakonec Smíšek do toho stanu vlezl a stan se zbortil.
    To byl večer, kdy jsme se šli pod hvězdným nebem projít a až do rána jsme nemohli najít ostatní. To bylo odpoledne, kdy jsme v řece lovili ryby a Pipin do mě nešikovně strčil, já jsem spadla a začla se topit, Aragorn pro mě skočil, a začal se topit on, takže nebýt Gimliho a dlouhé větve asi jsme utopení – byl tam hrozný proud. Boromir se snažil  mezi mě a Aragorna vecpat, když jsme seděli u ohně a my z něj měli srandu, protože Sam mě zrovna házel rybu a jak se tam Zrzoun cpal, dostal rybou. Jo jo byla to idylka.

  První problém nastal na kopci.Ne, zrzoun nikoho neshodil, ale zaútočil Saruman. Zlý čaroděj. Gandalf jeho sněhovou bouři odvrátil, ale hlavně docílil toho že nás zasypala lavina. 
    "Slyším zlý hlas!" oznámil Legolas, kráčející po sněhu, zatímco my ostatní jsme se museli brodit po ramena ve sněhu. Já jsem ho roztavovala kouzelným ohněm, ale oslabovalo mě to.
    "Zlý hlas? Jo to slyšim taky, Smíšek za mnou nadává!" poznamenala jsem.
    "Haha ha", pravil dotyčný hobit.
    "Dávejte bacha!" upozornil nás Gandalf. Vyhrabal se ze sněhu  a začal vyvolávat: "Uhůůůůů úúúúú juhůůůůů!!!! hůůů hůůůůů! můůůůů bůůůů!!" koukla jsem bezradně na Gimliho a ten pokrčil rameny. 
    "úúúú.. teda: Bacha!" vzkřikl Gandalf. Do převisu nad námi praštil blesk. sníh nás totálně zasypal. Najednou jsem nic neviděla,jen jsem slyšela hroziánský řev. Nějak se mi povedlo vyhrabat se ven, ostatním taky, a pokračovali jsme tam, kam ukazoval Gandalf, že půjdeme.

 Další drama pak bylo v Morii. Podle Gimliho je to ohromně vzrušující místo plné piva a veselí, ale podle toho, jak to tam vypadalo, bych si veselí a pivo představovala kapku jinak. S méně mrtvolami. Ale popořadě.