2) V Roklince

Konečne se mi povedlo se obléct. Celkem se to dalo, ale nechápu, jak tady mohou nosit tak nepraktické oblečení. U nás stačí tepláky na gumu, nebo normální trnýrky se zipem, tady e všehcno musí šněrovat, provlíkat, a bůh ví, jak to bude, když se mi bude chtít na záchod... ale, tím vás teďka nebudu zatěžovat.
        Aragorn mě dovedl o kousek dál, do místnosti, kde seděl Galdalf s nějakým jiným, dlouhovlasým pánem, který byl ještě starší než Aragorn. Odhadovala jsem mu tak 50 let, ale později jsem se dozvěděla, že mu je již několik tisíc. No... asi dobrá strava a vzduch, jinak to nevidím.
        "Vítej u nás, Ywo Nechiie. Já jsem Elrond," představil se, "musím ti povědět, proč tu jsi..." pak začal. Moc to vyprávění nedávalo smysl, takže v kostce: před mnoha lety si nějaká typka jménem Sauronka myslela, že je lepší než ostatní, a aby měla jistotu, vytvořila prsten, pomocí kterýho ovládala lidi, elfy a trpaslíky, kterým dala jiné prsteny. Absolutně nechápu, proč si od ní ty prsteny vzaly, ale to je jedno. Takže, potom, když se přišlo na to, že je ta typka podfoukla, tak se proti ní spikli a vypukla bitva... ve které byla poražen, ale jeho prsten ne. Isildur, král, měl prsten zničit, ale nezvládl to. Prsten ho pak nechal zabít a zmizel, až ho po mnoha tisícech let našel tvor známý jako Glum, tomu prsten ukradl Bilbo Pytlík a pak prsten předal svému synovci Frodovi.
        "No páni," pravila jsem, "nechtěla bych, aby ten prsten byl někde poblíž mě. Zcela jistě bych začala běsnit a toužit po moci, jsem takovejdlem věcem hodně náchylná. Doufám, že je někde hodně hodně daleko.. co na mě tak koukáte?"
       "No víš..." pravil Elrond, "prsten je tady, v Roklince."
        "Ah. Ano. Hm.. jsem v pohodě. Jsem v cajku. No... a proč tu jsem já?" dozvěděla jsem se, že moje schopnosti jsou naprosto nepostradatelné pro zničení prstenu a pořážce nepřítele. že jsem mocná jako samotná Sauronka. No potěž koště, to bude mela.
        Následovalo několik dní, kdy se sjížděli lidi, elfové a trpaslíci na sněm a Gandalf mě učil, jak kouzlit a tak. Celkem mi to šlo, až jsem sama sebe překvapovala. Nikdy mi nic nešlo, vždycky jsem byla lůzr, ale tentokrát ne. Chodili se na mě houfně koukat, jak mi to jde, a já si připadala jako veřejný šašek. Prostě, vyčarovávála jsem ohnivé zdi, z rukou mi sálala energie, s jejíž pomocí jsem odhazovala nepřítele (během cvičení to byly cvičné pytle) a taky jsem trénovala levitaci. Takže jsem uměla lítat, ano, ale jen pomocí větru, ne samovolně. I tak se to dalo.Taky jsem dostala meč, který jsem uměla proměnit na plamenný nebo ledový, dle potřeby. Prostě, je to docela super. Bohužel skoro nebyl čas na seznámení e s ostatními v roklince, tka jsem znala jen Aragorna, Gandalfa a Elronda. Celkem mě to otravovalo, ale co už. Bude ten sněm, tam jich poznám víc, a pak bude i jiný sranda než schazování pytlů, Gandalfa, nebo náhodých kolemjdoucích.

        KOnečně nastal onen památný den Sněmu. Dostala jsem konečně jiné šaty, ve kterých jsem aspoň trochu připomínala holku. Elfské kadeřnice mi do vlasů vpletky čelenku a květy, takže to vypadalo, že mám na hlavě zahradu, a šaty byly růžové. No, to se ke mě coby k blondýně fakt hodí. Došli jsme na terasu, kde bylo sezení, všichni jsme se vzájemně představovali (nepamatovala jsem si ani jméno, a pak to začlo. Dohadování o tom, jak se Prsten zničí a jak se s ním vůbec naloží, co uděláme se Saurončinými armádami a tak. Ničemu jsem moc nerozuměla, bylo to vyprávění o tom, jak lidi selhali a podobně. Pak Elrond navrhl, že prsten zničíme.
    "Už na tom pracuju!" Rozehnal se jeden z trpaslíků, Gimli, sekerou. Já jsem s ním souhlasila, ale ostatní se ho snažili zastavit. Gimli praštil do prstenu, a....
    Prásk" ŘACH! VŽUM! tlaková vlna odhodila Gimliho přímo na mě. Nečekala jsem to, zapištěla jsem a pokoušela jsem se zpod stopadeátikilového mrňouse vyhrabat, ale marně.
    "já se dusím!" řvala jsem. Aragorn rychle přiskočil a s pomocí elfa Legolase mě vyprošťovali.
    "jau! Nervěte mě! Nejdřív zvedněte mě, pak jeho!" po krátké potyčce, kde se Gimli rozkřikoval, ať se ho Elf nedotýká, se opět mohlo bez jakých koli excesů pokračovat.
   „Je to dar! Je to něco, co jen tak nemůžeme zahodit!“ vyřvával nějaký zrzoun v brnění. Mluvil o Prstenu, ovšem. Mlel zcestně, tak jsem ho schladila.
   „Co je dar? Zeptala jsem se ho, "jesli sou vánoce nebo narozeniny, tak je jasný, že se dárky nebudou zahazovat. Ani kdyby to byly boty o několik čísel menší." Všichni se na mě podívali.
    „Pardon, jsem stále v šoku, jak se po mě Gimli válel. Jo, Prsten je nebezpečnej."
    „To je ten dar, co nám byl seslanej, abychom porazili zlo!“ mrknul na mě zrzoun. Boromir. Nedůvěryhodně jsem se na něj podívala. Nesnásím tydle typy.
   „Já ho mam vzít nějakou bižuterii a porazit s ním zlo? Jak jako? To je kouzelnej prsten, jak se s nim votočí, a zazní melodie, a prásk ho, kouzlo – „ Boromir se začal smát a mohutně mě plácal po zádech (seděl hned vedle mě)
    „Přesně!!“ Zahřímal Boromir, až jsem sebou trhla, „To je moje holka, todle!!“
   „Ale… ale my se neznáme!!“ ječela jsem poděšeně, „nikdy před tim jsem ho neviděla! Nic s ním nemám! On se zbláznil!“
    „Je to prsten moci!“ vstal a štrádoval si to kolem dokola, a s každým třásl, „a my ho nesmíme zahodit! Použijeme ho prosti Sauronce!!"
    „Hrabe ti?“ ozval se Legolas, „prsten poslouchá jedině jí! né nějakýho týpka, co si myslí, že je to kouzelnej prsten, kterej poslechne každýho, kdo si ho nasadí! To by to tu pak pěkně vypadalo. Jasně, každýmu vyhoví, ale hodně i veme a nakonec tě vyžere zevnitř jako nějakej červ, a...“
    „Hele, ty elfopako, bud zticha, když mluví von!“ zařval Gimli.
    „Boromire, posad se prosimtě… asi ti hráblo nebo se chceš předvádět… tady není Gondorský divadelní kroužek, který vedeš!“ ozval se Aragorn.
   „Heee!“ odfrkl si Boromir povýšeně, „To jako říká kdo? Já jsem syn správce Gondoru, jsem vojevůdce a ředitel Gondorského divadelního a improvizačního kroužku, a kdo seš ty? Celník, pche!“
    „Hele, ty komediante“, ozval se zase ten elf, „zavři zobák! Mluvíš s Aragornem, a ne nějakym hlídačem. Je to tvůj budoucí král! To jsem ráno vyvěštil z polívky!“ pochlubil se. Zrzoun koukal z jednoho na druhýho.“
   „Kuuuurňa.. to byl stěr!“
   „Legolasi, dřepni si a nemel voloviny. Nikdo nemusí vědět, kdo doopravdy jsem!“ nabádal ho elfskou řečí Aragorn. Bez překladu to znělo asi takle: Ue, bl ble bel bw bw b ubw.“ Zrzoun a trpajzlíci na něj divně koukli, co to mele za zvuky.
   Pak jsem nějak nechápala souvislosti a všichni na sebe začali ječet. Mělo s tím něco společného, že trpaslík Gimli tajně kopal Legolase, a nikdo nechtěl nést prsten.  Kromě Zrzouna, co si ho chtěl nechat, pokoušel se plížit se ke stolku, kde prsten byl, ale Gandalf ho přimáčkl k zemi holí. Všichni vstali a řvali, kromě Elronda, Froda (ten byl na wc) a mě. Já byla zaměstnaná sledováním pořvávajícího Zrzouna, hrabajícího se ze země, co se dohadoval s Gandalfem o něčem, co mělo společného s cenami vajec na gondosrkém trhu.

Připravovala jsem si v duchu duchapnou řeč, kde přijímám břímě nést prsten, ale to se vrátil Frodo ze záchodu. Zeptal se nějakého elfa, o co že jde, a pak začal vyřvávat:
    „Já! Já tam pujdu“ Já pujdu do Mordoru! Já! Já prsten vezmu!!“vyřvával tento  asi půlmetrový chlápek a zuřivě poskakoval kolem Gandalfa.
     "Já ho ponesu! Já!! Je jenom můj! Nikomu ho nedám!“ stál si na svém.
    "pro mě za mě," řekla jsem, "tak jo. Já půjdu s tebou, a Gandalf taky. Že jo, kolego?" Gandalf přikývl a vypadal, že strašně trpí.
    „No, tak Frodo, budeš mít můj meč – ale nepůjčím ti ho, a půjdu s tebou!“ usmál se Aragorn. Provedl několik chvatů mečem, že to skončilo mečem zabodnutým ve stolku a několika useknutejma vlasama.
    „Budeš mít můj luk!“ přidal se Legolas. „A mou sekeru!“ dodal Gimli a na důkaz že má sekeru s ní zatočil a málem sejmul vedle stojícího elfa. Chvíli se mu posmíval, ale pak toho nechal.
    „Tak co mě zbývá, tak jdu s váma!“ přitrousil se ke skupince Boromir a mrkl na mě,
   „Jen tak se nevidí dívka v mužském oblečení s krátkými vlasy. Sledoval jsem tě, jak trénuješ, a nic takového jsem neviděl! A ééh... ano, jako nejlepší bojovník Gondoru musím jít s vámi!" dodal rychle, když zjistil, že na něj všichni vyjeveně civí.
    "Ne tak rychle!" ozvalo se z houští, "já jdu s váma!" přiběhl další hobit, o něco tlustší než Frodo.
    "Super!" zaradovala jem se, "čím víc, tím líp! Umíš vařit?"
    "jasně, jsem zahradník!" souhlasil hobit. to už ale od dveří běželi další dva hobiti.
    "Pan Frodo bez nás nikam nejde!" řekl jeden.
    "jo. A musíte mít sebou nějaký chytrý lidi na výpravě." Já jsem po něm nevěřícně koukla.
    "to si jako ty, ten chytrej?"
    "Jistě! Chytrej, mazanej a zdatnej! Plížím se, že mě nikdo nevidí, běžím rychleji než vítr! už se nemohu dočkat až vyrazíme! Eeaa... kam vlastně jdeme?

Bylo nás tedy deset mazaných, chytrých, rychlých, tichých a mocných společníků. Ještě, že jeden z nás umí vařit, jinak bysme asi zemřeli.