4)Poslední zúčtování

Tak bitva byla vyhraná, Aragorn pustil mrvou armádu na svobodu, ale až po půlhodinovém Gimliho přemlouvání, aby si armádu nechali.
    Pak jsme uklízeli bitevní pole. Potkali jsme Gandalfa, jemu Nazgůlka zničila kouzelnou hůl, tu novou, takže byl blbě naložený. 
   Začlo mi být hrozně smutno. Postávala jsem na samém vrcholku Minas Tirith a koukala se kolem, na bitevní pole. Nebylo mi smutno s toho, ale s toho pohledu na bitevní pole. Prostě se to všechny chýlilo ke konci, a vypadalo to všechno opravdu různě...
    „Jé co ty tady? Hledáme tě všude možně!“ ozval se za mnou hlas Gandalfa. Hrozně jsem se lekla: „hele, jesli za mnou ještě někdo začne znenadání mluvit…“
   „Hledáme tě, protože jsme se usnesli na tom, že se vydáme odlákat pozornost Saurončina oka,“ ignoroval moje stížnosti Gandalf. „jinak Frodo nevhodí prsten do Mordoru..“
    „Aha. Jak tu pozornost budeme odlákávat?“
    „No, nejprve nastoupí bubeníci a tanečníci, pak nějakej chlap co zpívá, a pak všichni vytasej zbraně a pujdeme bojovat… „
    "to jako fakt?"
    "Ne, asi. Utkáme se v bitvě. Zbytky naší armády versus zbytky její armády."
    "Hm. To s bubeníkama se mi líbilo víc...." zmkli jsme. Nepřipadalo mi to moc logické. Jesli se Frodo bude poflakovat, tak my všichni mezi tím zemřeme, a k čemu to pak bude. Budou tady žít jen hobiti a pár zbytků... no, možná že je to nějaký plán hnedka od začátku, že celou Středozem ovládnou Hobiti, konec konců ty se mi líbí nejvíc, neválčí, jen se hašteří maximálně, dobře vaří, rádi jedí a pijou...hned bych ráda bydlela v takové zemi, kterou ovládají hobiti.
   
Ale bohužel, hobiti momentálně nic neovládali, skoro ani sami sebe ne. Frodo se Samem dosáhli Mordoru, zbavili se zrádného Gluma - jak byl hnusný, tak byl lstivý. Rozdělil je a nalákal do Oduliny pasti - Odula byla pavoučí tvor, z pradávných dob, a Glumova velmi dobrá přítelkyně. Zřejmě i jediná, čemuž se nedivím. Ty dva byli opravdu podivuhodná dvojka.Absolutně netuším, kde se spřátelili, ale velmi dobře si rozuměli.
        Dopadlo to tak, že Odula Froda jen omráčila, ale než ho stačila zabít a sníst, tak jí zabil Sam. Bohužel si myslel že je Frodo mrtev - tak vzal Prsten s tím, že ho odnese do Hory Osudu sám. Ale nezvládal to a rozhodl se pokusit Froda osvobodit. Toho mezitím mučili v Cirit Unghol, strážní věži.
    Dopadlo to poměrně dobře. Oba se dostali až k úpatí hory, jenže Glum se vrátil. Po krátkém souboji byl Glum přemožen, ale Froda se naplno zmocnil Prsten a zakázal mu ho zničit. Frodo si Prsten nasadil a zmizel....

  Vydali jsme se před brány Mordoru. Nijak mě to netěšilo, radši bych byla někde kde je jídlo nebo tak něco.
    Aragorn k nám pronesl úvodní řeč, jako že ho těší, že jsme souhlasili, že se zúčastníme tak riskantního plánu a že jsme neutekli. Ozval se mdlý potlesk. Já jsem přemýšlela, co bude po téhle bitvě. Lidí v Gondoru a Rohanu už moc nebylo, a jesli tady ten zbyteček bude pobitej, a přežiju jenom já... tak to bude doopravdy sranda.

Zatím v Minas Tirith vedle sebe měli postele Eowyn a Faramir. Eowyn u ranní kávy, to když se probrala, mžourala zvědavě na toho krasavce, co po ní tak pokukoval. Líbil se jí a vypadal že má o docela fajn povahu. On se usmál. Ona ne.
    "Smutek je v tvé tváři něco tak... vznešeného!" řekl.
    "Nemám moc důvodů k úsměvu. Ráda bych šla s nimi!" hlavou kývla po směru kde tušila nás. Skoro se strefila.
    "I kdyby prohráli..." řekl Faramir, "Tak my budeme žít. Alespoň my, a bude někdo, kdo bude udržovat lidskou rasu... vím o nějakejch skrýších..."
    "Neprohrajou, pokud je s nima Aragorn.. a Ywa Nechiie!" řekla Eowyn pevně.
    "Znáš jí? To je dobře. Utrpěla těžkou ztrátu. Měla si vzít mého bratra..." Eowyn se zasmála. "Myslíš? Bylo to trochu jinak..." dala se do vyprávění a Faramirovi spadl kámen ze srdce.


    Aragorn zaklepal na dveře a pak se vzdálil.
     Vrata se otevřela. Objevil se tam podivný týpek. Neměl ani oči, ani nos, ani uši, jen helmu a velkou pusu s velkejma zubama.
    "Ahoj, já jsem Ústa Saurončina, Pusa, zkráceně Usa. Vyjednavač."
    "Ahoj Usa. Jdeme vám říct, že..." Usa ho zarazil pohybem ruky.
    "Jo, já vim. Ten hobit, co chtěl vyhodit prsten. Hehe. No... Umíral statečně. Tady vám něco posílá!" hodil Gandalfovi do náruče mitrilovou košilku. Ostře jsem se nadechla.  Gandalf zbledl a když zavřel oči, stekla mu po tváři slza. Usa se začal nehorázne vychloubat.
    "Byl jsem u toho, když ho mučili. Tak malej tvor, a tolik vydrží... jeden by tomu nevěřil. Ale... prsten je bezpečně v Saurončiných řasách, takže chacha. Od zítřka, co od zítřka, oživíme jí, vrhneme se na celou Středozemi a nastolíme..." co chtěl Usa a spol nastolit jsme se nedověděli, protože Aragorn se k němu přikradl a usekl mu hlavu.
    "Vyjednávání u konce! Nemáme co ztratit! Frodo je mrtvý! Všichni budeme mrtví, ale aspoň si před smrtí zabijeme několik skřetů!" vrátil se k davu a řečnil. Lidi vytáhli meče,

Frodo ale neumíral. Stál nad lávou uprostřed Hory. Za ním se Sam rval s Glumem. 
Láva se valila dole a svítila jako zlato, ze kterého byly dávno prsteny vykovány. Prsten ho vábil a žadonil, aby ho nevyhazoval.
    Frodo, já nejsem žádná blbá tretka! Jsem kouzelnej! Ani Arabela takovej neměla! Hele, spolu dokážeme zázraky, ser na toho tlusťocha... Prsten tím mínil Sama, co na Froda volal, aby prsten zahodil. 
    "Ne, Same. Ne!" rozhodl se, nasadil si prsten, a zmizel. Sam se rozbrečel. Vtom ho něco vzalo přes hlavu. Spadl k zemi. Za ním se tyčil Glum se šutrem. Vrhl se na Froda. Ukousl mu prst a ujařmil prsten. Ale ouha, kudy utéct? Tady cestu blokoval rozzuřený Frodo, jako balvan pak Sam, a na druhý straně valící se láva... no možná že kdyby to přeskočil...
    Nepřeskočil.

 
    „Na ně! Na ně!“ Ječel Aragorn a vyběhl s mečem. Za ním vyrazili Smíšek a Pipin a pak já. Musel na nás bejt pohled, tři nejmenší prckové a beží hnedka na začátku. Pak vyběhli ostatní.
    Začla řež. K mému neblahému překvapení jsem zjistila, že se mi rány složitěji hojí a že všechno víc bolí. Jsem byla jako zpomalený film a bylo mi jasné, že se příběh chýlí ke konci. No, doufám, že mě konec nezastihne, když budu zrovna na kaši…
   „AAAAAAAHH NEEEEEE!!“ zaječel Aragorn na celé kolo. Otočila jsem se na ně. Dupal po něm veleskřet! Já a Legolas jsme se k němu rozběhli, ale Legolasovi zatarasili vysmvající se skejtoskřetii cestu, mě ne, já jsem to vzala vzduchem a,…    
  
„NECH HO, NECH HO!!!“ ječela jsem a pouštěla do zrůdy blesky. Ale nic nepomáhalo, bůh ví proč a on nešel zabít. Dělal jsem co jsem mohla. On jednou rukou držel meč a mával sním nad Aragornem a druhou rukou mě popadl a párkrát praštil o zem. Zakousla jsem se do něj a bojovala. Vzal mě mečem, ale zase jsem se zcelila (ale POMALU, asi deset vteřin!) no a pak se stalo víc věcí naráz. Aragorn byl polomrtvý, a mě popadla strašná bolest. Obluda mě hrozně škrtila mlátila se mnou kolem, ztrácela jsem vědomí, a všude se ozýval rámus, panika a novej zvuk, jako když někdo strašně nadává a něco se bortí, nějakej barák. Napadlo mě, že se vrací olivanti, ale ne – v mém zorném poli se  objevilo padající Saurončino oko. Zlostně hučelo,  a padlo k zemi. Tlaková vlna ničila vše v okolí a zvedala prach.

  Skřet mě pustil na zem. Plivala jsem krev a něco mi říkalo, že příběh skončil.kolem se propadala země.Popadla jsem Aragorna za ruku, a pomohla mu vstát, ačkoli jsme si spíš pomáhali tak nějak navzájem. Všichni začali oslavovat, hora ostudy vybuchovala, všechno kolem se bortilo a rámus byl jako na pouti.
    „Von to zvlád!“ vřískala jsem a zuřivě se s Aragornem objímala, „von to zvlád!! Ale že mu to trvalo!!“