3) Mrtvé vojsko

Vlezli jsme dovnitř hory. Aragorn, Legolas a Gimli se přetlačovali, kdo tam vleze dřív. Divila jsem se, jak mají chuť se předvádět v takhle tísniví situaci. Nakonec se všichni svalili a váleli se po zemi, po lebkách, až se dovalili před užaslý zraky duchů.
    „Co tady děláte bordel!“ rozkřikl se jeden z duchů, „teď jsem si tady zamet a vy jste mi to tu rozházeli!“
    „Jo, to teda,“ dodal druhý, „a trochu úcty k mrtvejm by taky neškodilo, že ano?“
    „Ehm, musim se za ně omluvit, za naše.. mmm, pány,“ koukla sem na ně kritickým pohledem, „kdyby se hoši tak nechtěli před dámou předvádět..“
    „Kdo je u tebe hoch?“ křikl Gimli, „Já jsem náhodou trpaslice! Jo, blbej dojem dělaj vousy, no ale ty si plánuju oholit!“
    „Co…“ koukala jsem na něj/ní jako u vytržení. Byla jsem pekelně v šoku.
    „No jasně! Už mam připravený speciální brnění, to mam tady... schovaný v báglu a do války si ho vezmu. Už konec diskriminace!“ rozkřikla se.
   „No a nás si nevšímejte, jen se bavte, že jo, my jsme jenom blbý duchové!“ zuřili duchové.
    „Tak promiňte,“ omlouval se Aragorn, „trochu jsme se rozvášnili, byl to pěkný šok, zjistit že Gimli..… ééé, a teď k věci, kdo vám velí?“
    „Já!“ dopředu vešel ten, co nadával, že mu zasvinili podlahu.
    „Ah, já bych od vás chtěl pomoct. Jak dobře víte, můj předek vás poprosil o pomoc, ale vy ste mu ukázali zadek, a tak vás proklel. Noa ted máte možnost pokletí odčinit. Potřeboval bych vás do boje proti skřetům. Pomožte nám zachránit království a já vás pustím.“
    „To by mohl říct každej, každejch 200 let nás někdo otravuje s podobnejma volovinama!" ušklíbl se šéf, „Dokaž že si jeho potomek, jako třeba kouzelnej meč, nebo mateřeskej znak. No, ale jedinej kouzelnej meč na kilometry daleko je Narsil a ten je zlomenej!“ vysmíval se. Pak dal znamení ostatním duchům a podzemí se rozhlaholilo smíchem, co zněl jak když regiment neschopných umělců hraje na varhany.
    „Ne tak docela!“ předstoupila jsem dopředu, „náhodou jsem jeden meč složila. Aragorne…“ poodstoupila jsem, a on tasil meč. Vládce duchů se přestal řehonit a tasil a jeho meč se srazil s Narsilem.
 
    "Hahaha! smál se jako když fantomas hraje na varhany, "ha ha ha!" pan najednou duchové zmizeli. odevšad se hrnuly lebky. Proud lebek. Vznesla jsem se, ale proud se zvýšil a strhl mě. Plavala jsem, všude kolem samé lebky, prázdné oční důlky, a mezi nimi má natrávená svačina, co jsem si dala před půlhodinou. Nakonec jsme se vyhrabali ven.
    "Všechno je  pytli.. ztracený. Zrádci zustanou zrádcema!!!" brečel Aragorn. 
    "Nebul! Zrzoun by nebulel!" snažila jsem se ho uklidnit, ale místo toho mi teklo z nosu a očí, a utírala jsem si pusu. Bylo vidět na řeku, pluly po nich pirátské lodě naložené spiklencema skřetů. Gimli se převlékala do dámského a furt nám dávala naději.
   
   „No tak jo,“ ozval se najednou za náma hlas, „překecal si nás. Tvůj brekout nás pobavil, proto se přiáváme, takle sme se 286756 let nezasmáli.Tak jdeme!“

  Zatím na bitevním poli probíhalo drama. Do boje se přidalo rohanské vojsko, kde byla tajně Eowyn se smíškem. Už se zdálo, že gondorští feat. Rohanští vítězí, ale najednou ze z dáli ozvalo troubení.
    „Proboha! Olivanti!“ zavřískl Theodén.Olivanti byly něco jako elefanti, teda sloni, ale asi desetkrát větší, stokrát zlejší, měli čtvery kly, chobot a rozdupali všechno na kilometry daleko. Do toho hrozně troubili a z chobotu stříleli skoro nepřetržitě proud oliv, chobotem hrozně mávali a tak olivy lítaly na všechny strany. Na hřbetě jim seděli lučištníci, řidič a doplňovač oliv, po stranách byly ohromné koše plné oliv. Aby toho nebylo málo, Olivanti stříleli olivy i z druhého konce, takže když se sešlo dvacet olivantů, neměl nikdo kolem nich šanci na přežití. Olivanti teda vyrovnávali skore…

...ale to už si to do gondorského přístavu přihasila loď, po okraje naložená mrtvým vojskem. Přemohli jsme piráty a nemrtví byli po okraj nacpaní v lodích. A my všichni dobře víme, že kdo je mrtvý, nemůže být znovu zabit, takže je snad všem jasné, že duchové porazili olivanty (duchům olivy nevadí) a všechno dopadlo dobře… ale popořadě, se všemi efekty, jak se to odehrálo:
    Gimli si udělala oeště oční stíny, takže to vypadalo opravdu zajímavě. Aragorn leštil Narsil a Legolas vyráběl šípy. Já jsem cvičně střílela ohnivé koule. Dojeli jsme do přístavu! Drama vrcholilo. Čekalo tam x skřetů.
    „No kde se flákalj! Už tu konecně sou! Ale.. nee..“ skřet zvadl. Místo jejích spiklenců tady byli nemrtví!
    „Na něěě!“ zavelel Aragorn a pokusil se seskočit z lodě na pevninu. Nějak si to blbě vypočítal, škobrtnul o prkno a svalil se na zem po hubě. Za ním šel Legolas, no šel, spíš padal, protože nečekal, že se tam dole bude někdo povalovat, a nakonec Gimli a pak já. Všichni jsme leželi na zemi a stěžoval si, že nás to či ono místo bolí. Skřeti se posmívali,ale pak je smích přešel. Z lodi vyplula horda duchů, co nazelenale svítili, takže se přes nás přehnala zelená marmeláda a začla kosit skřety.
    Nakonec jsme se dopravili na bitevní pole. Byl to pohled, jak se po poli rozlejvá zelená barva a všechny kosí. Takže jsme se přidali do bitvy, ale skore už vyrovnali mrtví. Tedy, nemrtví...

Taky se nám povedlo zachránit Faramira, kterého chtěl Denethor upálit. No to taky bylo peklo! Jsme v posledních silách vyběhli nahoru, protože nám Pipin řekl, že se Denethor zcvokl. Já jsem to věděla proto, že mě Gandalf zavolal telepaticky. Prudce jsem se vznesla, viděla jsem, jak mu Nazghůlka sežehla hůl. Málem jsem jí vletěla do trasy, a do toho jsem se musela vyhnout jinému Nazghůlovi - udělala jsem prudký výkrut. Minas Tirith se rozhoupalo a zmizelo kdesi v hlubinách. padala jsem na nebe a vůbec to nechápala. Gravitace se zbláznila. Bylo to jako na centrifuze. Něco mě chytlo za nohu. Cítila jsem, jak kost praská a já vřískala. V mém zorném poli se střídavě míhalo bitevní pole, tělo nazghůla co mě držel a bílé zdi. Pak mě to pustilo. Stačila jsem to tříštivým kouzlem zabít. Padla na mě sprška upečeného masa. "Bleee..." Noha se zacelila, ale nečekaně se proti mě rozehnal nějaký sloup a na chvíli mě omráčil. Vzbudila jsem se uprostřed pádu a stačila jsem to vybrat, heště než jsem spadla do kaktusů, které si někdo pěstoval. "Uf! oddechla jsem si. Otočila jsem se proti bitevnímu poli. Letěl na mě ohromnej kvádr. KOuzlem jsem ho odpružila, že spadl dolů n skřety.
    "No počkejte!" začala sjem kouzlit. Z rukou mě vystřelily ohromné blesky. Cítila jsem, jak z každého prstu proudí síla. Letěla jsem blíž k bitevnímu poli a zabíjela skřety zblízka bleskovou palbou. Pak jsem se otočila, protože mě Gandalf volal.  Letěla jsem nahoru a spatřila ho, jak se s hobitem v sedle žene nahoru, do hrobkové části. Přidala jsem se vedle Stínochlupa. 
    A opravdu, chtěl upálit Faramira, to hlavně proto že ho neměl rád a byl nasranej že zrzouna zabili, tak chtel zabít jeho a i sebe… naštěstí se to Gandalfovi povedlo odvrátit a já jsem chudáka Faramira, co páchl benzínem, odtáhla na ošetřovnu. Pak jsem se vrátila do bitvy.

  Eowyn se střetla s vedoucí Nazgulů.
   „Chceht, co si o sobě myslíš? Že si nějakej drsoň, co mě porazí levou zadní?“ posmívala se, oblečená tentokráte v černém.
    „Hele, ty hnusnej, páchnoucí černej…“
    „Seš blbej? Já nejsem on, já jsem ona!! Šéfka Nazghůlu!! A nejsem chlap! A žádnej mizernej chlap jako ty mě nezabije!“
    „A ženská?“
    „O tom by se dalo polemizovat.“
   „Super! Já totiž nejsem chlap! Tak vzhůru do polemizování!!“ sundala si přilbu, ta se í ale zapletla do vlasů, pak si ji strhla i s chuchvalci vlasů (pak jsem několik pramenů šlohla, abych si mohla vlasy levněji prodloužit) a probodla užaslou Nazgůlku skrzaskrz mečem. Nazgulka ale vylučovala jed, tak Eowyn s křikem „a kuuuuuuuuuurva!!!“ padla do bezvědomí.

  No, a bitva vesele pokračovala. Duchové udělali veškerou práci za nás. Mě napadlo, že kdybych jí měla u nás doma, všechny problémy by byly vyřešený. Jasně, najala bych si aspoň jednoho, dva mrtví, no a jednoho olivanta. Měla bych ho dole pod oknama pokoje, a on by mě zásoboval olivama, a kdyby mě někdo naštval, vyjela bych na své mazlíčkovi se toho člověka zeptat, zda t myslel vážně. No a s dvěma nemrtvými.. jaaaj, ale tedle plán by mi nevyšel. Olivant je o něco vyšší než náš barák a já bydlim ve třetim patře, takže bych měla kontakt s leda jeho kolenem. Musela bych ho naučit, jak pokleknout, a to by rozmašíroval v celý ulici všechny auta… tak nic, no. Stejně všechni olivanti byly mrtví. Zřejmě pak budou olivantí hody… a vůbec, co se pak udělá s tolika mrtvolama? Boha jeho radši ne, pokračujme, příběh ještě není u konce.