2)Mrtvá hora

Středozemě sbírala vojska, a Mordor taky. Přehrávala jsem si v hlavě Gandalfova slvoa, než jsem ho opustila.
    „Faramir mi vyprávěl, „že potkal Froda a Sama, několik týdnů nazpátek, takže furt žijou. což je dobře... takže, a´t se ti daří na cestě k Mrtvé hoře."
    "Co je to vlastně ta hora zač? Proč Mrtvá?"
    „V té hoře přebývá armáda mrtvých. Zradili jednoho z Aragornových předků," vysvětloval,"a on je za to proklel, takže nemají klid. Až pomůžou někomu z jeho rodu, tak pak teprv najdou klidu."
    "Takže s sebou budeme mít armádu duchů. To je opravdu super. Proč nás to nenapadlo hnedka?"
  Uháněla jsem, a za mnou rostl stín Mordoru.

 Mezitím, v Roklince Elrond poručil znovu sestavit Narsil....

  Utábořili jsme se pod Mrtvou horou. Cítila jsem se tam blbě. Všichni se báli a byla tam docela kosa. Stín, co vrhala hora, byl nepříjemný. Když jsem ale vyšla ze stínu, na místo, kde svítilo sluníčko, tak tam bylo docela fajn. No... Měli jsme tam i Rohanské, takže jsem se aspoň cítila jako mezi svými.
   „To je v háji, lidí je děsně málo, a to se sem sjeli všichni ze Středozemě," halekal Theodén, „boha jeho se mnou to šlehne…“
    „Ale klid, klid, já mam plán přece," klidnil ho Aragorn, „tady si přivedu svou vlastní armádu z mrtvý hory…“
    „No tak jo… chjo…“ Theoden ho ani neposouchal a pořád na něco nadával. Já se mu nedivím. Nic nejde podle plánu, spoléhat s ena pomoc zrádců je taky špatné, do toho sehnal málo lidí, protože ty se buďto přidali k Sauronce, umřeli, nebo prostě někam utekli. Je to chabý...

      Večer jsem ještě odposlechla hovor Eowyn a Aragorna. Vypadalo to, že je do něj zamilovaná. On se nevyjádřil, jesli do někoho zamilovaný je, nebo není a abych pravdu řekla, je mi to uplně jedno, protože v tomhle podivném světě se nedá do nikoho zamilovat. Všichni se tady chovají divně, nebo prostě hnedka umřou. A navíc, já sem ani nepatřím. Takže tak.
    Šlo o to, že Aragorn chtěl jet do Mrtvé hory sám, a nějak sám přemluvit ty, co tam žili (nebo mrtvili? Protože oni nežijí. Oni jsou mrtví. Takže tam mrtvěj zkrátka. Ježkovy oči, to je blbý slovo, ale já fakt nevím, jak popisovat věci, který jsou celkově divný... no nic, jdeme dál.)
    Takže, chvíli se hádal s Eowyn, ona pak odešla. To jsem se u něj už zjevila já.
    "Ahoj!"
    "Ježkovy oči, víš jak jsem se leknul?"
    "nevím. Hele, ty sám tam nepůjdeš. Prostě, ať se ti chce nebo ne, já půjdu s tebou. Jsme v tom spolu už od začátku, takže to spolu musíme dotánout do konce." Aragorn, zblblý předešlou konverzací, se na mě tázavě podíval a zmateně zahuhlal:
    "do jakýho konce?"
    "Do toho našeho přece," přilejvala jsem olej do ohně, "jako... prostě.. Frodo, Prsten a tak. Naše armády.... nech to plavat..." to už se k nám někdo přihnal.
    "Co je zase?" rozkřikla jsem se na posla, "to tu nemůžeme ani pět minut mluvit o samotě, než aby nás někdo otravoval? Umřel někdo aspon?"
Nikdo neumřel, ale do ležení dorazil Elrond. Hnal se celé dny, jen proto to aby nám předal znovuzcelený Narsil.
    "No páni!" zaradovala jsem se, "tak je v jednom kuse! díky pane Elronde, jste super!" radovala jsem se.
    "Bez Narsilu by duchové z hory neuznali svého pána," pravil skromě Elrond, "tak jsem udělal, co jsem mohl... mimo jiné, Aragorne, potřebuju s tebou mluvit o samotě..." nechala jsem je teda, ať jdou. Nechala jsem je. Probírali něco, co se Aragornovi moc nelíbilo. Ale, mě se toho taky tolik nelíbí, a nic s tím nenadělám.
    Takže. druhý den jsme vyrazili. Chtěli jsme se tajně vytratit, ale to už na nás čekali Gimli a Legolas.
    "nepustíme vás tam samotné!" řekl Legolas.
    "jo, jsme v tom všichni spolu už od začátku," hlaholil Gimli, "tak to spolu i dokončíme!" no, proč by ne. Nezní to tak děsivě.
šli jsme a šli, až konešně Legolas radostně zvolal:

    „Já našel dveře!“ Gimli na to:
    „Já našel dvouhlavýho brouka!"