TROJKA

1)Minas Tirith jde ke dnu

  Tak jupíí!!! Vyhráli jsme!
    Všichni se z toho hrozně radovali, já samosebou taky. Aby ne, největší zásluhu na skolení mordorské armády jsem měla samo sebou já,ale jsem moc skromná, abych o tom vyprávěla na potkání. Pak byla párty. Eomér celou dobu dělal číšníka, obsluhoval ty, co přežili, a Gimli s Legolasem závodili v pití. Legolas vyhrál, ačkoli Gimli vedl co se počtu vypitých piv týče.
Ale radost netrvala dlouho.
    „Budeme muset jet do minas Tirith, správce Denethor se asi zbláznil“, oznámil Gandalf, „No a navíc jsem vyšpionil, že Mordor chystá mnohamilionovou armádu, a my budeme muset proti nim bojovat… budeme na to asi sami,“ povzdechl si.   
   "sami?" vykulila jsme oči, "to jako já, ty, Trojlístek..."
    "Trojlístek?" vykulil oči prozměnu Gandalf.
    "No... jako Aragorn, Legolas a Gimli... takovej trojlístek... ale to je jedno. Kdo sami? on nám nikdo nepomůže? Elfové? Hobiti? Entové?"
    "Enty přesvědčit můžeme. Elfové... odcházejí.Tohle není jejich bitva. A hobiti nemají armády. A ještě je tady jedna armáda, která může pomoci... to je Aragornův úkol."
    "No páni. Jsme jako nějaká Shepard, nebo Grey Warden. Musíme sehnat armády, aby jsme zachránili svět a vydali se do finální bitvy. No páni. Začíná se nám to nějak zvrtávat. Ale co už. Tak dobře. První zkusíme ty Enty."

Jeli jsme tedy do železného pasu, protože jsem potřebovali říct Sarumanovi, že je vyřízený. Ale někdo to už vyřídil před námi. Bylo to tam zatopené, navíc jsme tam potkali Smíška a Pipina. Zatopili to tam s pomocí Entů. Stromovous se dal do vyprávění, že nahoře je zlej kouzelník. Jakpak by ne, přeci si pro něj jedem.
    "Sarumane! Pojď dolů, a přidej se k nám. Věříme, že jsi schopnej dělat dobro!" křičel Gandalf. Já a Gimli jsme seshodli, že není.
    "Potřebujeme mocného čarodeje!"
    "Cože? neslyším vás!" křičel Saruman, "jsem děsně vysoko a hrozně tu fouká vítr!"
    "Co? co říká?" ptali jsme se "Sarumane! Není to rozumět! Nahlas!" Nakonec se to vyřešilo nějakým kouzlem, a Gandalf zopakoval, ať se k nám přidá a vše odčiní. Já bych to na jeho místě tedy udělala, ale Saruman je Saruman a všchno ví nejlíp.
    "Nikdy!" Nesouhlasil a hodil po nás nějakou koulí. Naplno jsem to schytala a tak sem se trochu omráčená skácela do vody. Eomer a Gandalf mi pomohli vstát. Pak spálil na dálku čarodějovo hůl. ten málem stratil rovnováhu, protože se o ní opíral. Vstala jsem a koukala na Sarumana, který stál nahoře na věži a křičel na nás.
    "Myslíte, že se k vám přidám? Cha! To ani ani nápad. Přidám se k Sauronce! Ona mě v tom nenechá!" To se za ním objevil Gríma!
    "červivec!" ukázla jsem, "hle, támdle je, Červivec, nechte mě ho zabít!" Jenže Červivec se připlížil k Sarumanovi a zezadu ho probodl.
    "On zabil Sarumana!" řvala jsemjako smyslů zbavená a dupala, jenže jak jsem byla ve vodě, tak jsem všude cákala, "zabte ho!" hodila jsem po něm ohnivou kouli a Legolas vystřelil. Gríma se sesunul na zem. (pak jsme ho ještě šla pro jistotu dorazit)
    Saruman zatím padal z věže. Opisoval elegantní přemety,a nakonec se nabodl na ostny mlýnského kola. To se pod jeho váhou otočilo a on se potopil.
    "Fujj!" odvrátila jsem tvář.
    "Tak odešel mocný čaroděj..." povzdech si Gandalf. Ano, nebyla to zrovna epická smrt, ale co už. Pak se shýbl a z vody vylovil kouli, kterou po mě Saruman hodil.
    "Co je to?"
    "Mocný předmět..." řekl Gandalf, "nikdo se toho nedotýkejte. Vracíme se do Edorasu!"
Entové tam zůstali, převzali vládu nad železným pasem a Smíšek s Pipinem jeli s námi. Byla jsem ráda, že je zase vidím. Mimo jiné našli Sarumanovu spižírnu, takže jsme si s sebou vezli spousty jablek, salámu, čokolády, oříšků a hlavně tabáku.

Samo sebou, že se na tu divnou kouli museli hnedka všichni podívat. A to v noci, takže to vzbudilo celej barák. Spali jsme, a pak nás vzbudil rámus, jak Pipin drží kouli a nepředstavitelně trpí. Aragorn mu jí sebral, chvíli trpěl on, a pak jí zahodil na zem.
    "Co to chtělo?" ptal e Gandalf Pipina.
    "Chtělo to po mě prsten!"
    "A co jsi mu řekl?"
    "že nevím, o čem mluví, a pak to začalo bolet, že prý lžu!"
    "Proto nesahej na věci, u kterých nevíš, čím co myslí!" poradil mu Gandalf, "ale pokud vím, jsi nepoučitelný." odešel si lehnout. Tak jsme všichni šli zase spát, ale Aragorn šel vedle do místnosti a chvíli tam něco vyváděl s tou koulí. Nechápala jsem to, a byla jsem taky zvědavá. takže když odešel, připlížila jsem se tam a dotkla se toho.
    "Jak se asi vyvolává historie?" zamyslela jsem se. Koule mi odpověděla. Viděla jsem tam seschlej strom, pak Arwen a pak sebe. Nic z toho jsem nehápala a navíc mi ta koule připomínala takovou kouli, co jsem měla když jsem byla malá, byla v ní voda a umělý kačenky. to se ví že ne pravý. Ty by tam chcíply. No a pak jsem se zeptala "Ahoj. Co jsi zač?" A odpověděl mi podivný, přízračný hlas.
     Ta věc, co držíš, je palantír. Vidoucí kámen. Já jsem Sauronka" a koule najednou vypadala jako ohnivá bulva,
    "Ah! Aha! Takže todle je něco jako skype nebo mobil! No páni! Je těhdle těch věciček víc?" Saurončin hlas začal konverzačním tónem:
    Ano. Jednu má Denethor, další já, tři se ztratily na moři a poslední je na ostrově... ale proč ti to sakra říkám?
   
"protože mě to docela zajímá. Fakt, samotná Sauronka?
    Jo. Já. Eh... chci říct:. Vím o tobě všechno. Konverzační tón se změnil na zlověstný, ale nepříliš pevný.
   
"To říkaj všichni. Párkrát mě viděj někde opilou a pět minut se mnou mluví, a najednou mě znaj víc jak já mě. S tímdle na mě nechoď.."
   Vím o tobě všechno. Třeba to, že se šťouráš v nose a pak to střílíš po pokoji... no fuj, to je nechutný. A taky vím, že mě chceš zničit.
   
"Jo. to ví ale každej. Takže vedle jak ta jedle. Co kdybych tendle pěknej palantír rozmlátila na cimpr campr?"
    Klidně se o to pokusit můžeš, jesli ti to udělá dobře, ale palantír se nedá zničit žádným známým způspobem. A taky nevím, k čemu by ti to bylo.
    "holka zlatá, u nás je tolik vám neznámých způsobů... ale dobře, nebudu teda ničit. Dám palantír na nějaké super místo - co třeba kadibudka?" pak se spojední vypnulo a já jsem odnesla palantír ke kadibudce. Jeden nikdy neví...

Takže jsme se konečně vydali do Minas Tirith. To Boromorovo bílé město. No, moc bíle nevypadalo, bylo spíš takové divně našedlé, ale to není moje starost. Ostatně, stačí trochu vápna a hle, zase prokoukne.
    Rohanské jsme nechali za námi, s tím, že Eowyn zůstane v Edorasu. No, nelíbilo se jí to, a já se jí ani trochu nevidím. Aragorn, Legolas a Gimli šli taky s nimi. Takže, já teďka byla v Minas Tirith a rozhodla jsem si to tam trochu zmapovat.
    Procházela jsem se tam, ostatní někde něco řešili, a já jsem se dostala až uplně nahoru. Byl tam nějaký strom. Ten strom byl totálně uschlý a moc stínu nevrhal.
    Z trůnního sálu se smutně vyplazil nějaký chlápek. Koukala jsem na něj a zamávala jsem mu. Chtěla jsem se ho zeptat, co je to za strom a proč nezasadili nový, tak jsem k němu běžela.
    „Ahoj!“ on se otočil.
    „Co tady děláš? Jak si se tu vzala?“ já jsem vyvalila bulvy, otevřela pusu a zase jí zavřela. Pak jsem vstala. V krku mi vyschlo. Šla jsem k němu jako ve snách.
    "počkej.... ty..."
    "My se známe?" couval přede mnou vypadal, že se mě bojí.
   „ Já myslela.. já tě viděla.. mluvila jsem.. když jsi.. když tě zabili tam v tom lese, pamatuješ, jak tě zabili?“ nechápala jsem to a on taky ne. KOukal na mě jako na exota.
    „Boromire, poslyš..“
    „Já nejsem Boromir, jsem Faramir.“
    „Oh.. aha... a znáte se?"
    
„Ano... byl to můj bratr."
    "no páni."
    Chvíli jsme na sebe koukali a nevěděli, o čem se máme bavit. On pa promluvil jako první.
  
Otec o tobě hodně mluvil. Rád by tě poznal. Nevím, jestli v takovéhle situaci, ale i tak. je tam vevnitř... já jdu ochraňovat Osgilliath. Třeba se ještě uvidíme..." odešel. Vypadl hodně zdrchaně. Já jsem zaklepala a vešla dovnitř.
    "Dobrý den. Neruším? Smím dál?" seděl tam nějaký děda na trúně v pěkné depresi.
    "Váš syn říkal, že mě chcete vidět. Tak jsem tady!"poklonila jsem se. Civěl na mě.
    "Můj... syn?" řekl to tónem, že jsem si pomyslela, že má jenom dcery a já si spletla dveře.
    "Nó jasně, byly to jeho poslední slova."
    "To jsi ty.. Ywa Nechiie?"ožil, "Myslel jsem, že... vypadáš jinak!"
    "Jo, to si myslí každej, že vypadám jinak. Taky jsem si myslela, že vypadáte jinak. Holt jsem neměla vaší fotku a vy zase tu mou. NO ale jsem to já. Hrozně mě sebralo, co se stalo. Zhroutila jsem se z toho."
    "Jakto, že přežil můj blbej syn a ten dobrej umřel?" z jeho zmatenejch výkřiků si toho moc dát dohromady nedalo, ale opatrně jsem řekla: "No... nebylot o proto, že tam nebyl?" Denethor na mě divně koukl a souhlasil s tím.
    "Poslyšte, chystá se válka, a vy jako vládce města byste měl stanout v čele armád...." pokusila jsem se. On zaúpěl.
    "Ne!!! Ne, já si vezmu lehátko a dalekohled a budu se koukat,jak to probíhá. Jsem na válku moc starý a smutný. Všechno mě bolí a z války by bolelo víc. Ty bys taky měla držet smutek a neválčit. Málem jsi ovdověla!" Na jeho logice by se daly stavět vysokohorská lyžařská střediska.
    "No jo, máte pravdu, ale přece jenom jsem nakonec neovdověla. Ale, smutná jsem, sice mě nic nebolí, ale i tak, povinnosti volaj, nemohla bych sedět jen tak na lehátku a koukat, co kdyby mě zasáhla odražená střela?" Denethor se zasmál "Budeme se koukat z krytu, nebo jse!" přemlouval mě. radši jsem něco zamumala a vytratila se.
    Bylo to tam jako v blázinci. Galdalf se pak s Pipinovou pomocí pokoušel s Denethorem vyjednávat, ale nikam to nevedlo.
    "Musím pryč," řekla jsem Gandalfovi, "Jdu za Aragornem a ostatníma. Nechchi bejt tady v baráku s tím bláznivým dědkem, co nařídil svojí vlastní popravu, nebo co to blekotal. Myslím, že to tu zvládnete beze mě." Gandalf souhlasil, dal mi mapu a já jsem se vydala tryskem na cestu k Mrtvé hoře. To bude skutečná výzva.

  Nechme zahalit tmou a temnotou zbytek dne, a podívejme se, jak příběh pokračoval.