4) Zcela jistě epická bitva

Celý den trvaly přípravy na bitvu. Procházela jsem se mezi lidmi a hrála na psychologa. Prostě, 14 letý děti a 60 letý sedláci, to je docela mazec… s takovou armádou neporazí ani plot, natož aby zachraňovali civilizaci… mají sice i mě, ale já nejs… tedy, chci říct, jsem nezničitelná. Ale nemohou mě nechat samotnou bojoval s desetitisíci skřetů. To by bitva trvala celá staletí a příběh by skončil.
    Celou dobu na mě byl nalepen Haleth, syn Hámův. To byl ten strážce, který se nervově zhroutil v Edorasu, ale bohužel na následky zemřel. Tedy, zemřel během boje s vrrky,ale pravda byla taková, že měl naleptanou morálku a nedal to. Hm.. Malý chlapec nesl jeho smrt statečně. řekla jsem mu, že má můj obdiv, ačkoli pořád mluvil o tom, že dneska prohrajeme. řekla jsem mu, že dokud máme mě, tak neprohrajeme. To mu zvedlo náladu, tak nějak odhopsal. Já jsem sešla na dvorek, kde jsem viděla své známé.
    Byla jsem tam svědkem Legolasova hysteráku. Mluvili s Aragornem v Elfštině, ale porozuměla jsem jí díky malému překladatelskému kouzlu:
   „Todle prohrajeme, Aragorne! Prohrajeme!“
   „Hele, Legolasi, klid. Máme nezničitelnou ženu a…“
   „A a pár dětí a důchodců! Achjo! Uuuuu! To je konec, konec, konec, umřu… umřu.. co jsem ti nadával do hysteráků a smál se ti, když sem ještě větší traumatář!“
    „Eem“, vložila jsem se do řeči, „co je to traumatář?“
   „Ty.. umíš elfsky?“ vykulili na mě oba oči.
    „No, jasně že neumím, ale prostě tý řeči rozumím a někdy i mluvím. A, propos, kouká na vás celý náměstí.“
    Hoši se rozpačitě rozhlídli a pak se na všechny strany zubili. Pomalu odcházeli do dveří, aby se za nimi dali do běhu.
    „Laurel a Hardy hadr“ zavrtěla jsem hlavou a pomalu odešla za nimi.

  Blížil se večer a odevšad k nám pochodovali skřeti. Gandalf a jeho Rohanští jezdci pořád nikde. Doufala jsem, že se jim nic nestalo.
Najednou se k pevnosti hnala zelená horda. Poznala jsem v nich elfy z Lorienu! V čele šel starý známý Haldir!  Šla jsem ho přivítat. On stál se založenýma rukama a majetnicky si prohlížel žleb.
    „Hezká pevnost, podobné jsem kdysi velel… áá, Ywa Nechiie! Až tahle bitva skončí, půjčím ti svoje paměti. Určitě budou mít místo na poličce s Napoleonovými pamětmi. Zatím tam mam jenom ůdaje o narozeninách členů rodiny. Ale i tak budu jednou velice slavný, mojí knihu bude chtít mít podepsanou celá elfská akademie…“
    „Sakra Haldire!“ zaječel Aragorn, „flirtovat budeš později, teď je čas na bitvu! A´t máš co psát do pamětí! Zatím jsem se z nich jen dozvěděl, že tetička Maggie má narozeniny 17 7.“ Haldir se zatvářil nafoukle a položil mi ruku na rameno.
    
„My jim to, děvče, natřeme! Haldý a Ywý, stará známá dvojka! Ostatně bojovat je lepší než doplňovat automaty na polívky.“ Neměla jsem ani páru, o čem ten člověk,tedy pardon elf, mluví. Ale on tak divně mluvil pořád, ostatní si na to zvykli, já ho viděla jen jednou v životě, takže je jasné, že jsem neměla čas se přizpůsobit jeho vrtochům. Ale byla jsem šťastná jako blecha, že sem dorazil a že nám pomůže.
    Riskovala jsem pohled z hradeb. Dole bylo miliony skřetů, a čekali a přicházeli a já měla dojem, že jsem někde kde za chvíli vypukne megakoncert. Byl to divný pocit. Někdo něco pořvával elfsky, a já jsem se ani nenamáhala porozumět Stejně to bylo něco jako do útoku! Na ně! Držte mi místo, jdu se vyčůrat!
    Boj byl lítý. Nebyl moc čas na nějaké loučení, Eowyn byla ukrytá v chodbách za pevností, Aragorn kousek ode mě, takže jsem se nijak nebála. Štítovým kouzlem jsem se bránila a odstřelovala jsem skřety. Docela mi to šlo, ale hodně mě to vysilovalo. Kor když jsem se nad nimi vznášela (vítr foukal jako blázen a do toho příšerně lilo) a shazovala ohnivé koule. A vytvořit jednu takovou kouli chvíli trvalo, a dostávat šípy z očí taky není hračka… a skřeti měli zatraceně dobrou mušku!
    

Pokračovalo se v boji. Vzpomínala jsem na Boromira, trochu se mi po něm stýskalo. To co jsem o něm slyšela, byla většinou samá chvála, ale je pravda, že nikoho z armády se nepokoušel sbalit a nutit ho, aby s ním bydlel bůhvíkde v paláci, kde nemaj ani připojení na internet.
    A tak jsem bojovala, zabíjela, a docela jsem se bavila, jen mi vadilo, že umírali nějací lidi od nás. A že jich umíralo hodně a mrzelo mě, že všechny zachránit nemůžu.
    „Kolik jich máš?“ křikl na mě náhle Legolas, „já jich mam 60!“
    
„30“ zahřměl Gimli, „jakto že je elf lepší než já? Gháá!“
    „8097“ plácla jsem první nesmysl, co mě napadl. Proč by ne, ty jejich pohledy stály za to.

  „Haldire! Haldire, stáhněte se na hlásnou věž!“ zavelel Aragorn. Haldir přikývl a vykročil, když tu náhle…
Uklouzl po banánové slupce! Zatvářil se převapeně a sekl sebou. Jenže, když se pokoušel vstát, dupl na hrábě (jak ty se tam vzaly?) a s halasným „ooggh“ se sesunul k zemi. Opřel se o zem, ale ouha! Jedna ruka mu uvázla v pastičce na myši. Jak s ní klepal, bouchl do sochy. Ta byla už nakřáplá, tak se sesula na zem a nos té sochy se elfovi zabodnul přímo do nohy. Zavřeštěl něco v elfštině, vyprostil nohu a začal po bojišti poskakovat jako střelený ratlík. Snažila jsem se k němu dostat, ale jak narazil do další sochy, tak mě zavalila. A to si to k němu hasil dvoumetrový skřet…
    „Néééé! Haldiréé!“ řvala jsem a odpružila sochu. Haldir se vší silou bránil, jenže měl k dispozici jen hrábě a banánovou slupku. Byl tak nešikovný – skřeta sice shodil z ochozu, ale sám se vážně zranil, tak pomalu, ale jistě umíral.
    „Haldire, proboha, ještě vydrž, máš nedopsanou první kapitolu!“ snažila jsem se ho zvednout, ale byl hrozně těžký, nebo jsem neměl sílu.
   „Oughh… nestihnul jsem nic, teď budu jen pro smích… „
    "ne, nejsi nikomu pro smích," chlácholila jsem ho, "jsi opravdu velmi statečný, fakt, jsi nejlepší Elf, jakýho jsem kdy znala. A hlavně nejvtipnější," dodala jsem, protože jsem doufala, že ty jeho podivné řeči byl jen jakýsi divný humor.
    "Moc... moc ti děkuju... sejdeme se na druhém břehu...." stačil ještě říct. Pak se svět jako by zastavil.
    "Todle není fér! Fakt ne! U Grebtrova kladiva, příteli, ty budeš pomstěn, příteli!" Položila jsem ho na zem a se zuřivým řevem jsem se vrhla do boje.

  A najednou prásk ho – normálně, hradby vybuchly. Svalila jsem se na zem a vřískala, že je tu atomovka.
   „Co to bylo?“ nechápal Aragorn, bojujíc vedle mě.
    „To byla bomba… to znám... .dynamit... proboha, jak se to tu vzalo?! Určitě je nějaký slabý místo v hradbě, o kterém... o kterém věděl Gríma! Aragorne, ty vrahu!"
    "Co... co se dějě?!" přiběhla jsem k němu, bojovali jsme zády k sobě.
    "Víš, jak jsi pustil Grímu? nedovolil jsi mi ho zabít? No tak on vysvětlil Sauronovi, kde má pevnost slabý místo! A on ho nechal odstřelit dynamitem! Fakt, moc dík!!" Aragorn se nezmohl ani na slovo.
    "Už nikdy, nikdy mě nezastavuj, až budu někoho chtít zabít!" Pokračovali jsme v lítém boji. Vypadalo to, že prohráváme. Theodén poručil, aby jsme se stahovali do chodeb a pak unikli do hor. Zuřivě jsem se bránila a odmítala opustit cimbuří. Když to vypadalo opravdu nejblběji, na východě vyšlo slunce.
    "Podívejte! Támdle!" ozval se výkřik.
    "Kde támdle? támdle?" zeptal se někdo jiný.
    "ne, ty blbečku! Támdle! na východě!" a skutečně. Hnali se tam Gandalf, za ním Rohanští jezdci a masakrovali zbylé skřety. Ty utíkali a my se radovali,že to skončilo aspoň takhle.

A na druhé straně Středozemě se ploužili Frodo a Sam, aby donesli prsten do Mordoru včas a zničili ho Sauronce před udiveným okem. Provázel je při tom Glum. Jeho jediným přáním bylo miláška, jak prstenu říkal, získat sám pro sebe. Přišel na hrozná plán.
    "Máme nápad, milášku!" pochlubil se sám sobě, tedy svému druhému já, "sikovnoučcí hobitci půjdou za ní, za mou drahouškou pšítelkyňkou. Žbytou prázdný šatičky, a v nich jenom kostišky... ale tlustej hobit se dívá... má ošiška všude... tak mu jue vypíchneme, milášku, vypíchneme mu je!" veršoval  vymýšlel podobné hnusárny. Nakonec ho Frodo zavolal a on dělal, že je "Hodný sméagol, vždy pomůže!" víc než hobita připomínal skřeta nebo pavouka. Ostatně, tam, kam chtěl hobity zavést,jak na jejich účet bizardně veršoval, čekala jeho dlouholetá kamarádka, ještě pavoukovitější než on sám...

  Eowyn měla hroznou radost,když nás viděla, že jsme přežili. Já měla radost, že jsem přežila, ale šla jsem si zatruchlit na Haldirovu počest. Eowyn a Aragorn mě podporovali, takže to nakonec tak zlé nebylo.

Svět se ovšem připravuje na velkou bitvu, daleko větší a epičtější, než byla tadle...