Varování: Obsahuje sprostá slova a prznění literárního díla.Taky jsem si nějaký situace vymyslela, hlavně ty klišoidní. Prosím, abyste se na mě nezlobili, až si to budete číst. Touto parodií vzdávám panu Tolkienovi hold a je mi jasné, že to psal z jiných důvodů než uniknout denním hrůzám, jako to dělám já… ynr

 

Předmluva
Tajermný Hlas 1 (Galadriel): svět se změnil, cítím to ve vodě a ve vzduchu,,
Tajemný Hlas 2 (Ywa Nechiie): teplá voda nám už neteče měsíc a je tu přízemní ozon.
Galadriel: Už nic není tak, jak bývalo.
Ywa Nechiie: za to můžou politici…
Galadriel: věk lidí se chýlí ke konci.
Ywa nechiie: nic netrvá věčně. Co ale příde pak? Mimozemštani? Vláda zombií? Planeta Opic?
Galadriel: dřív se dělaly velké a kouzelné prsteny.
Ynr: dneska jen levní a laciný šmejdyz tržnice.
Galadriel: tři prsteny pro krále elfů pod nebem, sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene…
Ynr: … z toho byl jeden sněhurky, ta ho vzala šmudlovi.
Galadriel: devět můžům: každý je k smrti odsouzen.
Ynr: to u nás fungovalo na sedmadvacet mužů ze staromáku.
Galadriel: jeden pro temného pána, jenž dlí na trůně
Ynr:… v zemi Mordor, kde je pořád tma jako na Wcku
Galadriel: Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže
Ynr: do temnoty je přivede a pak se pivkem zmaže. V zemi Mordor, kde je tma jak o půlnoci na márnici.

 

 

JEDNIČKA

1) Vlastní vlasy

Procházela jsem se na chalupě po poli a propadávala depresím.
Nestalo se mi nic hrozného, nikdo neumřel, ale shodila jsem vlasy… Jo, čtete dobře, shodila jsem vlasy. Teď jsem měla jakýsi culík a zbytek vlasů poletovalo kolem hlavy a lezlo mi do nosu a do pusy. Prostě… připadala jsem si... nepatřičně. Jako by část mě chyběla. Zůstala v kadeřnictví. Sice to byla barvením zničená a roztřepená část, ale byla moje. To, co mi zbylo, mi prostě nestačilo a potrvá věky, než to zase naroste zpátky.
    Truchlivě jsem hopsala po poli. Třeba se naučím létat. Často mívám sny, ve kterých létám. Proč by to nemělo jít i tady? Tak jsem se odrazila, udělala skok. zase odrazila, udělala skok. Zopakovala jsem si to asi desetkrát, a jediné, čeho jsem dosáhla, bylo, že jsem strašně funěla.
    Dofuněla jsem k místu, kde se pole přecházelo v louku, protože ta se prudce svažovala dolů. Udělám mega skok. Rozeběhla jsem se, odrazila - zlomek vteřiny jsem fakt letěla, ale pak to připomínalo spíš pád. Ztratila jsem vládu nad končetinama a měla jsem dojem, že je ze mě hadrák. Jak jsem ječela, nabrala se mi hlína do pusy. Následovalo několik kotrmelců a díky velkému šutru se kolem zatmělo.

Když jsem se probrala, stál u mě kouzelník. Ano, kouzelník, čtete dobře. Byl starý, v šedém plášti, s dlouhými vlasy.
    „Myslel jsem, že budeš v lepší kondici“, usmál sel, „ale vlasy ti časem narostou. To jak vypadáš neříká nic o tom, jaká jsi.“  Hmm, stará moudra na mě zkouší, uvidíme, co z něj vypadne.
   „A jak se jmenujete – é, ctihodný muži?“ pokusila jsem se o vzlet a švihla jsem sebou mezi bramborovou nať. Tedy, myslela jsem si, že je to nať, ale bůh ví, co to bylo.
   „Gandalf Šedý“
   „Heh, hezký jméno. Ywa Nechiie Rádlovská. A teď, jestli byste mě omluvil, musím nacvičit lítání, nebo se zcvoknu.
    „Nejsem tu jen tak pro nic za nic“, usmál se a přendal si hůl co vypadala jako divný samorost z jedné ruky do druhé, „mám pro tebe úkol.“
   „Super, a co moje vlasy? Tedy, chci říct lítání? Jste čaroděj, naučte mě to!“ zahalekala jsem. „Bez lítání, to je jako kdyby mouchy nebo ptáci zapomněli lítat!“
   „Toho se neboj. Chyť se mé hole.“
   „Ještě ste se nezeptal, zda chci.“
   „Tak chceš tedy?“
   „Ne. Ne teď.“'   
  
„Tak se na něco PODÍVEJ!!!“ strčil mi pod nos hůl a zakroužil s ní
    „Dupity cupity bzing bzang bzúúúúng“ řekl a já se lekla, že mě začne tlouct. Místo toho jsem viděla, jak z hole vyšla bublina a v ní nějaký děs.
   „Todle se stane, když selžeš!“ obraz hrozně zrnil a přeskakoval.
    „Co jako, všechny telky se rozbijou?“ odvětila jsem flegmaticky, ale chlap se tvářil divoce, tak jsem ho nechtěla štvát.
   „A hergot… nefunguje mi obraz…“ párkrát s holí švihnul do vzduchu. „minule jsem s ní moc třískal, tak někdy blbne… hele, už to jde!
    Viděla jsem, jak spousta lidí válčí a šermujou a střílí.
    „To sem viděla v televizi, to je historická bitva,je snad v každym historickym filmu“, přitakala jsem se zájmem, „dál, je to lepší než kino.“
    Z hole vyšel další obraz. Spousta zajatých lidí odhází do otroctví a další lidi je mlátí biči.. Teda, něco, co vypadá jako lidi jen obrysy. V obličeji, dá li se to tak nazvat, to mělo zvířecí rysy.
    „Todle vidim každej tejden, když si pustím zprávy“, řekla jsem flegmaticky a přemýšlela, jak ten čaroděj dal do hole dvd rekordér. Pak ale zase zamával holí a já viděla hrozné scény, co se odehrávali u nás v ulici,u nás na vesnici…
    „No, alespoň by byla sranda…“ pak sem ale uviděla sama sebe.
    „Tak to NE!!! Nevim sice za jak dlouho todle bude, ale takle krátký vlasy já nechci!!!“
    „Věděl jsem, že tě přesvědčím“, řekl a podal mi hůl. „Poslouchej mě. Jakmile budeme na místě, budeš umět lítat a taky všechna možná kouzla. Ale teď se drž, Ywo Nechiie, bude to trochu nepříjemné."

  Vzbudila jsem se na podivném místě.
   „Aaahhh…. Asi jsem spala.. no to byly sny…“ pak jsem se zvedla z postele. „Kristovy rány kde to jsem??? Co tu dělám, proč nevím kde jsem?“ poslední větu jsem panicky zaječela.
    Skočila jsem na zem a chtěla jsem se skrýt pod postel, aniž bych věděla proč. Pak jsem se rozhlídla kolem. Pokoj vypadal divně, ani to nebyl pokoj, všude převládaly okna a goticko-secesní pergoly. Asi tu bydlel bláznivý architekt.
    Pak jsem zaslechla kroky. Zajela jsem do postele a peřinu si přetáhla přes hlavu. Jestli se na mě někdo bude sápat, použiji na něj nový kouzlo, co mu kolem rukou omotá vodní řasy…
   „Můžu dál?“ řekl. Podle hlasu to byl chlápek, předpokládám.
   „Uhu“, zahuhlala jsem zpod peřiny.
   „Mě se bát nemusíš!“ znělo to pobaveně. Jo, to známe, nemusím, a najednou mam pušku u oka…
    "nevylezu. Kde je Gandalf?"
    "Gandalf je vedle, s Elrondem. Posílá mě sem pro tebe. Neboj se, jsem jeho přítel.
    "Já se nebojím. Hm. kde to jsem?"
    "V Roklince. Ale víš, že by se mi s tbeou líp mluvilo, kdybys vylezla z pod té peřiny?" Měl pravdu.
     "Souhlasím. Je to nezdvořilé." kdyby chtěl zaútočit, dávno to udělá a neztrácí čas konverzací. Vykoukla jsem zpod peřiny, zkontrolovala, jesli jsem oblečená, a potom jsem opatrně vylezla z postele a zazubila se na neznámého. Vypadal pěkně - byl sice už trochu starší, ale to nevadí. Prostě ten neurčitý věk, kdy nevíte, jesli mu je třicet nebo padesát, protože vypadá dobře. Měl dlouhé vlasy (jo... o trochu delší jak já... ale ne tak rozcuchané), strniště vousů a byl oblečen jako by středověce, ale seklo mu to. Hodil se sem. Mezi paneláky v Praze by nezapadl.
    "Já jsem Ywa Nechiie, ale stačí Ywa," představila jsem se mu. Potřásl mi rukou.
    "Aragorn, syn Arathornův. Doufám, že se ti v roklince líbí."
    "No, zatím jsem viděla jen tenhle pokoj, takže nevím. ALe vypadá to tu... jinak, něco takového jsem nikdy neviděla. Poslyš... takovéhle oblečení tady běžně nosíte? myslím, to, co mám na sobě." Skutečně, měla jsem na sobě nějakou bílou noční košili.
        "Ne... tady máš oblečení. Obleč se a pak půjdem za Gandalfem." Na křesle leželo nějaké oblečení. Rozeznala jsem kalhoty a něco jako triko na šněrování a plášť, ale zbytek byl nad moje síly.
        "Promoň, Aragorne... ale musíš mi pomoct, jak se do toho dostat..."